Jak můžeme dělat správná rozhodnutí a moudré volby, které jsou pro nás a lidi kolem nás ty nejlepší? Toto je společná otázka všech lidí bez rozdílu věku, pohlaví, výše konta či životní filozofie.
Během studia v USA jsem měl možnost navštívit ašram (chrám) Hare Krišna. Byl jsem upřímně překvapen, že na sklonku 20. století jsou lidé (nejen) v USA, kteří doslova uctívají modly. V hlavním sále byly u zdi v řadě postaveny sochy různých božstev, přesně takové, jaké vídat v indických chrámech. A oni se o ty sochy starali oblékali je, krmili je (byl jsem toho svědkem), jako by byly živé. Bylo to pro mě velmi zvláštní. Uctívání bohů tímto způsobem bylo v mé mysli spojeno s dalekými exotickými zeměmi či dávnou minulostí.
Je modlářství v (post)moderní civilizované společnosti opravdu minulostí? Nemá i současný sekulární člověk své modly, které uctívá? Po přečtení knihy Falešní bohové jsem přišel k děsivému poznání: „I já jsem modlář!“. Tato pronikavá myšlenka zaskočila i mě samého.
Tim Keller, známý kazatel z New Yorku, napsal svého času knihu, která má nadčasový obsah. Psal ji v době ekonomické krize, která ovlivnila (nejen) západní svět v roce 2009 a následujících, což stručně reflektuje v úvodu knihy. Podnadpis „Prázdné sliby peněz, sexu a moci a jediná naděje, na které záleží“ ukazuje, že nepůjde o starověká božstva ani jejich moderní deriváty. Keller nám otevírá oči, když říká: „Jako falešný bůh může sloužit cokoli, zejména ty nejlepší věci v životě.“ Ano, i rodina, služba druhým, dokonce i to nejlepší náboženství či životní filozofie, se mohou stát člověku modlou.
Keller to definuje velmi obecně a zároveň velmi trefně: „Modla (idol) je cokoli, na co se podíváte a ve svém srdci řeknete: „Pokud to mám, pak budu cítit, že můj život má smysl, pak budu vědět, že mám hodnotu , pak se budu cítit významný a bezpečný.“ Nebo ještě jinak: „Pokud se něco stane pro vaše štěstí, smysl života a identitu důležitějším než Bůh, pak je to modla.“
Týká se to opravdu každého, i nenáboženského člověka? Keller nás ujišťuje, že ano: „Pro uctívání se nerozhodujeme. Každý něco uctívá. Jediná volba, kterou máte, je vybrat si, co budete uctívat.“
Pro uctívání se nerozhodujeme. Každý něco uctívá. Jediná volba, kterou máte, je vybrat si, co budete uctívat.
V čem je problém falešných bohů? Falešný bůh je doslova padělek. Něco, co se tváří jako to pravé, slibuje něco, co nemůže splnit. Nejde jen o neškodný omyl, jedná se o nebezpečný podvod. Nejhorší na tom je, že jsme to často my sami, co podvádíme sami sebe.
Modly nás zotročují… „Praktizovat modlářství znamená být otrokem.“ Tím, že se snažíme naše modly uspokojit, dát jim to, co jim patří a za oplátku očekáváme bezpečí, význam a smysl svého života, přinášíme jim různé oběti (svůj čas, energii, zdraví, vztahy, finance) a tím ovládají naše životy. Podřizujeme jim své priority, určují naše hodnoty. Problém ani tak není, že máme některé věci rádi, že nám na některých věcech (včetně lidí) velmi záleží. Problém je, jaké místo zaujaly v našem životě. Protože to, co je zcela na vrcholu, to je naším bohem a tomu podřizujeme svůj život, toho jsme otroky.
„Modly nám dávají pocit, že máme vše pod kontrolou, a můžeme je objevit tak, že se podíváme na naše noční můry. Čeho se nejvíc bojíme? Co kdybychom to ztratili, život by nestál za to žít? Přinášíme „oběti“, abychom uspokojili a potěšili naše bohy, o kterých věříme, že nás ochrání.“
Jakou odpověď dává tato kniha na problém falešných bohů, kteří slibují, ale své sliby neplní? Odpověď není zavržení dobrých věcí, ale postavení skutečného Boha na to nejdůležitější místo, a tak se i ostatní věci seřadí ve správném pořadí. Není to nic jednorázového, ale neustálého procesu a celoživotního zápasu. Výhra nad falešnými bohy není jednorázový boj. Falešní bohové se objevují v našem životě neustále a v nových podobách.
Keller ilustruje tyto zápasy na několika vybraných biblických příbězích, jako například Abraham a Izák, Jákob a Lea či Jonáš. Čtenáři Kellerových knih si jistě všimnou, že některé myšlenky nastíněné v této knize později Keller rozvinul do plné podoby ve svých pozdějších knihách. Například příběh o Jonášovi v knize Marnotratný prorok.
