Dokážete si představit, že by u vás v církvi vystupoval gay pěvecký sbor, chvály vedl transgender hudebník a kázal by farář, který je bisexuál? Otázka, zda je církev místem i pro lidi s menšinovou vztahovou orientací a genderovou identitou, se nabízí neustále. První ročník festivalu V barvách duhy dokázal, že poptávka tu je.
V prostorách vršovického Husova sboru se uprostřed května odehrál unikátní projekt, jehož cílem bylo překlenout most mezi církví a LGBTQ+ lidmi. Akce nabídla řadu debat, hudbu, divadla či filmové projekce. Zakončena byla nedělní ekumenickou bohoslužbou. Za multižánrovým queer festivalem stojí husitská farářka Adéla Frýdlová se svým synem Tobiášem, autorem oceňovaného projektu Víra v barvách duhy, který loni představil i jeho slovenskou verzi. Festival poskytl více než stovce účastníků bezpečný a inspirativní prostor, kde se duhová identita a křesťanská víra navzájem nevylučuje, ale doplňuje.
Úvodním pátečním večerem provázeli autoři projektu Adéla Frýdlová se synem Tobiášem. Frýdlová jako jeden z důvodů pro pořádání festivalu vyzdvihla velký potenciál queer lidí. „Tito lidé byli v historii skrze svou bolest, osamění a nepochopení Kristu často mnohem blíže než samotná institucionální církev,“ prohlásila a připomněla, že „Bůh nehledí na vnější škatulky, ale na srdce“.
Večer zahájil koncert pěveckého sboru Doodles prokládaný slovy podpory a reflexe významu lidských práv od zástupců občanské společnosti a politiky. Podle nich láska a důstojnost nestojí v opozici a náboženství nemůže sloužit k ponižování určitých skupin obyvatel, protože mezi často omílané tradiční hodnoty patří i pochopení, úcta a respekt.
Ježíš jako příklad odzbrojující úcty k lidem na okraji
Druhý den nabídl pestrou škálu programu včetně divadla, filmového promítání a následných moderovaných besed. Jedním z bodů programu bylo také představení iniciativy Duhový maják, která se na svém webu zabývá teologickými otázkami spojenými s homosexualitou a zároveň přináší i různorodé osobní příběhy menšinově orientovaných lidí.
„Nečekali jsme tak hojnou účast. Jsme rádi, že jsme měli možnost představit projekt, který nabízí více různých perspektiv na problematiku, která je v církevních kruzích stále velkým tabu. Vedlo to k řadě podnětných rozhovorů a nových kontaktů,“ říká Filip, jeden z autorů projektu.
Na festivalu jej osobně nejvíc oslovila debata teologa a religionisty Pavla Hoška s metodistickým farářem Petrem Vaďurou o kulturních válkách. Hošek zdůraznil, že Ježíš je prorokem ryzí niternosti, který měl „odzbrojující úctu k lidem na okraji“. Podle něj je to, co je v nitru člověka, důležitější než „vnějšková či měřitelná úroveň společenského chování“.
Vaďura s Hoškem diskutovali o mechanismu strachu a tvrdosti srdce, které ve společnosti generují obětní beránky, a pravidla se pak stávají důležitější než člověk. „Jestli je někdo dneska tímhle bezděčně generovaným obětním beránkem, který má být hromosvodem kumulované úzkosti, tak je to právě LGBTQ komunita,“ prohlásil Hošek.
Vaďura také ocenil festival jako důležitou „iniciativu zdola“, která místo ideologických zákopů nabízí dialog a konkrétní tváře. V diskusi doplnil, že je nebezpečné, když se z příběhů lidí dělá ideologie a že respekt k druhému člověku znamená mimo jiné i to, že pokud mě o to dotyčný nepožádá, tak jeho život prostě nekomentuji.
Mají v církvi vrahové přednost před queer lidmi?
Hojnou účast měla také debata queer farářů, kterou moderovala Renata Kalenská. Mezi zpovídanými hosty byl původně katolický, dnes starokatolický kněz David Čechovský, evangelický farář Richard F. Vlasák a Břetislav T. Karal z československé církve husitské. Ti otevřeně sdíleli své osobní příběhy srovnání se s vlastní jinakostí a povoláním faráře. Z úst Čechovského zaznělo stanovisko, že ne duhová identita, ale „strach není slučitelný s vírou“.
