Je správné děti varovat, nastavovat hranice, dávat moudré rady, nebát se je citlivě konfrontovat, pokud dělají špatné věci. Ale nakonec musíme přijmout, že některé naše představy nesplní a že si v životě najdou cesty, které bychom jim my sami určitě nevybrali.
Následující obraz se mi občas vybaví jako ošklivý sen. Mladší syn má sen hrát fotbal. Beru ho proto v jeho sedmi letech do jednoho oddílu. Během tréninku se s ním nikdo z kluků nebaví, naopak jsou k němu agresivní a suroví. Syn se bojí jít do osobních soubojů. Trenér na něj několikrát zařve, ať hraje pořádně. Trénink končí, a když jdeme spolu domů, koukám, že syn má na krajíčku.
Najednou ve mně bouchnou saze a zvýšeným kazatelským hlasem pronesu nesmírně moudrou větu: „To víš, fotbal není pro slečinky.“ Když toto moudro dořeknu, chlapec propukne v pláč… Hned se omlouvám, ale je pozdě. Když se to dozvěděla manželka, právem jsem dostal mírně řečeno „ostrou zpětnou vazbu“. Potřeboval jsem to jako sůl…
Obraz druhý. Druhý syn si dlouhou dobu šetřil na dron. Když mu bylo zhruba 14 let, konečně si našetřil a dron si koupil. Dron mu byl doručen večer. Říkal jsem synovi, ať je opatrný a s vyzkoušením dronu počká do rána. Když se rozhodl, že nepočká, alespoň jsem ho vyprovodil slovy, aby „dával pozor“. Asi není třeba psát, jak vše dopadlo.
Za pár minut jsem se podíval z okna a viděl syna na kolenou, jak se snaží najít zbytky dronu, který narazil na korunu stromu a pak volně spadl na tvrdou zem. Několik měsíců poctivého šetření a těšení se bylo v tahu… Když se syn vrátil zdrcený domů, odolal jsem chytrému komentáři typu „já jsem tě varoval“. Nabídl jsem mu, že objednáme další dron, který zaplatím a on mi postupně vrátí polovinu ceny.
Když srovnáte oba příběhy, pak asi není třeba psát, která reakce moje děti někam posunula. Výchova dětí mě naučila, že jedna z mých rolí je děti povzbuzovat, netlačit do nich svoje ambice a nedělat katastrofu z neúspěchu. I když se jim v životě nedařilo, učil jsem se jim vštěpovat, že když něco těžkého zkusí nebo když překonají strach, tak už vyhráli. Mnohokrát jsem si opakoval, že dopředu je posouvají i porážky, které zvládnou nebo které jim pomohu zvládnout.
Když mi například oznamovali svoje známky, které byly hodně různorodé, naučil jsem se ptát, zda mají pocit, že udělali, co mohli, a více to neřešit. Jejich sport jsem nekomentoval vůbec a začal jim dávat jen rady, které byly vyžádané. Před pár lety mi jeden ze synů oznámil, že už více nebude studovat vysokou školu. Měl k tomu jisté důvody. Vím, že mít vysokou školu je fajn, není to základ života, ale v první chvíli mě tato zpráva naštvala. Nicméně jsem se ovládl a neřekl, co jsem měl na srdci.
Rodičovské představy jsou rodičovské představy – a v tom je právě někdy náš problém. Jsou to naše ambice a představy o dětech, ze kterých nechceme slevit, čímž je ale někdy ničíme. Jistě je správné děti varovat, nastavovat hranice, dávat moudré rady, nebát se je citlivě konfrontovat, pokud dělají špatné věci, ale nakonec musíme přijmout, že některé naše představy nesplní a že si v životě najdou cesty, které bychom jim my nevybrali. A nejen to. Musíme je navzdory tomu mít rádi. A ani to nestačí. Musíme jim to i dávat najevo.
Zdroj: Brána