O polední přestávce jsem běžela do centra, abych vyřídila něco naléhavého. Jistě bych nikam v poledne chodit nemusela. Můj naléhavý úkol by se dal splnit i večer po práci. Bylo to totiž něco jako vrátit použité kapsle do kávovaru a koupit si nové. Jenže večer už není tak krásně, jako v poledne.
Venku bylo chladno a slunce svítilo tak trochu nesměle. Rázovala jsem si kolem parku, což je sice cesta o trochu delší než po chodníku podél silnice, ale o mnoho krásnější. Po ploše kluziště v parku na náměstí se proháněli bruslaři a po cestičce kolem cupital štrůdl dětiček. Z pouličního stánku zavoněla káva a kolem mne projela vesele zvonící tramvaj. Houf dětí s batůžky na zádech prchal od školní budovy. Všude plno lidí, aut, hluku a ruchu. Mám ráda polední město v časném předjaří.
Vyřídila jsem, co bylo potřeba, a vracela jsem se zpátky do práce. Procházela jsem právě kolem pouličního občerstvení, kde prodávali pizzu. Na chodníku postával ve frontě hlouček lidí. Musela jsem se jim vyhnout. Zároveň se mnou tuto překážku v chůzi z opačné strany obcházel starší manželský pár, šli do sebe zavěšení, tak trochu podpírali jeden druhého. Poodstoupila jsem tedy, aby mohli pohodlně projít. Díky tomuto malému zdržení jsem zaslechla část dialogu dvou mužů, co postávali před pizza-okýnkem.
Muž v obleku a tmavém kabátu, který stál hned u výdejního okna, se ptal uváleného chlapíka ve špinavých džínách a sportovní bundě: “Chcete to s kečupem?” Chlapík kýval, že ano. Elegán se otočil k okýnku a zpřesňoval objednávku. Já jsem zrovna vyrazila, protože starouškové už přešli, a tak jsem jen letmo zahlédla výraz tváře toho chlapíka. Vypadal jako malé dítě, když se těší na zmrzlinu. Touha, radost a trocha obav. Mechanicky jsem pokračovala v cestě, ale v chůzi jsem se za celou tou scénkou ještě otočila. Co se to tam dělo? Shluk různých postav u okýnka s občerstvením stál pohromadě a všichni čekali na jídlo. Nebyla jsem si jistá tím, co jsem to právě viděla a slyšela. Zdálo se mi, že prostě jeden muž druhému tu právě kupoval oběd.
Tak trochu mi to připomnělo různé scénky s podobnými náměty, které jsem viděla na internetu. Někdo někomu zaplatil nákup, koupil kávu nebo jídlo anebo chudému dítěti vysněný dárek k narozeninám. Vždycky mě to dojímalo. Člověk může prožít štěstí, když se mu něco dobrého děje. Může být také šťastný, když se něco dobrého děje komukoli dalšímu. Prostě, když je někdo laskavý. Uvažovala jsem, že nejšťastnější byl asi ten muž, co dostal k obědu pizzu s kečupem. Zcela jistě své štěstí prožíval i ten, kdo oběd zaplatil. Kolik bylo nás, kdo jsme to viděli, to nevím. Ale předpokládám, že jsem nebyla jediná, a že tudíž lehký pocit štěstí nás zakusilo několik. Možná to děláte běžně, já ne. Stydím se. Možná takové situace vídáte každý den, já ne. Povzbudilo mě to. Třeba se jednoho dne i já osmělím a někoho pozvu. Třeba na pizzu s kečupem.
