Liberalismu hrozí stejné vyprázdnění jako současnému konzervatismu. Když se řekne „liberální“, první, co se většině z nás vybaví, je slovo „svoboda“. Jenže tak jako u konzervatismu, i u liberalismu se z tohoto pojmu může stát něco, co zní dobře, ale čím dál hůř se poznává, co tím vlastně kdo myslí.
Dnes má onen liberalismus dvojí tvář. Na jedné straně svoboda, otevřenost, tolerance, ochrana menšin a respekt k jednotlivci. Na druhé straně rozbředlost, nejistota, pocit, že už vlastně nic není pevné a někdy i agresivita vůči názorovým oponentům. Pojďme se podívat, jak někdy dochází k posunu od velmi dobrých úmyslů a hodnot hlásaných liberalismem k hodnotám defektním.
Strach nahlas zpochybnit názor na migraci
Příkladem může být svoboda slova. Teoreticky se jedná o posvátnou hodnotu liberalismu. Jenže v praxi někdy dochází k tomu, že svoboda slova platí, ale jen pro „správné“ názory. Ty ostatní nejsou zakázané – to by bylo příliš neliberální – ale jsou zesměšňované, vytlačované nebo označené za nepřijatelné. Výsledek je formálně svobodná společnost, ve které si ale lidé dávají pozor nebo se dokonce bojí nahlas sdělit svoje postoje a názory. Veřejný prostor se uzavírá i diskusím nad otázkami tranzice a nad znepokojivým nárůstem antisemitismu, který proniká do prostředí některých univerzit.
Podobně je to s tolerancí. Ta měla znamenat schopnost snášet odlišnost. Jenže čím dál častěji se mění v její opak: netoleranci vůči těm, kdo se odchylují od „správně tolerantního“ postoje. Typickým příkladem je spisovatelka J. K. Rowlingová, která čelila dehonestující kampani i výhrůžkám smrtí poté, co publikovala své názory na transsexualitu, které neodpovídaly progresivnímu vnímání genderové identity.
Namísto věcné debaty o jejích argumentech byla Rowlingová označena za transfobní, vyloučena z komunity fanoušků a někteří herci z filmové série se od ní distancovali. Rowlingová zastávala názor, že biologické pohlaví je reálné a důležité, což je v rámci moderního progresivního aktivismu považováno za netolerantní postoj, a proto byla sama vystavena vysoké míře netolerance. Tolerance se v tomto pojetí stává podmíněnou – a tím ztrácí svůj původní smysl.
Tento jev bývá sociology nazýván „represivní tolerancí“, kdy je netolerance používána jako nástroj k ochraně určitých „správných“ hodnot.
Další slabinou může být tzv. identitní politika. Ta se – v souladu s liberalismem –vymezuje vůči nespravedlnosti, diskriminaci a marginalizaci, které konkrétní skupiny zažívají ze strany dominantní kultury nebo struktury moci. To je jistě správné, jenže kritici poukazují na to, že tříští společnost do nesmiřitelných táborů (tzv. „culture wars“), což podkopává sociální solidaritu a omezuje svobodnou diskusi. To jde proti liberálním hodnotám, ze kterých se vychází.
Genderově neutrální jazyk jako způsob zajištění rovnoprávnosti
Zvláštní kapitolou je jazyk. Moderní liberalismus prosazuje jeho reformy, které směřují k eliminaci diskriminace a ke zviditelnění menšinových skupin. Cílem těchto úprav, mezi něž patří i zavádění genderově neutrálních výrazů, je aktivně zajišťovat společenskou rovnost. To je vnímáno jako způsob, jak zabezpečit rovná práva a respekt k důstojnosti jedince coby liberální hodnoty. Kritici tvrdí, že snahy o regulaci jazyka, například v podobě vynucených zájmen či zakazování vybraných výrazů, omezují svobodu myšlení a vyjadřování, což jsou základní pilíře liberální demokracie. Přepisování jazyka je vnímáno jako pokus o inženýrství sociální reality ze strany elit, které vnucují svůj světonázor většinové společnosti, To pak může vést k autocenzuře a strachu z vyjádření názoru.
A je tu ještě jeden paradox. Liberalismus se historicky vymezoval proti koncentraci moci. Jenže dnes často spoléhá na silné instituce – státní i nadnárodní – které mají jeho hodnoty prosazovat. A čím víc se to děje shora, skrze různá nařízení, regulace, tím víc se vytrácí dobrovolnost, která měla být jeho jádrem.
V náboženském kontextu lze vnímat ještě jednu věc. Liberalismus by měl chránit svobodu víry. To se stále většinou děje, ale jen do určité míry. Víra se toleruje, pouze dokud neruší. Jakmile začne formulovat nároky nebo hodnoty, které nejdou ruku v ruce s liberálním mainstreamem, stává se problémem a místo dialogu někdy terčem tvrdých útoků.
Největší slabina liberalismu je, že někdy neumí dobře přiznat vlastní hranice. Tváří se jako otevřený a pluralitní, ale i on má svá dogmata, jen se o nich nemluví jako o dogmatech. Kdo ho zpochybní, rychle zjistí, že prostor pro skutečnou debatu má své limity.
Výsledkem je zvláštní napětí. Směr, který si klade za cíl rozšiřovat svobodu, někdy vytváří nové formy konformity. Směr, který chtěl bourat bariéry, si staví bariéry vlastní, jen méně viditelné.
Liberalismus – stejně jako konzervatismus – dnes stojí před náročnou výzvou. Buď si přizná své rozpory a vrátí se k poctivému hledání rovnováhy mezi svobodou a odpovědností, nebo zůstane u sebevědomé rétoriky, která ale hodně lidí odpuzuje a vrhá je do náruče opačného extrému, kterým je extrémní konzervatismus.
