Když v prosinci 2023 zveřejnilo vatikánské Dikasterium pro nauku víry deklaraci Fiducia supplicans, mnozí jej považovali za další z pastoračních kroků papeže Františka směrem k lidem žijícím v takzvaných neregulérních svazcích. Dokument totiž připustil možnost neliturgického požehnání osob, které nežijí v manželství podle katolického učení, včetně stejnopohlavních párů. Současně však výslovně zdůraznil, že nejde o schválení homosexuálních svazků ani o změnu katolické nauky o manželství jako svazku muže a ženy.
Jen několik týdnů po zveřejnění dokumentu přišla reakce, která vešla do dějin moderní katolické církve, přinejmenším v relaci Afrika-Vatikán. Prakticky celý africký katolický episkopát se sjednotil v přísně odmítavém stanovisku. Málokdy v novodobých dějinách vystoupily desítky biskupských konferencí z jednoho kontinentu tak jednotně vůči pastorálnímu dokumentu vydanému Římem.
Afrika už není pouhým okrajem katolického světa
Ještě před několika desetiletími bývala Afrika považována za misijní území. Dnes je situace zcela opačná. Katolická církev zde roste nejrychleji na světě. Každoročně přibývají miliony věřících, vznikají nové diecéze, semináře i řeholní společenství. Zatímco v Evropě počet praktikujících katolíků dlouhodobě klesá, v mnoha afrických zemích jsou (nejen) katolické kostely přeplněné. Africká teologie je sebevědomá a tvůrčí.
Právě tato demografická proměna výrazně změnila mocenské poměry uvnitř světového katolicismu. Africké církve dnes nepředstavují pouze příjemce rozhodnutí z Říma, ale stále sebevědomější hlas, který chce spoluurčovat směřování celé církve.
Jedním z nejčastějších nedorozumění bylo přesvědčení, že Vatikán povolil církevní požehnání homosexuálních svazků. Ve skutečnosti dokument nic takového netvrdí. Fiducia supplicans rozlišuje mezi svátostným nebo liturgickým požehnáním, které zůstává vyhrazeno manželství muže a ženy, a spontánním pastoračním požehnáním osob, které o to projeví zájem. Právě tato jemná nuance se však ukázala jako mimořádně obtížně komunikovatelná. Mnozí afričtí biskupové upozorňovali, že běžní věřící rozdíl mezi požehnáním osob a požehnáním vztahu prakticky nerozliší.
Bezprecedentní společné prohlášení
Dne 11. ledna 2024 vydalo Symposium of Episcopal Conferences of Africa and Madagascar (SECAM) jednotné stanovisko nazvané No Blessing for Homosexual Couples in the African Churches. Dokument konstatuje, že požehnání stejnopohlavním párům by v africkém prostředí vyvolalo vážné pohoršení, kulturní nepochopení a bylo by v přímém rozporu s hodnotami většiny místních společností. Afričtí biskupové současně zdůraznili, že zůstávají v plném společenství s papežem a katolickou církví, ale nepovažují aplikaci dokumentu ve svých zemích za pastoračně vhodnou.
Právě tato formulace je mimořádně zajímavá. Afrika totiž dokument neoznačila za heretický ani neodmítla autoritu papeže, ale mimořádně sebevědomě se vůči dokumentu vymezila. Spor se soustředil především na otázku pastorální použitelnosti v konkrétním kulturním prostředí.
Významnou roli v celé situaci sehrál konžský kardinál Fridolin Ambongo Besungu, předseda SECAM a jedna z nejvlivnějších osobností současné africké církve. Právě on koordinoval společné stanovisko všech afrických biskupských konferencí.
Později opakovaně zdůraznil, že africké odmítnutí není projevem neposlušnosti vůči papeži, nýbrž odpovědností za místní církev. V rozhovorech zmiňoval také obavy z „kulturní kolonizace“, kdy by západní společenské debaty byly přenášeny do prostředí s odlišnou historií a antropologií.
Ve veřejném prostoru se často hovořilo o „jednotném africkém odmítnutí“. Skutečnost však byla o něco složitější. Biskupové severní Afriky – zejména v Maroku, Alžírsku a Tunisku – zaujali podstatně vstřícnější postoj. Jejich církve ovšem působí převážně mezi zahraničními katolíky žijícími v tamějších zemích a v odlišném společenském prostředí než většina subsaharské Afriky.
Proto uvedli, že dokument mohou v principu přijmout a aplikovat podle místních pastoračních potřeb. Ukázalo se tak, že ani Afrika není zcela jednolitým blokem. Na druhé straně ale platí, že katolických křesťanů v Maroku, Alžírsku a Tunisku je opravdu nepočetná minorita.
Kulturní rozdíly jsou větší, než si Evropa uvědomuje
Pro evropského čtenáře může být překvapivé, jak výrazně se liší společenské klima. Ve více než třiceti afrických státech zůstávají homosexuální styky trestné. V řadě zemí je veřejná podpora homosexuálních vztahů společensky velmi citlivá, až nebezpečná. Místní biskupové proto argumentovali nejen teologicky, ale i pastoračně: jakýkoli krok, který by mohl být vykládán jako schválení stejnopohlavních svazků, by podle nich poškodil důvěryhodnost církve a mohl by ohrozit její evangelizační působení.
Mnozí afričtí teologové upozorňují, že spor ve skutečnosti odhalil hlubší problém: kdo bude v budoucnu určovat podobu světového katolicismu? Po staletí přicházely hlavní impulzy z Evropy. Dnes však nejrychleji rostoucí část katolické církve žije v Africe.
Někteří autoři proto hovoří o postupném přesunu „těžiště katolicismu“ z Evropy na globální Jih. Právě proto měl spor kolem Fiducia supplicans mnohem větší význam než pouhou debatu o jednom dokumentu. Šlo o první případ, kdy celý kontinent organizovaně ukázal, že je připraven formulovat vlastní pastorační priority.
Ani po nástupu papeže Lva XIV. téma nezmizelo. Nové vedení Vatikánu zachovává tradiční nauku o manželství a současně pokračuje v důrazu na pastorační doprovázení všech věřících. Debata o praktickém uplatňování Fiducia supplicans však zůstává otevřená a rozdílné regionální přístupy přetrvávají.
