Tento článek začnu otázkou: Slyšeli jste už o krizi mladého věku? (“Quarter life crisis.”) No, prosím pěkně, to je krize, o které se ve slovenských kruzích málo mluví, (i když článků z Británie a USA jsou tisíce) ale hodně z nás ji žije. Je způsobená jedinečnou situací, ve které se naše generace “Millenials” ocitla. Jde o to, že máme takové množství možností, jako žádna jiná generace před námi. Teoreticky můžeme studovat cokoli, kdekoli a kdykoli, ale taky nemusíme studovat vůbec nic a místo toho můžeme začít nějaký byznys nebo se proslavit na youtube.
Když si smyslíme a máme na účtu aspoň 500 eur, už zítra můžeme být na druhém konci světa. Jakoukoli informaci máme dostupnou za pár sekund, dokážeme se dozvědět všechno o všem, a přitom se nepohnout z gauče. Hranice, kariéra, příležitosti a sny jsou pro nás otevřené jako nikdy předtím. Avšak s takovým množstvím možností přichází dilema plná úzkosti, a to jak si vybrat jako životní směrování tu nejlepší možnost z miliónu, snažit se vyniknout, udělat díru do světa a dělat v životě jen věci, které mají smysl.
A nejlíp před tím, jak dovršíme 25 let. Tato éra je také érou porovnávání. Nikdy předtím jsme jedním ťuknutím na telefonu neměli k dispozici ukázky životních úspěchů lidí známých i neznámých a neustále porovnáváme naše vlastní průměrné dny s nejsvětlejšími momenty jiných, které jsou lidé ochotní pověsit na Facebook či Instagram. A to je jen malá část této krize.
Je to však část, se kterou osobně nejvíc zápasím, jestli mám být upřímná. (Haló, rozumí mi někdo? M neví, o čem mluvím. On je ve svých 27. letech se životem maximálně spokojný, bless his heart.)
Existuje jen jedna vlastnost, která byla větší než moje schopnost neustále si vysnít něco nereálné. Moje cílevědomost. Pamatuji si na moment, kdy jsem měla asi dvanáct let a ležela jsem v houpací síti u naší letní chaty. Četla jsem moc dobrou knihu, aspoň tak jsem to tehdy zhodnotila, a myslím, že ji napsalo nějaké mladé děvče. Živě se mi vynořuje moment, kdy jsem si umínila a slíbila, že i já napíšu knihu, dokud budu ještě teenager. A takovýchto momentů následovaly desítky. V mladém věku se stanu úspěšnou novinářkou. Nebo herečkou. Procestuji svět. Vdám se za černocha a budeme mít roztomiloučké mulaty, které budeme od narození učit čtyři cizí jazyky. Půjdu na nejlepší střední ve městě. A na jednu z nejlepších univerzit na planetě. Změním svět všem, kteří mi projdou přes ruky.
A nejlepší bude, když to všechno stihnu před tím, než mi bude 25.
Hodně se od té doby změnilo. Mnoho ambicí, které byly kdysi mými nejvyššími cíli, teď pokládám za prázdnotu. A to, o čem jsem kdysi ani nesnila, je teď realitou mého života. A za všechno jsem, och, tak vděčná.
Ale když se přibližovalo moje čtvrtletí, a vlastně každé narozeniny od mých asi osmnácti let, poznala jsem to podle bolesti v žaludku a tlaku v hrudníku. Najednou jsem zapomněla na všechny díky a na internetu jsem viděla jen lidi v mém věku, kteří zakládali úspěšné podniky nebo byli na vrcholu instagramové kreativity. V kině jsem během celého filmu přemýšlela, jak se někdo stane globálně známou hvězdou prakticky přes noc, a můj malý svět se zhroutil vždy, kdy jsem se dozvěděla, že tato nová celebrita má míň let než já. Největší kritik ze všech bylo ale moje staré já.
Všechny zaprášené sny a výzvy, jakkoli absurdní, se znovu vynořily a utahovaly si z mojí reality. Uvědomovala jsem si, že moje 15-ti leté já by bylo tímto životem přinejmenším výrazně zklamané. Stále žiji ve městě, ve kterém jsem se narodila, místo Glasgowa jsem se nakonec rozhodla pro studium v Košicích, ještě stále jsem ani nezačala magisterský stupeň výšky a místo budování kariéry fashionisty v Londýne (aha, to jsem taky chtěla, i když můj aktuální šatník o tom vůbec nevypovídá) si od dvaceti dvou let žiji život vdané ženy.
Tyto slova ještě nepíšu z úplně vítězného bodu. Trošku tuším, že stejné myšlenky přijdou, když budu mít 26, 28, možná i 30, nebo zítra, znovu.
Ale teď, i potom, si budu potichu opakovat: Tento život není primárně o mně, ani o mých ohromujících úspěších, i když toto přesvědčení poslouchám odevšad. Moje existence je o oslavě Ježíše a o vší práci, kterou ve mně vykonal. Život podle mých původních plánů by pravděpodobně vypadal oslnivěji a byl by celý posetý třpytkami, ale jen navenek. Vevnitř bych byla stále někým, kdo si je nejistý sám sebou, svou vlastní hodnotou a hledá ji za úspěchy, muži, drahými hadry a jinými nestálými věcmi. Byla bych někým, kdo kolem, sebe nevidí zdravé vztahy a neumí je ani sám vytvořit. Někým, kdo konstantně hledá smysl, ale nic není dostatečně naplňující.
Tyto narozeniny tedy oslavuji Pána Boha. To, že mění popel na krásu, prázdnotu na plnost, povrchnost na hloubku, temnotu na světlo.
A kdo si myslí, že jsem místo splněných snů prožila život na poušti, živíc se lučními koníky, není to tak. (Jane Křtiteli, já tě nenormálně obdivuji.) Mohla jsem vidět mnoho krajin světa, studovat to, co mě opravdu zajímá, žít rok na jiném kontinentě, vdát se za nejlaskavějšího bělocha z vedlejší vesnice, psát, učit se fotografovat, vést konferenci, která má obrovský význam a vplyv. Být po ruce mojí sestře a pozorovat v jakou krásu roste. Vybudovat pevné přátelství na věčnost. A za největší zázraky považuji to, že většina květů v našem bytě ještě stále žije, že jsem udělala řidičák a naučila se péct už deset druhů cukroví. (M poslouchá jejich hrdé vyjmenovávání aspoň dvakrát do týdne.) Tak chci žít i nadále. Tvrdě pracovat, hodně tvořit, růst, i když je to bolestivé, a oslavovat. Ale ne sama sebe.
Téměř nic z tohoto života není takové, jako jsem si vysnila. Na to říkám, díky Bohu. Že nejsem ta, která má všechno pevně v rukách. Že na to jsou mnohem moudřejší, laskavější a mocnější ruky.
To si musím připomínat, když se někdy vracím z kina. Nebo se přichytím, jak říkám, že jsem znova o rok starší a nic jsem ještě pořádně nedosáhla. A je to v pořádku, dokud umím v hlučných lžích slyšet jemný hlas Pravdy.
Autorka: Katarína Pončáková
Zdroj: jeho.sk
