Jak překonat omrzelost, která nás ovládá?

Omrzelost životem se stává stále viditelnější součástí naší společnosti. Nejen v silničním provozu, ale i v každodenních situacích pozorujeme lhostejnost, agresivitu a nezájem o druhé. Jaké jsou kořeny této apatie? A existuje ještě cesta zpět?

Pokud byste se někdy pustili do studia teologické etiky či morální teologie, jedním z oborů, které vám mohou pomoci v pochopení a v reálné aplikaci mravních norem, je psychologie dopravy. Knihy o psychologii dopravy patří k opomíjeným skvostům odborné literatury. Řekni mi, jak řídíš, a já ti řeknu, jaký jsi. Myslím, že v této verzi jde o motto, z něhož bychom se všichni mohli hodně poučit.

Asi každý z nás, kdo řídí, zažil nějaké hraniční situace. Doprava houstne, řídí v podstatě kdokoliv, kdo chce, a upřímně řečeno, situace na silnicích je vážná. Ve virtuálním světě mají obrovskou sledovanost videa z palubních kamer, která hravě předčí to, co se ještě před lety muselo ve filmu pracně natáčet za účasti specialistů a kaskadérů. I já mám, z dávné i nedávné doby, v paměti řadu okamžiků, kdy to bylo takzvaně o fous a kdy jsme si večer u stolu říkali: Tak dnes jsme přežili jen zázrakem. Někomu se jen nechtělo dávat směrovky, brzdit, jet povolenou rychlostí, jet ve svém pruhu, dát přednost nebo zastavit na stopce. Zkrátka – nechtělo.

Občas se mi, jako řidiči i silničnímu cyklistovi, který v trénincích najezdil na kole tolik, co jiní lidé nenajedou ani autem, stalo, že jsem řidiče, který mě neohleduplnou jízdou skoro poslal do nebe, potkal za pár minut na parkovišti před obchodem. Snad ještě před lety jsem se živil iluzemi, že když za dotyčným člověkem půjdu, omluví se a své řidičské chování napraví. Z tisíců domácích i zahraničních záběrů z palubních kamer je však zřejmé, že nějaká reflexe jednání, které vyústí v havárii, zranění či smrt, není častá. Dokonce i stará dobrá přednost zprava, která se tolik hodí na parkovištích u nákupních center, je považována za změkčilost těch, kteří prostě nemají odvahu to tam pustit, ať to dopadne jakkoliv.

Někdo vůbec netuší, co dělá. Někomu je to jedno. Někoho natolik zmáhá jeho egoismus, že agresivita za volantem je jen pokračováním jeho vnitřní arogance a násilného řešení situací. Existují však lidé, které jsme mohli potkávat ve svém okolí vždycky, ale kterých bylo podle mého mínění mnohem méně než dnes, a které bych neváhal nazvat lidmi omrzelými životem. Rozdíl mezi životem a smrtí, vlastní nebo cizí, pro ně není žádný. Nezajímá je nic, natož život a zdraví druhých. Silnice je volný ring, v němž jsou zákony a předpisy jen zbytečným zdržováním. Neplatí na ně restrikce ani pokuty. Neplatí na ně ani poznání, že někoho zranili nebo mu ztížili jeho všednodenní možnosti dopravy a cestování, na nichž je životně závislý. Mám na mysli všechny účastníky silničního provozu – řidiče, chodce i cyklisty.

V teologické etice si musíte udělat rámcový rozhled v psychiatrických oborech, abyste pochopili, co všechno a jak může ovlivňovat naše uvažování a rozhodování. Na každého z nás, a to i při řízení, působí celá škála podmíněností a emocí. Zdá se mi ale, že omrzelost životem je v současnosti tím, co naši společnost ovlivňuje asi nejvíce a na co v podstatě neexistuje žádný konkrétní lék. Tento životní pocit naprostého zmaru, v němž jsou pravidla a limity bezcenné, vídali naši rodiče občas u lidí vracejících se z války, u těch, kteří ve svém životě přišli naráz o všechno, a u zločinců z povolání. Doba se změnila. A změnily se i možnosti, co s tím dělat.

Co se asi honí hlavou lidem, které omrzel život a kteří si myslí, že to všichni kolem nich mají také tak? Je-li volant jen prodloužením našich dobrých či špatných vlastností, a pokud tyto vlastnosti dokonce násobí, nedivím se, že se omrzelost života za volantem projevuje jako absolutní nezájem o potřeby druhých, kteří jen chtějí dojet po vlastní ose do svého cíle. Nic víc, nic méně.

My, teologové a teoložky, a pochopitelně všichni křesťané, bychom se měli ptát, kde má tato omrzelost života své kořeny? Co se muselo stát, aby člověk už nevěřil ničemu a nikomu? Co se muselo stát, že někdo vnímá lidi kolem sebe zase jen jako obtížný hmyz a překážku provozu? A co mohou teologové a církve učinit proto, aby se znovu vytvořilo alespoň základní mezilidské souručenství, v němž respekt bude opět jedním z klíčových prvků?

Když teolog Dietrich Bonhoeffer napsal svůj slavný text o hlouposti, proti níž jsme na rozdíl od zla bezbranní, a přednesl důvody, proč jsou debaty s hlupáky zbytečné, co by asi měl říct v případě omrzelosti života nebo egoismu, který si člověka ochočil jako opici? Byli jsme vůbec někdy v dějinné situaci, v níž část občanů je takovým způsobem bezbranná? Každý, kdo má v autě bezpečnostní kameru, je autorem často neuvěřitelných záběrů, které mu mohou – snad – pomoci v případném jednání s pojišťovnou. K čemu to ale celé je, když si každý další den při večerním zpytování svědomí, modlitbě či posezení s blízkými bude muset zase říct: Tak další den, kdy jsem na cestách přežil.

Existuje pro dospělé lidi, kteří dávno nepodléhají školní nebo profesní výchově, nějaké východisko, aby se z pocitu fatální životní omrzelosti dostali alespoň do bodu, kdy začnou uvažovat, že tento sebevražedný způsob života, jenž se projevuje nejen v silničním provozu, má mnoho a mnohem lepších ekvivalentů? Kdy podle vás nastal ten zlom, kdy se omrzelost životem a z ní plynoucí postoje nedaly v běžném denním provozu už přehlédnout? A v čem, pokud vůbec, spatřujete naději, že i tento zoufalý společenský stav by se mohl podařit zvrátit?