Základním předpokladem společného hledání je vědomí, že nevlastním celou pravdu, a ochota naslouchat druhému člověku. Pro křesťany je to výzva naslouchat nejen lidem z jiných křesťanských denominací, ale také ateistům nebo věřícím z jiných náboženských tradic.
Nedávno jsem se zúčastnil tréninku koučinku. Seznámil jsem se se základní metodikou vedení rozhovoru, jehož cílem je pomoci klientovi zamyslet se nad otázkami, které ho mají naučit se něco o sobě samém. Tento trénink mě velmi nadchl. Uvědomil jsem si, jak moc je koučink nápomocný k lepšímu porozumění druhému člověku. Dobrý kouč klade ty správné otázky, které klientovi pomáhají v přemýšlení nad vlastním životem. Kouč nementoruje, neučí, nerozdává vlastní rozumy, ale aktivně naslouchá. Je to ale vždy klient, kdo dospívá k vlastním odpovědím a novým pohledům na danou věc.
I terapie zaznamenává v poslední době v našich končinách velký boom právě díky nenaplněné potřebě popovídat si s někým, kdo umí vyslechnout a nesoudit. Jak mi řekli někteří známí, kteří navštěvují terapeuta, právě vědomí, že mě někdo umí vyslechnout a nesnaží se mě nijak hodnotit, vyvolávají pocity bezpečí a přijetí. Dobrým příkladem je také český seriál Terapie z produkce HBO, který se setkal s velkým zájmem a měl velmi vysoké hodnocení, i když obsahuje neobvykle dlouhé záběry na tvář terapeuta a samotné slovní dialogy a neverbální komunikace tvoří jádro každého dílu.
Dehumanizované stroje
Koučink i terapie vyžadují od klienta velkou odvahu být otevřený a zranitelný, mluvit o vlastních chybách a selháních. Přiznat si chybu je obtížné, ale někdy nám to může – obrazně i doslova – zachránit život. Před časem jsem četl fascinující reportáž o kovidových pacientech v USA, kteří díky svému silnému přesvědčení odmítli konvenční léčbu a zemřeli. Někteří z nich na smrtelné posteli přiznali, že udělali chybu, ale někteří si stáli za svým přesvědčením až do posledního dechu.
Před rokem byl uveden na HBO dvoudílný dokument o slavném golfistovi Tigeru Woodsovi. Podobně jako mnoho jiných slavných osobností se nedokázal vyrovnat se silným tlakem na výkon a dokonalou image. Dokument pěkně popisuje, jak v něm jeho otec již od ranného dětství budoval auru jedinečnosti s vizí, že se stane nejslavnějším golfistou všech dob. Tiger to sice dokázal, ale za jakou cenu. Svůj veřejný obraz dokonalého sportovce a lidského vzoru nedokázal unést a spadl do závislosti na lécích a sexu. Svůj „druhý“ život se snažil utajit, ale to se nepodařilo. Teprve když spadl na úplné dno, když se zhroutil jeho veřejný image dokonalého člověka, začal se pomalu vyrovnávat se svými selháními a podařilo se mu vrátit nejprve zpět do reálného života a později také na golfový vrchol. Přijetí vlastních chyb a osvobození se od tlaku dokonalosti se pro něj stalo formou terapie, která mu zřejmě pomohla přijmout sám sebe.
Brené Brown je známá americká psycholožka, jejíž TED talk o zranitelnosti patří mezi pět nejpopulárnějších. Pracuje právě s lídry, kterým ukazuje, jak je důležité veřejně si přiznat chyby a vlastní slabosti. V opačném případě se z lídrů stávají dehumanizované stroje na výkon, které se odcizují sami sobě a druhým lidem. „Míra, se kterou se chráníme před vlastní zranitelností, je měřítkem našeho strachu a odcizení od druhých,“ píše Brown. Jinak řečeno, čím více se bojíme ukázat pravou tvář, včetně našich slabostí a emocí, tím více se odcizujeme sobě i druhým.
Tyto příklady ukazují, jak moc je pro nás jako lidské bytosti důležité nehrát si na něco, co nejsme. Jak je důležité být opravdu poznán, odkryt. Popovídat si a odkrýt někomu naše nitro je více než žádoucí, ve skutečnosti však stále narážíme na to, že i když po takovém otevřeném rozhovoru toužíme, je v dnešní době nedostatkovým zbožím.
