Úporná vedra si vybrala svou daň a některé rostliny na mém balkóně začaly viditelně strádat. Jeden trs měsíčních jahod docela uschl. Přitom jsem je pravidelně každý večer zalévala a každou sobotu přihnojovala. Slunce ale zvítězilo.
Včera jsem si tak z výletu přivezla dva květináčky sazenic lobelek. Byly ze zámeckého zahradnictví a vypadaly hezky silné. Plánovala jsem nahradit uschlé jahody těmi drobnými jasně modrými kvítky.
Přesazování rostlin je taková hezká nenáročná práce. Dá se u toho přemýšlet o ledačem. Tentokrát jsem si představila, co by mi asi právě teď řekl můj tatínek. Byl zahradník a zemřel, když mi bylo třináct. Moc si na něj už nepamatuju. Je to dávno. Ale nějak jsem si na něj při pohledu na ty drobné modré květiny vzpomněla.
Možná by mi řekl, že jahody jsou příliš křehké na sluneční úpal, který se každého slunného dne hned zrána opíral do našeho balkonu. Možná jsem je měla zasadit někam jinam – třeba na stinnější zahradu – a tam by se jim bývalo dařilo. Nejspíš by mu bylo jasné, že to tak dopadne, ale pravděpodobně by z toho nedělal žádnou tragédii.
Myslím si, že by mi navrhl, abych místo uschlých jahod zasadila něco jiného a hezky se o to starala. Chápete, já nevím, jestli by mi to takhle řekl, ale podle útržků matných vzpomínek si tak nějak přeju, aby to udělal.
To moje maminka by mi bývala za uschlou rostlinu vyčinila. Vyčítala by mi, že jsem se dost nestarala, a dlouho by hlasitě bědovala nad tou škodou. Označila by mne buď za nezodpovědnou, nebo za neschopnou a chtěla by na mne dávat pozor. Kdybych bydlela s maminkou, asi bych nikde žádné květiny nepěstovala. Nestálo by mi to za to.
Nevím, co všechno si v životě nesu jako dědictví po tátovi. Ráda bych si myslela, že si dobře pamatuju jeho laskavost a lehkost, s níž nic nestálo za dlouhé bědování a zbytečné řeči. Běž a zasaď něco jiného, řekl by, to se stává.
Jak jsem upěchovávala hlínu kolem nových sazenic, napadlo mne, že to tak je možná v životě se vším, nejenom s kytkami. Nepodaří se oběd? No nic, zítra se pokusím o další. Pohádala jsem se s kamarádkou? Ach, promiň, pojďme spolu znovu na kávu. Křičela jsem na děti? Odpusťte, i máma je jen člověk. Pojďme si zahrát Člověče, nezlob se.
Každý den můžeme začít znovu. Nikdy nebudeme dokonalí a měli bychom se s tím srovnat. Může se samozřejmě stát, že se přátelství nepodaří zachovat. Může se stát, že těch hloupých rozhodnutí a nemoudrých slov bylo moc a společného času naopak málo. I přátelství může uschnout. No, co se dá dělat? Je to smutné. Můžeme najít přátele jiné a zkusit to znovu.
Teď mě napadlo, že možná i ty lobelky jsou na silné sluneční záření dost citlivé, ale už jsou v truhlících zasazené a sluší jim to. Třeba vydrží až do podzimu. A když ne, zasadím na jejich místo zase něco jiného a budu se o to hezky starat.
