Minulý týden jsem už zase strávil hromadu hodin v čekárnách a ordinacích lékařů. Nějak toho přibývá. Bývaly roky, kdy jsem o lékaře nezavadil, dnes jsem u něj každou chvíli. Někdy to jinak nejde, vlastní tělo člověka donutí, jindy jde o rozmanitou prevenci, jakou ale nechci zanedbávat. Nechci patřit k lidem, kteří své tělo pomalu devastují a pak čekají, že lékař všechno napraví za ně.. Chápu, že spravit nejde všechno a že je lepší se nemocem vyhnout, než je pak napravovat.
Pokud to ovšem jde. Ne všechno si člověk způsobí sám. Roky se hlásí a tělo, stejně jako všechno na tomto světě, pomalu či rychleji chátrá a spěje ke svému zániku.
Snažíme se jít proti takovému proudu. Vnímáme, že nás nemoci všelijak omezují, že v jejich důsledku nemůžeme, co jsme ještě nedávno mohli, že už nezvládáme, co jsme mívali rádi a co bychom pořád chtěli. Už to nejde. A tak se nám zdá, že na zdraví záleží ze všeho nejvíc. „Hlavně to zdravíčko,“ přejeme si při každé vhodné příležitosti.
Je to tak dobře? Samozřejmě, řeknete asi. Důležitost zdraví je přece naprosto zřejmá! A jestli to nedochází zdravému člověku, jak přijde nemoc, pochybnosti rychle mizí.
Jenže… Na tomto světě je máloco jednoduché a jasné na první pohled. Tuhle jsem se modlil Modlitbu Páně, Otčenáš. Tu modlitbu, kterou Ježíš učil své učedníky a do které, jak máme za to, zahrnul všechny nejdůležitější věci našich lidských životů. Témata, za která je třeba prosit. Říkáváme, že nám daroval model modlitby, vzor, který je vlastně předobrazem všech našich dalších modliteb.
Téma zdraví v ní úplně chybí. Jak je to možné? Spletl se Ježíš? Zapomněl, jak důležité je být zdravý? Nezajímají ho naše zdravotní problémy? Je mu jedno, že nás nemoci a všelijaká omezení trápí, ba že nám nakonec i berou naše životy?
Taková představa úplně nesouzní s obrazem Ježíšova charakteru, jak nám ho představují evangelia. Lidi ho vždycky zajímali, jejich starosti byly jeho starostmi, jejich bolesti ho přiváděly k pláči, radoval se z jejich úspěchů. A i když vidíme, že se ani nepokoušel odstranit veškeré nemoci a bolest z tohoto světa, v jednotlivých případech pomáhal od potíží a uzdravoval. Nebyl k nemocem lhostejný. Proč tedy prosbu za zdraví nezahrnul do své vzorové modlitby?
Pokud nešlo o nezájem ani o opomenutí, zůstává nám jediné vysvětlení. Neviděl v nemoci takové neštěstí jako my. To je přece naivní, řeknete. Nemoc nám bere možnosti, omezuje náš život, často ho i zkrátí! Jak bychom ji mohli přijímat bez hořkosti, možná i zloby?
Možná si potřebujeme víc ujasnit, o co nám v životě vlastně jde. O zážitky? O získávání zkušeností? Mně přibylo let, mnohé zážitky už překrývá mlha zapomnění a o spoustu mých zkušeností už nikdo nestojí. Nemluvě o tom, že mně samotnému nejsou k ničemu. Immanuel Kant prohlédl a poznal mnoho složitých souvislostí a zákrut řádu tohoto světa, aniž by kdy opustil katastr svého města. Lecčeho můžeme dosáhnout uvnitř sebe! Nebo nám jde o vztahy? Kvalitní vztahy nemoc nevezme ani neohrozí. Ty žijí na jiné rovině, než je rovina zdraví.
Potkávám občas lidi, kterým kvůli jejich péči o vlastní zdraví proteče život mezi prsty. Na druhou stranu, potkávám i vážně nemocné lidi, kteří žijí šťastný a krásný život. Skutečné štěstí nebývá závislé na vnějších podmínkách. Roste zevnitř a přichází shůry.
Připadá mi, že s nemocí je to tak trochu jako s otroctvím. O tom apoštol napsal: „Byl jsi (Bohem) povolán jako otrok? Netrap se tím. Kdyby ses ale mohl stát svobodným, raději toho použij.“
Jsi nemocný? Netrap se tím. Jestli existuje možnost vyléčení, využij toho. Jestli neexistuje nebo se nepodaří, nepropadej zoufalství. Skutečné štěstí i smysl života rostou z vnitřní vyrovnanosti a z kvalitních vztahů, zejména a především ze vztahu s Kristem, kterému na každém z nás záleží a má nás rád. A touží být s námi. I v nemoci. I ve smrti.
Za Rádio 7: Petr Raus
