„Biblické příběhy jsou syrové, často bez obalu a příkras, stejně jako život závislých,“ vysvětluje psychoterapeut a zakladatel existenciální hagioterapie Prokop Remeš. V rozhovoru více přibližuje způsob práce s biblickými příběhy, který praktikuje u pacientů Bohnické nemocnice v jejich boji se závislostí.
Co si můžeme představit pod pojmem existenciální hagioterapie?
Zhruba ve stejné době jako v České republice se objevil termín hagioterapie (resp. „hagioterapija“) v dnešním Chorvatsku, kde ho začal používat profesor Tomislav Ivančič. Tím označením měl na mysli uzdravující duchovní cestu vedenou podle zásad charismatického katolictví. Naše pojetí hagioterapie naproti tomu představuje formu psychoterapeutického působení, které vychází z díla amerického psychiatra a psychoterapeuta Irvina D. Yaloma. Ústředním bodem je zde práce se čtyřmi hlavními existenciálními tématy: smrtí, samotou, svobodou a smyslem života. Existenciální hagioterapie, právě jako Yalom, tvrdí, že konfrontace s těmito tématy má pro člověka velký terapeutický potenciál. Navíc ovšem klade důraz i na spiritualitu jako na jednotící princip veškeré existence člověka.
Mohl byste v krátkosti shrnout hlavní metodiku hagioterapie?
Čtení, imaginace, volné asociace. Na každém sezení se pracuje s jedním z biblických příběhů, na který se snažíme nahlížet z více stran. Tím se přes postavu Boha dostáváme k různým způsobům vnímání světa i života. Často používáme metodu zrcadlení. To znamená, že společně sdílíme, jak se v příběhu daný člověk vidí, které postavy obhajuje, na které má naopak vztek. Nejde o filozoficko-teologickou debatu, spíše o sdílení pocitů, které v klientech tyto příběhy vyvolávají. Například k biblickému příběhu o potopě světa se může vázat otázka: „V čem se topím?“ Klienti někdy pláčou, nadávají, zažívají pocit silného odporu. Jiný z příběhů, který vyvolává velmi bouřlivé reakce je zase pasáž, kdy Lot nabízí sodomským mužům své dcery, aby si s nimi dělali, „co uznají za vhodné“.
Čím bouřlivější reakce, tím větší diagnostická síla. Terapeuticky silné jsou i příběhy Abraháma, jeho syna Ismaela vyhnaného do pouště nebo obětování Izáka. Příběh o vzkříšení Lazara jde zase použít jako příměr o cestě od závislostního úpadku do hrobu a volání ke zmrtvýchvstání abstinence. „Není to pohádka na dobrou noc, je to o životě, jaký je na ulici,“ vyjádřila se o biblických příbězích jedna toxikomanka. Ty příběhy jsou syrové, často bez obalu a příkras, stejně jako život závislých.
Jaký je základní princip neodstranitelného závislostního vzorce? Dalo by se říct, zda je tento vzorec hlouběji zakódován u věřících, nebo ateistů?
Závislost je obranný mechanismus. Její vzorec je často jednoduchý. Setkám se s nepohodou nebo úzkostí, napiju se a to mi pomůže. Ono to opravdu pomáhá. Ten efekt je okamžitý a z hlediska emocionální zkušenosti funkční. Věřící lidé mají snad větší šanci se k závislosti vůbec nedostat. Ovšem pokud se tak stane, je při skupinovém čtení biblických příběhů znát, že je pro ně těžší reagovat emocionálně autenticky. Daný biblický příběh totiž slyšeli už několikrát předtím a často k němu znají spoustu tradičních výkladů.
Používáte nějaký „startovací" citát ke zmapování skupiny?
Ke zmapování skupiny používám „rozehřívací“ otázky, jako například „Jak by vypadal Váš vlastní epitaf?“, nebo nadlehčeně „Co by měla mít žena Vašich snů v nákupním vozíku?“ a podobně. Potom čteme biblický příběh. Mám jich vybraných zhruba šedesát, jejich pořadí je předem určené, v zásadě se tam ale dřív nebo později objeví všechno podstatné. Na každé skupině se jde samozřejmě rozdílně „hluboko“.
Je nějaký rozdíl mezi ženami a muži v průběhu léčby a možnostech vyléčení ze závislosti?
