Zdá se, že tradiční způsoby, jak předávat křesťanskou víru v době, která se odvrací od velkých příběhů a univerzálních pravd, už nestačí. Ale co když jsme celou dobu přehlíželi, že právě Bible je ve své podstatě mnohem současnější a postmodernější, než si myslíme?
Jako malý jsem miloval příběhy o Spidermanovi. Pavoučí hrdina mě však neoslovoval proto, že by mi dával jasné, černobílé odpovědi, ale protože mě vtahoval do světa, který jsem ve své fantazii mohl objevovat. Byl to svět, kde jsem mohl prožívat svoje dobrodružné touhy a klást si otázky o dobru a zlu v celé jejich komplexnosti.
Přestože jsem se po večerech modlil, abych se další ráno probudil jako Spiderman, Bibli ani Boha jsem nepoznal až do svého dospívání. Teprve později jsem si uvědomil, že Bible funguje velmi podobně — ne jako chladný systém pravidel a jednoho univerzálního příběhu se snadno aplikovatelnými odpověďmi na každý problém. Pochopil jsem, že je to sbírka barvitých příběhů lidí, která dokáže formovat naši vlastní zkušenost s Bohem.
Žijeme v době, v níž velké příběhy již nezískávají větší pozornost. Věk osvícenství a modernity přinesl přesvědčení, že rozum, věda, kapitalismus nebo marxismus s jejich univerzálními koncepty mohou vysvětlit celou realitu. Zkušenost však prokázala, že svět je mnohem komplikovanější a každá snaha o jeho zploštění dopadne nešťastně. Neděje se něco podobného i v církvích?
Protože církve stále vyprávějí svůj velký příběh s jediným platným řešením pro svět. Jejich představa světa, kterému tuto zprávu doručují, ale už neexistuje. Jak může být takový přístup oslovující v době, která přestala věřit ve velká vyprávění? Jean-François Lyotard, jeden z klíčových hlasů postmoderní filozofie, definoval naši dobu její nedůvěrou k metanarativům. Tyto velké příběhy selhávají, jejich pravdy se zdají příliš monolitické a manipulativní, když se snaží legitimizovat „společenské a politické instituce a praktiky, ustavení zákonů, různé etiky a způsoby myšlení“ pro budoucnost, o kterou vizionářsky usilují.
Co tedy s křesťanstvím? Po staletí bylo prezentováno jako jediná absolutní pravda. Tento přístup v současné společnosti působí o to více nemístně. Ježíšova slova „Já jsem cesta, pravda a život“ (J 14,6) mohou sekulárním lidem znít spíše jako dogmatická uzávěrka, ne jako otevření nové cesty k Bohu, která dokáže prosvětlit jejich specifickou situaci.
Jsem přesvědčen, že Bible je ve své nejhlubší podstatě a uspořádání mnohem více postmoderní, než aby byla jedním velkým modernistickým metanarativem v Lyotardově smyslu. Zatímco si modernisticky uvažující církve lámou hlavu s tím, jak oslovit pluralitní společnost, řešení může přijít přímo ze zdroje křesťanství – z Bible, která je především sbírkou mnohovrstevnatých příběhů. Ty již od počátku vždy rezonovaly s pluralitou lidských zkušeností.
Bible: Postmoderní text v srdci křesťanství
Postmoderní kritika metanarativů neznamená konec všeho vyprávění. „To neznamená, že už není věrohodný žádný příběh,“ vysvětluje Lyotard. „Metanarativním příběhem nebo velkým příběhem míním právě různá vyprávění, která mají mít legitimizační funkci. Jejich úpadek nebrání nijak tomu, aby miliardy drobných a drobnějších příběhů nevytvářely nadále tkáň každodenního života.“ (Postmoderno vysvětlované dětem, s. 30)
Malá vyprávění mohou být nakonec autentičtější než velké systémy, protože reflektují rozmanitost lidské existence. Přiznáme-li váhu zkušenostem a perspektivám, které jsou vyprávěny v konkrétních situacích, otevře se nám možnost, jak uchopit Bibli a nabídnout ji dnešní společnosti tak, aby s ní její obsah dokázal znovu rezonovat. Protože co je Bible, ne-li mozaika (řec. τὰ βιβλία odkazuje k celé knihovně) příběhů, v nichž jednotlivci zakoušejí Boha ve zcela odlišných kontextech?
