Evropa proti Rusku zavádí desítky balíků sankcí, vyzbrojuje Ukrajinu a varuje před pokračující bezprecedentní bezpečnostní hrozbou. Současně však statisícům občanů agresorské země dál masivně uděluje turistická víza a pouští je k sobě na dovolenou.
Ukrajinské děti tráví další léto v krytech. Ruské rakety a drony stále dopadají na ukrajinská města, domy a civilní infrastrukturu. Jen o několik set kilometrů dál si přitom ruští turisté balí kufry do Paříže, Říma nebo Barcelony. V roce 2025 vydaly státy Schengenu ruským občanům více než 620 tisíc krátkodobých víz, téměř 478 tisíc z nich bylo turistických.
Celkový počet vydaných víz meziročně vzrostl o více než deset procent a zamítnuto bylo jen něco přes šest procent žádostí. Největší podíl připadal na Francii, Itálii a Španělsko. Zatímco tedy ruská válka pokračovala, evropská ochota přijímat ruské turisty spolu s tím rostla.
Pobaltské státy a několik dalších zemí zvolily přísnější přístup, Česká republika například nepouští držitele ruských turistických víz přes naše vnější schengenské hranice, tedy především přes mezinárodní letiště. Schengen je ale společný prostor.
Jakmile ruský turista získá běžné schengenské vízum od benevolentnější země, může v praxi pokračovat dál bez klasických hraničních kontrol. Národní zákaz se tak snadno mění v symbolické gesto. Jedenáct evropských států letos samo upozornilo, že rozdílná pravidla vedou k takzvanému „visa shoppingu“
Turistika je něco jiného než prchající odpůrci režimu
Diktátora Vladimira Putina a ruskou válečnou mašinérii sice podporuje drtivá většina ruské společnosti a ruští občané chodí Ukrajince vraždit převážně dobrovolně a pro peníze, najdou se ale i takoví, kteří kvůli odporu k režimu riskují vlastní svobodu. Právě proto musí samozřejmě zůstat otevřená cesta pro pronásledované opozičníky, nezávislé novináře, obránce lidských práv, rodiny a skutečné humanitární případy.
Turistika je ale něco diametrálně odlišného. Není to žádost o azyl ani útěk před vězením, je to cesta za odpočinkem. Dovolená v Evropě není základní lidské právo, ale privilegium. Evropa nemá povinnost toto privilegium zachovávat občanům státu, který ničí jejího souseda a proti ní samotné vede nepřátelské hybridní operace.
Z ukrajinské fronty rovnou na pláž k moři
Znepokojivý je také bezpečnostní rozměr. Evropa dosud neměla dostatečný společný systém, který by spolehlivě zabránil vstupu lidem přímo personálně zapojeným do ruské brutální agrese. Teprve tento červenec vytvořila Evropská unie vůbec nějaký právní rámec pro komplexní zákaz vydávání víz současným a bývalým příslušníkům ruské invazní armády.
Ani tento zákaz však zatím automaticky neplatí. O tom, kdy vstoupí v účinnost, musí teprve rozhodnout Rada EU. Po více než čtyřech letech plnohodnotné války a po 12 letech bojů o ukrajinskou svobodu, nezávislost a budoucnost tak Evropa problém konečně dokázala pojmenovat. Kdy dojde k jeho samotnému vyřešení však zůstává otázkou. Zpráva, kterou svou benevolencí vysíláme, je strašlivá.
Ukrajincům říkáme, že stojíme na jejich straně. Ruské společnosti ale současně ukazujeme, že válka její každodenní komfort zásadně omezit nemusí. Že je možné žít ve státě, který bombarduje sousední zemi a útočí proti Evropě, a přesto si dál užívat její bezpečí, služby a otevřené hranice. Takový přístup není výrazem evropských hodnot. Je projevem naší neschopnosti brát vlastní slova vážně.
Evropa z logiky věci nemůže předstírat, že ruský pas je během války pouhým administrativním detailem. Zda žadatel sloužil v armádě, účastnil se invaze nebo pracuje pro režimní struktury přece nemůžeme začít řešit až ve chvíli, kdy se už samovolně pohybuje po Schengenu.
Ruskou turistiku do Schengenu proto konečně a bezpodmínečně zakažme.
Ne z nenávisti, ale z odpovědnosti.
Autor: Šimon Ságner