Poslední debata měla za cíl přiblížit situaci queer věřících na Slovensku s emeritním arcibiskupem Robertem Bezákem, evangelickou farářkou Annou Polckovou a starokatolickým knězem Martinem Kováčem. Polcková zdůraznila absurditu situace, kdy slovenští duchovní běžně žehnají kravám, vínu nebo motorkářům, ale lidem, kteří se milují a chtějí si být věrní, požehnání upírají.
Bezák šokoval publikum upozorněním na zkušenost vycházející z jeho návštěvy věznice v Leopoldově, a sice že církev snadněji poskytuje duchovní péči masovým vrahům odsouzeným na doživotí, ale ke queer lidem se stále otáčí zády. Vyzdvihl přitom Ježíšův přístup k lidem na okraji a úlohu církve jako polní nemocnice.
Martin Kováč upozornil na výzkum, podle kterého 80 % mladých lidí nechce na Slovensku zůstat a studovat. Zdůraznil, že právě církev je podle něj místem, které by mělo přinášet naději, a sám se o to aktivně snaží: „Splácím dluh, který vůči queer lidem mám.“ Jeho církev nicméně nemůže být oficiálně registrovaná, a tak má při své službě kněze i civilní povolání.
Poukázal tak na paradoxní situaci, která na Slovensku staví queer lidi a malé církve na podobnou právní úroveň, protože obě tyto skupiny se potýkají s nemožností oficiální registrace. Podle platné slovenské legislativy musí nová církev nebo náboženská společnost pro registraci doložit nejméně 50 000 plnoletých členů, Protože je tato hranice mimořádně vysoká, je registrace pro většinu malých církví de facto nedosažitelná.
Pražský biskup účast odmítl, na bohoslužbě kázal Bezák ze Slovenska
Vrcholem festivalu byla nedělní ekumenická bohoslužba konající se v neděli 17. května v rámci Mezinárodního dne proti homofobii, bifobii a transfobii (IDAHOBIT), která zaznamenala nejhojnější účast. U jednoho stolu se setkali zástupci pěti křesťanských církví – od římskokatolické přes starokatolickou po evangelickou. Pražský biskup husitské církve ale účast na bohoslužbě odmítl.
Kázání pronesl emeritní arcibiskup Robert Bezák. Zaznělo v něm například tvrzení, že „Bůh není katolík, ani křesťan, – Bůh je láska“. Velký ohlas vzbudil také hudební doprovod v podání hudebníka Edmunda v doprovodu evangelické mládeže z Olomouce.
Pro Tobiáše Frýdla byl úspěch festivalu, na který dorazilo přes sto návštěvníků, velkým povzbuzením. Ačkoli se obával snah o narušení akce, jediný odpor zaznamenal na sociálních sítích. „Celou dobu jsme si říkali, že by bylo trapné, kdyby osobnosti jako pan arcibiskup Bezák nebo queer faráři přišli s kůží na trh a v kostele by sedělo jen pět lidí,“ svěřil se v rozhovoru. „Když jsem viděl, že lidi přichází, největší stres opadl a nahradil ho intenzivní pocit smysluplnosti, že se nám podařilo vytvořit atmosféru a program s nějakým přesahem.“
Zpětná vazba dokázala, že pro mnohé účastníky se akce stala jedinečným místem bezpečí a přijetí. To potvrzuje i Renata, jedna z účastnic: „Festival V barvách duhy pro mě byl velkým přínosem vlastně už jen tím, že vůbec byl a ukázal, že queer křesťanů není úplně málo a že existují duchovní, kteří je přijímají. Odnesla jsem si pocit toho, že ač to ještě nedávno vypadalo trochu jako sci-fi, mohou být dnes církve bezpečným prostorem i pro LGBT lidi.“
Celý festival až na jeden bod programu byl všem volně dostupný zdarma. Záznamy z debat můžete zhlédnout na stránkách festivalu. Další ročník festivalu se už plánuje opět na květen příštího roku.
Otázkou nyní je, zda festival inspiruje i jiné církve k tomu, aby byly otevřenější vůči rozmanitosti svých členů, nebo naopak utvrdí svou pozici na poli kulturních válek. Trefně to shrnul Pavel Hošek: „Pokud budeme dělat z lidí, se kterými nesouhlasíme, blbce, tak se nikdy na ničem neshodneme.“ Jestliže nechceme zabředávat hlouběji do ideologických zákopů, vězme, že prvním krokem ven je ochota naslouchat a vidět v druhých ne hrozbu, ale především Boží stvoření, která si zaslouží respekt.
Foto: Barbara Rzymanová
