Známe velmi dobře politiky, kteří si veřejně řeknou o Nobelovu cenu. A pak je celá řada těch, kteří by si ji zasloužili, ale nikdy ji nedostanou. Dle mého mínění mezi ně patří latinský patriarcha Jeruzaléma, kardinál Pierbattista Pizzaballa, a farář farnosti Svaté Rodiny v Gaze Gabriel Romanelli.
Romanelli je jedním z mála lidí, kteří neopustili Gazu při izraelské odvetě proti Hamásu. Měl štěstí, že přežil bombardování. Byl to on, jemuž každý večer volal do Gazy papež František a ptal se, jak tamní křesťané a ti, kteří se ve farnosti schovávali, přežili další den a co by potřebovali. A je to stále on, který plní i smutnou roli při sčítání obětí nalezených v širokém dosahu jeho farnosti.
Neopustil, tak jako Ježíš, své lidi. Neopustil nikoho, kdo u něj hledal pomoc. Ve svém popisu událostí byl vždy víceméně věcný. Nerozpakoval se říci, že Gaza není úplným peklem jen proto, že v ní stále žije Ježíš přítomný v eucharistii.
V plném pracovním nasazení umocněném válkou
Mým druhým nominantem na Nobelovu cenu míru je Pizzaballa. Mezi lety 2004–2016 byl tento vysoký františkán Správcem svaté země, jinými slovy těch míst, na nichž již od 13. století působili františkáni. Jde o Palestinu, Jordán, Sýrii, Libanon, Egypt, Kypr a Rhodos.
Koncem r. 2020 ho do funkce latinského patriarchy Jeruzalému jmenoval papež František, s nímž ho pojily přátelské vazby. Na předposlední konzistoři ho pak František udělal kardinálem, a to např. spolu s Robertem Francisem Prévostem, nynějším papežem Lvem. Od té doby je v plném pracovním nasazení, umocněném válkou v Gaze a v okolních regionech.
Kardinálské postavení by mělo Pizzaballovi garantovat, že s ním tamní úřady budou jednat odpovídajícím způsobem. Přesto i on při své službě zažívá mnohá protivenství, ústrky a vyhrožování. Asi nejsilnější shrnutí toho, co se ve Svaté zemi děje, najdeme v jeho velikonočním listu Svaté zemi. Něco z toho znovu přednesl též před pár dny, kdy v Paříži obdržel nejvyšší státní vyznamenání, Řád čestné legie. Zdá se, že Francouzi a jejich prezident rozumí tomu, že je třeba urychleně zapojit do jednání o trvalém míru a obnově Gazy demokratické země Západu.
Někteří lidé čekají na zázraky od Boha, ten je ale činí lidskýma rukama
O Romanellim a Pizzaballovi neuslyšíte ve zprávách, a pokud cíleně nevyhledáváte informace z Gazy, zůstanou pro vás tito dva muži jen cizokrajnými jmény. Jenže oba nesou ve Svaté zemi Krista jako symbol osvobození a míru, a to navzdory těm, kteří by viděli Gazu nejraději úplně srovnanou se zemí, i těm, kteří už veškerou naději na mír ztratili.
Podíváme-li se na jejich fotografie staré pár let, uvidíme, jak strašně ve své službě zestárli. Někteří lidé čekají na zázraky, ač je zřejmé, že je to právě Bůh, který tam činí zázraky lidskýma rukama a čeká na ty, jimž osud Izraele a Palestiny není lhostejný.
Chodit dnes a denně po místech, kudy chodíval Ježíš, a myslet přitom na válku a na vážné ekonomické a sociální problémy, který zasáhly nejen Gazu, ale také Izrael, musí být těžké. I přesto oba kněží dělají se svými spolupracovníky a spolupracovnicemi všechno, co je v jejich silách, aby přítomnost a úloha církve v Izraeli a Palestině byla pozitivní a služebná.
Přál bych si, aby Romanelli a Pizzaballa obdrželi Nobelovu cenu míru. Byl by to symbolický čin, který by mohl pomoci s postupným uzdravováním regionu, jenž je blízký tolika lidským srdcím.
Foto: Ammar Awad/Pool
