Posteskl jsem si jednou před svými přáteli, jak rád bych se ještě někdy v dobrém pohádal o nějaké zásadní teologické věci. Jak rád bych ještě aspoň jednou v životě zažil oboustranně obohacující teologickou rozpravu a polemiku, v níž by se nikdo nemusel cítit jako hloupý žák a chytrý profesor.
Bohužel, ty časy, kdy se ještě diskutovalo o závažných teologických skutečnostech, jsou pryč. Máme to my, teologové a teoložky, křesťané a křesťanky různých denominací, stejné jako lidé v sekulární společnosti. Hádek neubylo, spíš naopak. Jen se čím dál tím častěji hádáme o věcech, které jsou v lepším případě druhořadé, v horším pak zbytečné, v tom nejhorším případě doslova komické. Někdo se možná zeptá: Ono se opravdu už není o co hádat a přít? Neexistují už závažné teologické rozpory, které by stálo za to prodiskutovat a smířit? Odpověď nemůže být jiná než prozaická: Ano, existují, ale není, kdo by se hádal a o co by se hádal.
Pokud si někdo vybral za zdroj svého života Bibli, dostal by se ke startovní čáře velké biblické hádky tehdy, kdyby dokázal bez větších problémů číst knihy Starého a Nového zákona v původních jazycích a kdyby dokázal vstřebat aspoň základní literaturu posledních dvou tisíciletí, která se hermeneutikou biblického textu zabývá. Paradoxně lidé, kteří se po mnoha letech intenzivního studia k této startovní čáře dostali, nemívají na velké polemiky ani čas, ani chuť, ani možnosti. Budou šťastní, když se jim v jejich budoucím bádání podaří proniknout třeba i do třetí vrstvy z deseti.
Uznáte, že hádat se jako křesťan o Bibli, když ji znám pouze v překladech z překladů, je jako hádat se o pěstování rýže v Laosu. Základní přetlumočení Boží zvěsti do jazyka, jemuž rozumím, by ve mně mělo spíš vyvolávat pocit pokory, než abych se s lidmi hádal o tom, jak to před dvěma tisíci lety myslel apoštol Pavel s homosexuály nebo Mojžíš s pohanskými národy v okolí Izraele. Úplně stejné je to s pravdami víry, které byly definovány na velkých koncilech prvního a druhého tisíciletí, stejně jako na mnoha regionálních synodách, jejichž účastníci často formulovali závazná stanoviska, jež tu zůstávají i pro nás. Která to ale jsou? Kdo o tom něco ví?
Vezmeme-li do rukou například Katechismus katolické církve, a tedy onu modrou a v mnohém jedinečnou knihu, kterou z francouzštiny skvěle přeložil exilový kněz Josef Koláček, vidíme, že za každým paragrafem se skrývá nikoliv jen pár formálních vysvětlivek a odkazů pod čarou, ale celé okruhy, které dávají tisíce dalších otázek. I když budeme mít při ruce Průvodce Katechismem katolické církve, který – tentokrát z italštiny – přeložil ten samý otec Koláček, budeme mít stále před očima text, který nás bude doslova prosit, aby se mohl vtělit do našich konkrétních každodenních životů. Něco po povrchu ohmatávat a číst a něco svým životem tvořit a ověřovat, to je přece úplně jiná kniha…
Obsáhnout v hrubých rysech teologickou agendu posledních dvou tisíc let je nemožné. Jako křesťané se pohybujeme v úzkém kruhu, v němž si předáváme jen ty nejdůležitější pravdy víry, která nás odlišuje od věřících jiných náboženských systémů. Historici znají pojem „weaponizace historie“, kdy se jedna izolovaná věc bez zasazení do nutných historických, kulturních a politických kontextů použije proti druhým jako zbraň. Také v křesťanství existují některé „tradiční“ vzorce, které lidé z krajních pozic křesťanské víry používají při své „weaponizaci víry“ jako trojského koně nebo přímo kladivo na druhé.
Nejde pochopitelně o weaponizaci teologií jako takovou, nýbrž o weaponizaci osobního náboženského a filozofického přesvědčení, z něhož se dělá obecná věc, nebo dokonce zákon. Vůbec nejčastěji jde o weaponizaci moralistní, kdy se z podstaty Kristova vykupitelského příběhu vypreparuje to hlavní a na prázdné místo se dosadí to, na čem se zdá stát a padat tento svět a celá církev. Tedy například sexuální život lidí, které vůbec neznám, anebo mravní rozhořčování nad tím, co měl údajně podle Mirka říct mezi dalšími věcmi někdo, koho jsem v životě neviděl.
Hádat se o podružnostech je vždycky unavující. Přít se s někým o tom, jestli nám homosexuálové přišli rozbít rodiny, je trapné. Přít se o to, jestli moji křesťanští přátelé a teologičtí kolegové ze Západu, kteří žijí zajímavé a pro mě inspirující životy, plánují spolu s ostatními obyvateli takzvaně dekadentní západní Evropy rozvrat Evropy střední a východní, mně vezme většinu síly, kterou jsem si připravil na úkoly a výzvy všedního dne.
