Africké křesťanství zažívá nebývalý růst. Zatímco v roce 1900 žilo na africkém kontinentu přibližně deset milionů křesťanů, dnes jich je již více než 700 milionů. Spolu s tím však roste i počet kontroverzí, které se týkají zejména nezávislých letničních a charismatických církví.
Jednou z nejdiskutovanějších kauz současnosti je sílící kritika takzvaného evangelia prosperity – učení, podle něhož Bůh odměňuje dostatečně věřícího člověka bohatstvím, zdravím a materiálním úspěchem. Debata se vede zejména v Nigérii, Jihoafrické republice, Ghaně a Zimbabwe, kde působí největší africké megacírkve.
Když kazatel na stadionu křičí do mikrofonu blahoslavení chudí a sám vlastní soukromé tryskové letadlo, několik luxusních jacht a nemovitosti napříč světem, něco je vychýlené. A těchto kazatelů, pastorů i kněží není v Africe málo – zejména Nigérie (nejlidnatější země Afriky) jich má hned desítky a patří tam k nejbohatším a nejvlivnějším lidem, kteří se majetkem mohou poměřovat s podnikateli světového formátu.
Co je evangelium prosperity na africký způsob?
Základní myšlenka je jednoduchá: čím větší víra a štědřejší finanční dary církvi, tím větší Boží požehnání. Kazatelé často používají biblické texty o požehnání Abrahama nebo Malachiáše jako argument pro vysoké finanční příspěvky věřících.
Kritici však upozorňují, že se z víry stává klasický obchodní model. Chudí lidé jsou vybízeni, aby darovali značnou část svých příjmů s příslibem budoucího zázračného zbohatnutí. Pokud se tak nestane, vina bývá přičítána jejich nedostatečné víře.
Největší pozornost přitahuje právě životní styl některých známých pastorů. Soukromá letadla, luxusní automobily, honosné rezidence nebo milionové rozpočty církví vyvolávají otázku, zda jsou finanční prostředky využívány transparentně. Už jsou známy i případy, kdy tito extrémně bohatí pastoři korumpovali politiky, a získávali tak značný celospolečenský vliv.
Média i odborníci upozorňují, že některé církevní organizace fungují spíše jako podnikatelské impérium než jako tradiční náboženské instituce. V několika zemích proto zesilují požadavky na veřejné účetnictví, audit hospodaření i větší státní dohled nad náboženskými organizacemi. Tyto církve totiž vydělávají až „zázračné peníze“ v nejchudších zemích světa, což je zvláštní paradox.
Kontroverze se netýkají pouze financí. V Nigérii například vyvolal rozsáhlou mediální pozornost případ televangelisty Chrise Okafora. Po veřejných obviněních týkajících se jeho soukromého života a následné právní přestřelce musel pastor během bohoslužby veřejně žádat o odpuštění. Případ znovu otevřel debatu o odpovědnosti náboženských vůdců a o tom, nakolik mají být jejich osobní život a hospodaření pod veřejnou kontrolou.
Odpověď africké rady církví
Řada katolických, anglikánských i rozličných protestantských církví se od těchto praktik otevřeně distancuje. Africká rada církví opakovaně zdůrazňuje, že křesťanská víra nemá být prostředkem k osobnímu obohacení duchovních, ale službou společnosti, solidaritě a pomoci nejchudším. Ve svých letošních prohlášeních afričtí církevní představitelé kladou důraz na sociální spravedlnost, mír a odpovědnost církví vůči veřejnosti.
Afrika představuje nejrychleji rostoucí centrum světového křesťanství. Odhady naznačují, že během několika desetiletí bude žít na kontinentu téměř polovina všech světových křesťanů. Spory o evangelium prosperity proto nejsou pouze regionální záležitostí. Ovlivňují podobu celosvětového křesťanství, důvěru veřejnosti v církve i vztah mezi vírou, ekonomikou a politikou.
Nejde o spor mezi vírou a nevírou, ale o otázku, zda má být úspěch duchovního měřen velikostí jeho majetku,nebo kvalitou jeho služby věřícím. Právě tato debata dnes patří k nejostřeji sledovaným tématům afrického křesťanství.