Ze zkušenosti vím, že účinnost trvalé abstinence není obecně velká. Závislý člověk je vděčný za každý rok abstinence. Co se týče rozdílu mezi ženami a muži, napadá mě jen, že ženy vnímají jinak mužské figury, vidí v nich často své nezdárné partnery, otce alkoholiky. Muži zase v ženách své manželky a matky.
Je těžší léčit pomocí hagioterapie spíše citově založené pacienty, nebo naopak technicky založené?
Těžší je to s intelektuály, bez ohledu na to, jestli jde o umělce, nebo o technika. Technicky založení jedinci se snaží obcházet emoce a na vše nahlížet až moc rozumově. Na otázku „Co to v tobě vyvolává?“ většinou odpovídají stylem „Já myslím…“, což je z hlediska potřeby prožívání zcela nefunkční. Umělci zase mívají problémy s identifikací emoce. Až když se zeptám, kdo je v příběhu nejvíc štve, řeknou „Hospodin!“ a je to tam. Potlačování emocí je právě jeden z možných závislostních vzorců.
V jakém momentě se dá říct o závislém, že je z nejhoršího venku? Měl jste nějaký případ „zázračně vyléčeného“?
Jednou alkoholik, vždycky alkoholik. Zázračné vyléčení ze závislosti se pozná, až když dotyčný umře. Pokud dokázal padesát let abstinovat, tak to vyhrál. Mně třeba každý rok píše jeden muž a děkuje, že se drží už dvacet pět let, toho si moc vážím.
Narazil jste ve své praxi na nějakou negativní stránku hagioterapie?
Ono se dá v tomto případě těžko říct, co je negativní. Když někoho některý z příběhů hodně zasáhne a on už nepřijde, nemusí to být nutně negativní. Tato zkušenost se může projevit v dalších terapeutických postupech. Zatím je existenciální hagioterapie přijímána pozitivně nejen od klientů ale i od našeho zdravotnického personálu. Milé je, když pro sebe objeví Bibli ateisté. Často jsou uchváceni jejími příběhy a překvapení, co tam vlastně všechno je, co jim to může dát. Je paradoxní, že pokud si chce někdo otevřít kruh buddhistické meditace nebo vytvářet andělská křídla z vlasů, tak jsou všichni pro, ale zkuste na ně přijít s Biblí!
Nebyl jste někdy sám v nebezpečí sklouznout k nějaké závislosti?
A to víte, že ano! Neustále se hlídám, jestli piji málo, nebo hodně. Kdybych si měl dát výzvu, že se třeba měsíc nenapiji žádného alkoholu – ani piva – tak to by bylo setsakramentsky těžké.
Máte nějaký oblíbený biblický verš?
To asi nedokážu říct. Pro mě je Bible lákavá celá. Kvůli tomu jsem se sám začal učit hebrejsky. Originální jazyk vám biblické příběhy může projasnit. Například příběh o Putifarce, která říká Josefovi naprosto otevřeně, co po něm chce. Chytne ho za šaty a říká: „Spi se mnou“, přičemž v hebrejštině není použit žádný jemný, milostný výraz, ale jasný imperativ: „Chci, abys se mnou spal!“ Což samozřejmě krásně dokresluje celou tu situaci.
Doporučil byste čtenářům k tomuto tématu nějakou knihu?
Určitě bych doporučil kteroukoli knihu od Irvina D. Yaloma, existencialisty, psychoterapeuta, emeritního profesora Stanfordské univerzity. Obdržel cenu Oskara Pfistera, udělovanou těm, kteří významně přispěli v oblasti náboženství a psychiatrie. On o sobě sice tvrdí, že je ateista, ale jeho knihy jsou hluboce náboženské. Dokonce se po smrti své ženy nechal slyšet, že ztratil strach ze smrti. Ačkoliv tomu sám nerozumí, je přesvědčen, že až zemře, zase se se svou milovanou manželkou setká. Uvědomuje si, že z hlediska jeho ateismu je to hloupost, ale on to tak prožívá a přesně tohle vnímá jako obrovský dar, který náboženství mohou dávat lidem.
Prokop Remeš je český lékař, gynekolog, psychoterapeut a religionista specializující se na sekty a nové náboženské směry, zakládající člen Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů.
