V českém i evropském kontextu došlo 2. června k důležitému kroku v přístupu církve k obětem sexuálního zneužívání. Arcibiskup Stanislav Přibyl za Českou biskupskou konferenci a Jiří Kylar ze spolku Někdo Ti uvěří v zahradě Strahovského kláštera stvrdili spolupráci společným memorandem. „Jsme si vědomi, že jako církev jsme leccos neudělali dobře a ztratili jsme důvěru obětí,“ přiznal otevřeně arcibiskup s tím, že podpisem dokumentu společná cesta k nápravě teprve začíná.
Celá událost proběhla pod otevřeným nebem u sochy Panny Marie z Exilu. Opat Strahovského kláštera Daniel Peter Janáček připomněl, že socha nese symboliku smíření a pomoci lidem v nouzi. Akcí provázel kněz a terapeut Marek Drábek, který se problematice zneužívání dlouhodobě věnuje. „Všichni se společně učíme, jak být s lidmi, kterým se ublížilo, a jak být církví, která doprovází, a ne tou, která zraňuje,“ prohlásil Drábek před tím, než vyzval k podpisu memoranda, kterému předcházela více než roční setkávání a vzájemné diskuse. Hlavním cílem dokumentu je systematická pomoc obětem a posílení prevence zneužívání, aby církev byla bezpečnějším místem pro všechny.
Posun od „instituce, která se brání“ k „instituci, která naslouchá“ označil Jiří Kylar ze spolku Někdo Ti uvěří za zásadní obrat po dlouhých letech bagatelizace a mlčení. Tuto změnu si vysvětluje také příchodem mladší generace biskupů. „Arcibiskup nás sám oslovil. K podpisu dochází díky vzájemné důvěře,“ zdůraznil Kylar. Sám Přibyl prohlásil, že problematiku zneužívání nechce vnímat jako řešení kauz: „Církvi sluší mnohem víc doprovázení lidí, které to potkalo a musí s tím nějak dál žít. Říct si, že je hotovo a máme to za sebou, by byl špatný přístup,“ podotkl arcibiskup.
„Štěkot je vítán.“ Obě strany zachovávají nezávislost a jsou otevřeny kritice
Klíčovým aspektem memoranda zůstává naprostá nezávislost obou stran. Přibyl zdůraznil, že spolupráce nemá vést k umlčení kritiky. Na dotaz, zda si spolek udrží roli „hlídacího psa“, s nadsázkou odpověděl, že „štěkot je vítán“. Strany se totiž v dokumentu výslovně dohodly na právu kritizovat kroky té druhé, pokud to bude v zájmu ochrany obětí nebo veřejného zájmu. Tato transparentnost zahrnuje i citlivou oblast dat. Spolek nebude církvi sdílet důvěrné informace o obětech bez jejich výslovného souhlasu.
Samotné memorandum není jen symbolickým gestem, ale má vést k reálným krokům. Mezi ně patří například již uskutečněná výstava upozorňující na problém zneužívání. Aktuální je probíhající výzva k absolvování bezplatného online kurzu určeného k proškolení široké veřejnosti. Vedle vzdělávání duchovních na kněžských dnech se současně připravuje také profesionální a k obětem šetrná metodika, která by měla pomoci rozeznat, zda a jakým způsobem ke zneužívání došlo.
Dalším systémovým krokem, o který ČBK usiluje, je zavedení jednoho církevního tribunálu pro celé Česko s cílem sjednotit dosud roztříštěné postupy řešení konkrétních případů. Jak uvedl arcibiskup Přibyl, „když už k tomu dojde, abychom oběti víc nezraňovali“. Přestože o tom text memoranda výslovně nemluví, Přibyl deklaroval také připravenost církve hradit obětem terapie, a to jak nárazové krizové intervence, tak dlouhodobou pomoc v procesu uzdravování.
Česko nastavuje nový evropský standard spolupráce církve a spolku pro ochranu obětí
Jak rozsáhlým problémem zneužívání v církvi je, přítomni konkrétně neřekli. Dle slov Přibyla by ČBK také nově měla ročně zveřejňovat zprávu o konkrétním počtu případů. Ta letošní se již údajně zpracovává. ČBK je zároveň otevřená spolupráci s dalšími organizacemi včetně těch sekulárních. Přibyl uznal, že církev na pomoc obětem sama nestačí: „Není to exkluzivní spolupráce. Rádi bychom spolupracovali s kompetentními lidmi. Vítáme každý další impuls.“ Podobná forma stvrzení spolupráce oficiálním memorandem mezi církví a nezávislým spolkem pro ochranu obětí je v evropském měřítku novinkou. Česko tak v tomto ohledu možná nastavuje nový standard, který by mohl být inspirací i pro jiné státy.
Jak dobře bude spolupráce fungovat, zatím nevíme. Oba signatáři se shodují na tom, že nejde o akt završení, ale o pouhý začátek společné cesty. „Není mnoho toho, co bychom si mohli odškrtnout a nechceme si to odškrtnout,“ zdůraznil arcibiskup Přibyl.
Osobně dodávám, že bylo občerstvující slyšet z úst vysokého církevního představitele uznání viny ohledně přístupu církve k obětem zneužívání. Ochota k nápravě a otevřenost kritice jsou ctnosti, které církev mnohdy vyžadovala více od svých farníků než svých vrchních představitelů. Věřím, že to pro mnohé nesrozumitelné slovo „pokání“ ale začíná právě schopností kritické sebereflexe, která by neměla zůstat pouze u jednotlivců, ale týká se i institucí a celých systémů. Úkolem církve totiž nikdy nebylo zastávat obrannou pozici a uzurpovat si moc, ale naopak po vzoru Ježíše Krista poskytovat naději, pomoc a otevřenou náruč slabým, opuštěným a zranitelným.
Až příliš často se v historii děl opak, a proto je třeba ocenit každou snahu o nápravu. Jak uvedl předseda spolku Jiří Kylar: „Máme církev rádi. Záleželo nám na tom, aby se z té trestající a odsuzující instituce stala instituce empatická, přijímající a pomáhající.“ Kéž by tento vstřícný krok tedy pomohl prolomit hráze nedůvěry vybudované dlouholetou bagatelizací a přinesl uzdravující naději jak církvi, tak těm, kteří si z ní nesou zranění. Pokud se tyto ideály podaří přenést z papíru do konkrétních farností, je podpis memoranda důležitým milníkem pro všechny, kterým problematika zneužívání není lhostejná.