Rychlá komunikace = rychlé soudy
Mám pocit, že tato touha být vyslechnut mimo jiné souvisí také s problémy současné komunikace. Rychlá doba instantních zpráv, příspěvků a komentářů na sociálních sítích vedou paradoxně k větší uzavřenosti než otevřenosti. Jako kdybychom měli pocit, že veřejná prezentace nám může vynahradit nedostatek intimity a poslechu v osobním rozhovoru. Nemůže. Naopak veřejná prezentace často vede k velkému zkreslení, nepochopení, odsouzení.
Samozřejmě, osobní rozhovory nevymizely, ale zdá se, že je čím dál obtížnější aktivně a se zájmem poslouchat a nesledovat přitom notifikace na mobilu. Je pro nás jednodušší napsat kritický komentář na Facebooku nebo sdílet memečko, než sdělit blízké osobě, co nás trápí. Emotikony na sociálních sítích však nikdy nemohou nahradit komunikaci tváří v tvář.
Přesun komunikace do online prostoru s sebou navíc přináší jeden nežádoucí vedlejší efekt, který úzce souvisí s absencí otevřenosti a zranitelnosti v komunikaci. Tím vedlejším efektem je posilování tzn. sektářského myšlení. Hlavně Facebook podporuje svými algoritmy radikalizaci postojů, což vede k uzavírání se do svých bublin, které posilují skupinovou identitu a vymezení se vůči nepříteli. Vidíme to v politických, náboženských nebo očkovacích diskusích.
Sektářské myšlení je přitom v ostrém protikladu vůči kritickému myšlení, po kterém tak velmi volají pedagogičtí experti a vědci. Kritické myšlení neznamená kritizovat druhého člověka za jeho názory. Kritické myšlení znamená sebereflexivní vědomí si vlastní podmíněnosti a limitů, odkud mé poznání vychází. Z jakých pramenů, tradic a vědomostí vycházejí má přesvědčení? Když si poctivě položím tuto otázku, vede mě to k uvědomění, jak je mé myšlení ovlivněno výchovou, školním vzděláním a vlivem lidí, kterým důvěřuji. Mnoho názorů a postojů, které mám, nejsou odůvodnitelné. Jsou otázkou sympatií a preferencí.
Dialog
To, co nám v současnosti v komunikaci bytostně chybí, je přijetí druhého člověka, který je jiný než já. Právě v koučinku se tato vlastnost pěstuje tím, že se kouč nesnaží vyjadřovat svůj postoj, ale místo toho se snaží klienta pochopit. Jsem přesvědčen, že výsledkem dialogu, kdy se navzájem skutečně posloucháme a máme touhu druhého člověka pochopit, je porozumění a pocit, že nás něco spojuje, i když jsme různí.
Slovenský kazatel a spisovatel Daniel Pastirčák v nedávném rozhovoru o jednotě v církvi krásně pojmenoval tuto naši potřebu: „Všichni lidé jsme v něčem jednotní, i ti, co nejsou v církvi. Všichni máme svůj lidský úděl, své otázky mezi životem a smrtí, své hledání. To je první bod, který nás spojuje. Čím více jsme jeden vůči druhému otevření, čím více jsme pokorní a posloucháme se navzájem, tím více vnímáme i jednotu. Nic krásnějšího vlastně ani neexistuje, než když se setkají lidé ze zcela rozdílných cest a směrů.“
Výše zmíněné komunikační problémy současné společnosti se dotýkají i církve. Podle Pastirčáka je lékem na sektářské myšlení v církvi ekumena jako budování jednoty mezi věřícími. Skutečná ekumena se však neděje v ekumenických bohoslužbách, i když nic proti nim, ale v osobních rozhovorech, v „přátelstvích společného hledání”. Skutečná ekumena nepřichází organizačně shora, ale organicky zdola.
Základním předpokladem společného hledání je přitom vědomí, že nevlastním celou pravdu, ale jsem ochoten naslouchat každé lidské bytosti. Pro křesťany je to výzva naslouchat nejen lidem z jiných křesťanských denominací, ale také ateistům nebo věřícím z jiných náboženských tradic. Toto společné hledání spojuje všechny lidi, kteří hledají odpovědi na své problémy a otázky, nebo jen touží po slyšení. Učme se proto více naslouchat a ptát se. Uleví se nám a svět bude zas o něco hezčím místem.
Korektura: Sára Kolomazníková
Idiot nemá žádný názor.Idiot je idiot a dnes se z idiotů udělalo to,že prý mají názor a to proto,že vlezli do politiky.
Mýlíte se idiot má názor ale pokud mu vynáší!!!