Vzpomeňme například na Abrahama, který je povolán na cestu, kterou nezná. Je zván do nového příběhu. Mojžíš pak pochybuje o svém poslání. I se svými pochybami se však stane velkým hrdinou. Cizinka Rút nachází Boha skrze loajalitu a vztah, ne skrze univerzální dogmata. Zacheus se obrátí proto, že ho Ježíš osloví jménem, ne kvůli apologetickému argumentu, kdy by si řekl: „Aha, zajímavé!“
Biblické příběhy nebyly zapsány jako univerzální příručka, ale spíše jako otevřené pozvání k proměně. Tak jako bibličtí hrdinové chybovali, hledali, vítězili, ztráceli se a nalézali, i my jsme zváni prožít v jejich odrazu autentické setkání s Bohem. Nikoli na stránkách učebnic dogmatiky, ale v našem příběhu, který je pokračováním našich předchůdců víry, jak o nich čteme v Bibli.
Tři klíčové posuny pro církev v postmoderním světě
Jakým způsobem může toto pochopení podstaty biblického svědectví posunout církev k větší srozumitelnosti?
1. Od dogmat k příběhům
Dialog, do kterého církev svou aktivitou ve společnosti vstupuje, už nemůže stát na principu „My máme pravdu a vy ji musíte přijmout“. Logicky neprůstřelné argumenty nestačí. Naopak sdílení osobní zkušenosti s Bohem není vnucování pravdy, ale pozvání ke společnému hledání. Nejhlubší proměna naší osobnosti, kde se Duch svatý dotýká lidského srdce, není v rovině intelektu, ale v prožitku, který následně můžeme vyprávět druhým, a tím se učit vnímat svůj život z nové perspektivy.
2. Od argumentace k opravdovosti
Postmoderní generace jsou podobné apoštolu Tomášovi – neuvěří, dokud neuvidí. K čemu to křesťanství vede, jaké životy v církvi žijeme? Když mluvíme o odpuštění, víme vůbec, jak vypadá v praxi? Když mluvíme o tom, že „Bůh je láska“, dokážeme lásku vyložit prakticky naším životem? Jestliže církev káže pokoru, ale lidé se v ní chovají arogantně, kdo by ji ještě bral vážně?
3. Od kontroly k důvěře v Ducha svatého
Modernistická snaha udržet svět v jednom konkrétním výkladu se vyznačuje snahou o kontrolu a ve společnosti směřuje k totalitarismu. Něco podobného se může stát také církvi, pokud veškerou svou energii bude soustředit na boje v kulturních válkách. Je potřeba přiznat, že církev nemá odpovědi na vše. A že to tak je v pořádku. Pokud dokážeme ke kormidlu pustit Ducha svatého, právě on jako osoba Boží Trojice jedná způsoby, které my často nemáme pod kontrolou.
Evangelium jako pozvání do příběhu
Tyto tři posuny mají potenciál proměnit církev, která následně dokáže být znovu relevantní pro současnou dobu. Církev není nic víc než skupina učedníků, kteří následují svého Mistra. A Ježíš zkrátka nebyl dogmatik. Nevyučoval systém argumentů, ale vyprávěl příběhy, podobenství. Často spíše kladl otázky, než aby předkládal univerzální odpovědi na stříbrném podnose. Stejně tak Bible, odkud o Ježíšovi čerpáme informace, je z naprosté většiny sbírkou příběhů. Evangelium, o kterém vyprávíme našim kolegům, rodině nebo sousedům dnes toto vše potřebuje znovu pochopit a prožít. Evangelium není manifestem univerzálních, neosobních formulací, ale otevřenou nabídkou vstoupit do Božího příběhu v konkrétní perspektivě života.
Postmoderní člověk nepotřebuje dokonalé systémy. Těch už bylo dost. Potřebuje však vidět proměněné životy, které ho budou inspirovat. A právě v tom je biblický příběh silnější než jakákoli ideologie.