Než abych se hádal, jestli je papež František zednář, iluminát nebo reptilián, půjdu raději napsat dopis příteli, kterého jsem už dlouho neviděl. Metat po sobě argumenty, jestli jsou všechny ty pochody pro život a proti potratům k něčemu dobré, je zbytečné už proto, že každý, komu úřady vydaly průkaz totožnosti, kdo je svéprávný a kdo přijal do svého života Krista jako světlo své životní cesty, se o rozmnožení, uchování, důstojnost a krásu života zasadí veškerou energií a schopnostmi, jež má. Jen u toho nemusí nutně hulákat po ulicích.
Jsem přesvědčený, že nás v jádru nerozdělují teologické, filozofické ani hodnotové postoje. Na úrovni žité ekumény (tedy tam, kde vůbec probíhá) je prostupnost některých církví veliká. Znám celou řadu lidí z protestantského prostředí, kteří se v základních věcech už dávno pokládají za katolíky. Znám celou řadu katolíků, kteří by díky svému světonázoru byli mnohem šťastnější třeba u Unitářů.
To, proč se mezi námi na teologické a církevní úrovni tak často a tak snadno rozhoří hádky o nejrůznější banální až bizarní témata, má své důvody kulturní, psychologické a osobnostní. Podle toho také ty debaty a hádky vypadají. Nejde už o polemiky, ale o zápasy, v nichž se užívají unfair argumenty a chvaty, které by nám mohl závidět lecjaký zápasník.
Ti, s nimiž se ještě vůbec mohu bavit o důvodech, pro které nesnášejí tuhle dobu, tuhle demokracii, tenhle civilizační okruh a kulturu, a proč by se nejraději vrátili kamsi do 19. století a hlouběji, nejsou motivováni ani náboženskými, ani filozofickými, ani etickými pohnutkami. Do časů, v nichž mělo být podle nich „lépe“, projektují svá vlastní zranění, své vlastní vykořenění, své ztráty, své bolesti, svou nostalgii, své třinácté komnaty, svou melancholii, své sny.
Z náboženského hlediska se není o co hádat. Ani víra, ani teologie, ani náboženství se nemohou zastavit v minulosti. Mění se náboženské formy, kultura, jazyk, zanikají a objevují se nové pojmy a symboly, umění musí ohmatávat předmět svého zájmu jiným, novým způsobem. Věřme, prosím, že církev v sobě, už proto, že je to Boží zaslíbení, ponese do konce věků to, co nést má a co musí zvěstovat celému světu. Zatímco hádka o podstatné věci by měla oběma stranám vždy přinést pocit, že mnoho získaly, hádky o kulturně a psychologicky podmíněné skutečnosti připomínají a vždycky budou připomínat hospodu, v níž se chlapi do krve přou o to, kdo má větší garáž.
Rád bych se ještě někdy přátelsky pohádal o velké věci. O věci, řečeno filozofem Janem Patočkou, pro které stojí za to se obětovat a žít. Před několika lety jsem si vštípil zásadu, že se v církevním prostoru už nikdy nebudu hádat o to, co je typickým příkladem weaponizace víry.
Až budete v létě cestovat a budete se sami sebe ptát, proč se vám líbí třeba v jihošpanělském katolickém prostředí, nebude to pravděpodobně proto, že byste tam našli nějaké „jiné, lepší, hodnotnější“ katolictví. Důvodem bude, že se vašeho srdce dotkne krása aridní španělské krajiny, kultura národa, jeho umění, jeho vztah k rodině, k lidem, k přírodě, k jídlu, k Bohu. Ve chvíli, kdy se vrátíte domů, nechtějte měnit církevní prostředí na jeho teologické nebo náboženské úrovni. Zkuste do něj vnést něco z kulturního obohacení, které vás přece učinilo tak šťastnými.
“To, proč se mezi námi na teologické a církevní úrovni tak často a tak snadno rozhoří hádky o nejrůznější banální až bizarní témata, má své důvody kulturní, psychologické a osobnostní. Podle toho také ty debaty a hádky vypadají. Nejde už o polemiky, ale o zápasy, v nichž se užívají unfair argumenty a chvaty, které by nám mohl závidět lecjaký zápasník. ”
Ono to jde snadno když celá vaše životní filosofie je založena na interpretacích pohádky o červené karkulce. To se pak dohaduje zda li byl vlk v právu a bylo to jeho právo sežrat babičku. Nebo Zda li jsou lidé krutí mstít se vlkovi tím že mu dali do břich kamení…..
Hádat se dá pouze o blbinách. Hádat se o tom že obloha je modrá a gravitace funguje…….