2. díl série Zjevení
Číst biblickou knihu Zjevení bez znalosti jejího žánru je jako vykládat sci-fi filmy jako historický dokument. Jak rozumět apokalyptickému jazyku plnému draků a šelem, aniž bychom v nich museli vidět tanky, Evropskou unii nebo moderní zbraně tak, jak to slýcháváme od mnohých křesťanů?
Když dnes průměrný čtenář otevře novozákonní knihu Zjevení (Apokalypsu), pravděpodobně se po pár kapitolách ztratí v záplavě draků, vícehlavých šelem, padajících hvězd a tajuplných čísel. V moderním křesťanském prostředí proto dlouhodobě dominuje takzvaný futuristický výklad: předpoklad, že tyto obrazy detailně popisují naši současnost nebo blízkou budoucnost. Symboly jsou pak vykládány jako vrtulníky, jaderné zbraně, čipy nebo nadnárodní organizace typu OSN.
Významný evangelikální teolog Stanley J. Grenz kdysi napsal, že náš přístup k eschatologii (nauce o posledních věcech) zásadně ovlivňuje to, jak chápeme evangelium a jak ho předáváme druhým. Představa o tom, jak Bůh završí dějiny, totiž formuje náš pohled na Boha samotného. Pokud čteme Zjevení jako katastrofický scénář plný strachu, bude takové i naše křesťanství.
Pokud ale chceme pochopit, „jak to autor vlastně myslel“, musíme se nejprve vrátit k žánru, kterým je kniha napsána.
Michelangelo a socialistický realismus
Abychom pochopili, v čem děláme při čtení chybu, pomůže nám jedno srovnání z dějin umění.
Když se díváme na slavnou Michelangelovu fresku Stvoření Adama v Sixtinské kapli, kde se Bůh natahuje k člověku, málokoho napadne protestovat: „Bůh přece nemá fyzické tělo, vousy ani prsty, ten obraz je vědecky špatně!“ Chápeme, že malíř používá výtvarnou symboliku, aby vyjádřil hlubokou duchovní pravdu o blízkosti a vztahu Boha k člověku. Víme, že renesanční umění má svá pravidla kompozice a nehodnotíme ho podle standardů technického výkresu.
Ignorovat literární žánr knihy Zjevení je podobné, jako kdybychom Michelangelovo dílo vyložili optikou socialistického realismu a tvrdili, že obraz znázorňuje dělnické dítě natahující ruku k zasloužilému horníkovi. (Tento obraz se mi mimochodem vybavil proto, že visel na hlavní zdi dolu Stonava ČSM Sever, kde jsem kdysi pracoval na úpravně uhlí).
Takový výklad by možná odpovídal ideologii a symbolice jedné konkrétní éry, ale naprosto by minul záměr autora i dobu, ve které dílo vzniklo. A přesně to se děje, když se na starověký text Apokalypsy díváme očima moderní technické civilizace.
Zjevení svatého Jana patří do žánru apokalyptické literatury. Tento žánr, který najdeme i ve starozákonní knize Daniel nebo u proroka Joela, používá vysoce symbolické obrazy, dramatické vize a kosmický jazyk. Jeho smyslem není podat fotografický popis budoucnosti, ale s pomocí zveličených obrazů ukázat duchovní a teologickou realitu, kterou běžný popis nedokáže zachytit.
Teolog Paul Spilsbury k tomu nabízí skvělé moderní přirovnání:
„Moderní obdobou tohoto postupu je práce režiséra, který používá takové filmové nástroje, jako je opakování, zpomalení děje, změny osvětlení, dramatická hudba, speciální efekty a počítačové triky.“
Dnešní fanoušci sci-fi nebo komiksových „marvelovek“ se bez problémů orientují v multivesmíru, cestování časem nebo paralelních realitách. Přesně takto se v knize Zjevení orientovali její původní adresáti v prvním století. Byl to svět obrazů a symbolů, ve kterém se pohybovali stejně přirozeně jako my v popkultuře. Byla to jejich tehdejší „marvelovka“.
Nám dnes stačí slyšet pouhé čtyři tóny z filmového Imperiálního pochodu a okamžitě se nám vybaví Darth Vader a celé universum Star Wars. Stejně tak když tehdejší čtenáři slyšeli o „mocném andělu rozkročeném nad mořem a zemí“ nebo o „šelmě vystupující z moře“, vteřinově v nich tyto obrazy vyvolaly asociace ze Starého zákona a tehdejší politické reality Římské říše, které nám dnes úplně unikají. Byl to jejich komunikační kód, nikoliv náš.
