Soukromě jsme slavili manželovy narozeniny. Jen my dva a krásná domácí večeře. Intimní osvětlení, krásně prostřený stůl, pečlivě vybrané a připravené jídlo. Všechno jsem už nachystala, zbývalo jen jediné – abych se převlékla a připravila já sama. Nebyla jsem si jistá, které šaty si mám obléct. Můj manžel si na přílišnou formálnost nepotrpí, ale já jsem chtěla dát i svým oblečením najevo, že mi na tomhle večeru opravdu záleží.
Stála jsem před skříní a probírala se ramínky. Měla jsem dojem, že všechny moje šaty jsou černé. Jedny mi připadaly moc teplé a zimní, druhé zase moc letně rozverné. Na začátku dubna by mi v nich byla zima. Třetí šaty byly tak akorát, jen vypadaly na slavnostní večeři hrozně nudně. Chtělo je něčím ozdobit.
Přetáhla jsem šaty přes hlavu, zavřela šatník a přešla jsem do druhého pokoje. V psacím stole se ukrývala moje šperkovnice s brožemi. Vytáhla jsem lakovanou čínskou krabičku a otevřela ji. Brože miluji a sbírám už léta. A protože je mi už hodně let, mám také hodně broží. Myslela jsem si, že jen tak rychle něco vyberu a půjdu. Vzpomněla jsem si ale na Madeleine Albrightovou a královnu Alžbětu, které svými brožemi vydávaly prohlášení. Co bych já chtěla prohlásit na dnešní večeři ke svému muži? Zpomalila jsem. Ještě chvíli jsem hleděla do krabičky na změť kovu, keramiky i kamenů a jasně jsem to uviděla. Tohle je mé prohlášení k dnešnímu večeru.
Na dně dřevěné krabičky ležela zlatá brož ozdobená modrými kamínky. Nebyla doopravdy ze zlata, ale kdyby vám bylo sedm a viděli byste ji pod sklem vitríny v obchodě Papírnictví a bižuterie paní Dvořákové, byla by prostě zlatá. Brož měla tvar visacích hodin s kukačkou. Na ciferníku a na hodinovém kyvadle se třpytily jasně modré kamínky. Tato brož byla vlastně dědictvím.
Můj muž ji jako sedmiletý chlapec koupil k narozeninám své mamince. Musel na ni urputně šetřit. To nebylo těžké, protože maminku opravdu miloval. Uvážlivě koupil právě tuto brož, protože byla ze všech nejkrásnější. Modré kamínky zářily jako maminčiny oči. A zlato znamenalo, že maminka je prostě ze zlata. Když jí tehdy na narozeninové oslavě pečlivě zabalenou krabičku s broží předal, zdálo se, že je maminka dárkem opravdu nadšená. Jásala nad blankytnými kamínky, líbilo se jí zlato, jemně prstem cvrnkala do hodinového kyvadla a kukačka se jí zdála neodolatelnou.
Synek se cítil naprosto šťasten. Vybral to pravé, koupil mamince ten správný nejkrásnější dárek. O několik týdnů později se mu něco zdálo divné. Maminko, proč tu brož nenosíš? Maminka se zasmála a řekla, že si ji schovává na opravdu zvláštní slavnostní příležitosti. Jenže si všiml, protože to pečlivě sledoval, že si ji nevzala nikdy. Nebyl si jistý, co to znamená. Říkala, že se jí ta brož líbí. Maminka by přece nelhala.
Tak proč si ji nikdy nepřipne? Rozebírat to dál bylo příliš bolestivé, a tak už na to nemyslel. Když pak maminka zemřela a my jsme vyklízeli její byt, našla jsem v nějaké zapadlé krabici zastrčené za starým povlečením i tuto brož. Ta je krásná, zajásala jsem a můj muž se skoro rozplakal. Vyprávěl mi tehdy ten příběh, o jehož konci se dosud sám nerozhodl. Bylo mi líto jich obou. Chlapec vybral to nejkrásnější, co jeho dětské oči viděly, maminka se nejspíš styděla nosit něco tak trochu opulentního nebo až ordinérního. Slíbila jsem mu tenkrát, že ji budu nosit.
Párkrát jsem ji vytáhla na Vánoce, ale právě teď se mi zdálo, že je přesně její čas. Pečlivě jsem si ji připnula na šaty hezky doprostřed pod výstřihem. Moc krásně se tam vyjímala a její sdělení bylo také nezpochybnitelné.
