Snaha přivlastnit si pravdu patří k nejproblematičtějším iluzím současného diskurzu. Začali jsme k ní přistupovat jako k majetku, kterým můžeme manipulovat – schovat jej, vystavit na odiv nebo použít jako nástroj moci. Takové pojetí je ale klamné. Pravda není objekt, který lze vlastnit. Pravda je proces.
Pravdu nemusíme vnímat jen jako statický bod nebo shodu mezi tím, co říkáme, a jak věci skutečně jsou. Takové pojetí zůstává funkční na úrovni jednotlivých tvrzení, ale pro porozumění mezilidských vztahů může být nedostatečné. Pravda vyvstává také ze vztahu, protože naše životy jsou vzájemně provázány a naše vnímání se střetává se světem. Proto je třeba nahlížet ji také jako děj.
Limity jazyka a mapa sdílené reality
V tomto dynamickém pojetí se kontakt s realitou stává naší mapou. Ačkoliv se tento vztah odehrává na pozadí osobního prožívání, neznamená to, že pravda je ryze subjektivní záležitostí. Nemůže být, protože se vztahuje k jazyku – našemu sdílenému, i když nutně omezenému prostředku interpretace. Do té míry, do jaké je naše vyjadřování částečné, je i naše poznávání vždy jen kontextové. Pravda se nám tak ukazuje postupně. Její podoba se odvíjí od úrovně našeho poznání, rozsahu zkušeností a prostřednictvím vzájemné interakce a dialogu. To ovšem předpokládá otevřenost i k perspektivám, které jsou těm našim cizí.
Právě tento prvek neuchopitelnosti objektivní reality může být paradoxně naším pevným orientačním bodem. Totiž fakt, že si jí ceníme a orientujeme se podle ní, přestože ji nevlastníme, z ní činí stálou hodnotu a etický imperativ, který nás nutí ověřovat směr. U fixní pravdy zavřené do tvaru riskujeme dogmatismus; tam, kde má každý svou pravdu nebo na ní nezáleží, zas stojíme na barikádě cynického relativismu. Proto je spíše procesem hledání ve sdíleném světě. A tohle hledání nás nutí vystoupit z izolace vlastní mysli, v níž existuji jen já a moje pravda.
Dialog jako testování postojů
Pokud platí, že „pravda začíná u dvou“, znamená to, že jedna z jejích cest leží právě v dialogu. Ten není jen mechanizovanou výměnou informací, ale prostorem, v němž dochází k testování, zpřesňování a případné revizi našich výchozích pozic. Učíme se v něm oddělit fikci od reality a provazovat se s žitou skutečností.
Otázka proto nezní, kolik informací dokážeme shromáždit, ale zda chceme pravdu skutečně žít, ne ji jen mít. Žít ji v její obyčejnosti, vrtkavosti i občasné nepříjemnosti. Pokud opustíme iluzi kontroly a přijmeme pravdu také jako proces, neuvrhne nás to do nejistoty. Paradoxně se právě přijetí této neuchopitelnosti může stát naším nejpevnějším orientačním bodem. Takový přístup nás chrání před dogmatismem a umožňuje rozvíjet vědomý soucit s ostatními.
Foto: unsplash