Číst dnes Zjevení jako doslovný popis budoucnosti bez znalosti tohoto kódu je, jako kdyby lidé za dva tisíce let vykopali komiksy od Marvelu a vykládali je jako historický dokument o dějinách Ameriky 21. století.
Petrovo „volné“ zacházení s proroctvím
Že apokalyptické obrazy nemůžeme brát jako doslovný technický popis, ukazuje i Nový zákon. Když o Letnicích apoštol Petr vysvětloval lidem, co se to kolem nich děje, citoval proroka Joela o „posledních dnech“: „Slunce se obrátí v temnotu a měsíc v krev…“ (Skutky 2,16-20).
Petr doslova řekl: „Toto je to, co bylo řečeno skrze proroka.“ Přitom si vůbec nelámal hlavu tím, že slunce ten den fyzicky nezhaslo a měsíc se nezbarvil do ruda. Byl hluboce přesvědčen, že Joelova slova se právě naplnila. Jak to? Protože rozuměl symbolickému jazyku proroků, který dramatickými kosmickými obrazy popisoval zásadní duchovní zlom v dějinách. A přesně tímto způsobem bychom měli číst i knihu Zjevení.
Jak je to tedy s čipy a číslem 666?
Pokud opustíme futuristické brýle, začnou nám staré symboly dávat mnohem větší smysl:
Znamení šelmy na čele a na ruce: Křesťané běžně věří, že jsou označeni „pečetí Ducha svatého“ duchovně, nikoliv fyzickým tetováním na kůži. Proč by tedy cejch šelmy měl být najednou fyzický čip? Většina biblistů zde vidí jasný protiklad k starozákonnímu přikázání z knihy Deuteronomium, kde měli mít Židé Boží slovo jako „znamení na ruce a pásku na čele“ (Dt 6,8). Jde o symbolické vyjádření toho, jak člověk přemýšlí (čelo) a jak jedná (ruka). Znamení šelmy tak představuje přijetí hodnot a loajality k tehdejší pohanské a utlačovatelské římské moci.
Číslo 666: V hebrejštině i řečtině měla písmena zároveň číselnou hodnotu (tzv. gematrie). Pokud přepíšeme jméno krutého císaře Nerona (Neron Caesar) do hebrejštiny, vyjde nám přesně číslo 666. Mimochodem, některé nejstarší nalezené rukopisy Bible mají v této pasáži číslo 616 – což odpovídá latinské výslovnosti jména Nero přepsané do hebrejštiny. Číslo navíc vyjadřuje nedokonalost: sedmička je v Bibli číslem plnosti a božskosti, zatímco trojitá šestka představuje někoho, kdo se sice snaží hrát na Boha, ale fatálně selhává.
Antikrist: V samotné knize Zjevení se toto slovo překvapivě vůbec nevyskytuje. Apoštol Jan ho používá pouze ve svých listech, kde píše: „Dítky, je poslední hodina; a jak jste slyšeli, že přichází Antikrist, tak se nyní objevilo mnoho antikristů…“ (1. Janův 2,18). Jan tedy neukazuje na jednu konkrétní politickou figuru na konci dějin, ale na jakýkoliv proud, myšlenku nebo moc, která se staví proti Kristu a jeho lásce.
Nechat vyniknout Beránka
Abychom porozuměli knize Zjevení, nemusíme sledovat večerní zprávy a hledat v nich tajné šifry. Musíme se stát trpělivými studenty starověkého žánru.
Kniha Zjevení líčí život Kristových učedníků napříč dějinami jako neustálý konflikt mezi Božím královstvím a utlačovatelskými mocnostmi tohoto světa. Nebyla napsána proto, aby v nás vyvolávala strach z budoucnosti, ale aby nám dala naději v přítomnosti. Ukazuje, že pozemská impéria, která se tváří jako neporazitelná, mají svůj vyměřený čas a poslední slovo v dějinách má láska, spravedlnost a oběť.
Při čtení této fascinující knihy tak platí jedno klíčové pravidlo: Největší chybou je, když kvůli fascinaci šelmou úplně přehlédneme Beránka.
Foto: Lightstock