Keller je kritický i směrem dovnitř církve. I v životě křesťanů se vyskytují modly, které se navenek tváří velmi zbožně a duchovně. K tomu například říká: „Proč naše kultura ve velké míře opustila Boha jako svou naději? Věřím, že to bylo proto, že naše náboženská společenství byla a stále jsou naplněna těmito falešnými bohy. Dělat si modlu z doktrinální přesnosti, úspěchu ve službě nebo morální poctivosti vede k neustálým vnitřním konfliktům, aroganci a sebespravedlnosti a útlaku těch, jejichž názory se liší. Tyto toxické účinky náboženského modlářství vedly k rozšířené nespokojenosti s náboženstvím obecně a s křesťanstvím zvlášť. Myslí si, že jsme vyzkoušeli Boha, obrátili jsme se k jiným nadějím se zničujícími následky.“
Velmi relevantní jsou i jeho myšlenky o politice. Dnes jsou snad ještě aktuálnější než v době napsání knihy. „Je ustálenou tendencí lidských společností přeměňovat dobré politické věci na falešné bohy… Můžeme se na naše politické vůdce dívat jako na „mesiáše“, na naše politické politiky jako na spásnou doktrínu a změnit náš politický aktivismus na určitý druh náboženství. “
Kniha by byla neúplná, kdyby obsahovala jen dobrou diagnostiku bez terapie. Rozpoznání modelů ve svém životě je jen prvním krokem. Připomenu otázku z úvodu této recenze: Jak se můžeme osvobodit od svých modelů, abychom dělali správná rozhodnutí a moudré volby, které jsou pro nás a lidi kolem nás nejlepší?
Již zmiňovaný návrat k Bohu se děje skrze pokání. Pokání znamená změnu myšlení. Je to víc než jen pojmenovat svá selhání (hříchy). Je to víc než jen něco litovat. Je to napravení vztahu s Bohem a nový začátek s ním. Keller v závěru knihy o pokání píše: „Pokání založené na strachu způsobuje, že se sami nenávidíme. Pokání založené na radosti nás učí nenávidět hřích.“ Jak souvisí pokání s radostí? Souvisí tak, že Kristus je zdrojem radosti, když vložím svou důvěru v jeho lásku, kterou projevil mně, obyčejnému člověku, skrze svou oběť na kříži. Kristus postavil sebe na poslední místo, abychom se my mohli postavit před Boha.
V knize najdeme také jednu z nejznámějších Kellerových myšlenek: „… neuvědomujete si, že Ježíš je vše, co potřebujete, dokud Ježíš není všechno, co máte.“
Keller je vzácný v tom, že vykládá poctivě a svěže Bibli a zároveň je kulturně a tematicky relevantní. Není to jen výklad Bible pro výklad samotný a nejsou to ani jen tematické přednášky doplněné sem tam o nějakou myšlenku z Bible. Keller naplno stojí zakořeněný v Bibli, kterou poctivě vykládá a naplno v dnešní kultuře, pro kterou je podle něj biblické poselství silně relevantní a aktuální.
Autor: Ondrej Kolárovský
Zdroj: Idea-List
A modlou se může stát i chudoba a bezmoc, pokud se staví na místo, které jim nepatří. Například pokud jsou zneužívány jako kritéria k posuzování a odsuzování bližních (“XY je bohatý, žije v luxusu, nemůže to tedy být pravý křesťan a dobrý člověk“, případně oblíbené “církevní hierarchie v té a té zemi má blízko k politické reprezentaci a má na ni silný vliv, nemůže to tedy být církev Kristova“).
Peníze, sex i moc stvořil Bůh, stvořil je za určitým účelem a v Božím Stvoření plní důležitou a (relativně) nezbytnou funkci. Je možné je užít jak k dobrému, tak ke zlému. A není na nich vůbec nic špatného, pokud a dokud je člověk nezačne užívat k účelům, které jsou v rozporu s cíli, pro které je Bůh stvořil. Je morálně dobré a chvályhodné, užívat tyto věci k účelům, ke kterém je Bůh stvořil, a je i morálně dobré a chvályhodné o tyto věci usilovat, pokud to není v rozporu s účelem, pro který je Bůh stvořil. Problém nastává teprve v okamžiku, když je užíváme v rozporu s účelem, k jakému je Bůh stvořil.
Autor článku správně říká, že cokoli (kromě pravého Boha) se může stát modlou. Ale modlu z nich dělá právě až to užití v rozporu s jejich skutečným cílem. Nic není modlou samo o sobě, ve své podstatě. Peníze, sex ani moc samy o sobě nejsou modly, dokud je člověk nepostaví na místo Boží. Proto také sv. Pavel neříká “peníze jsou kořenem všeho zla”, jak se to někdy nepřesně překládá, ale “lakota (φιλαργυρία, nezřízená láska k penězům) je kořenem všeho zla” (1 Tim 6,10).
Peníze, sex a moc nikomu nic neslibují ani nenašeptávají – to člověk je začne zneužívat, pokud v jeho srdci není správný vztah k Bohu. Ježíš to zcela jasně říká v Mt 15,19: “Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky.” Za loupeže nemohou peníze, ale srdce; za cizoložství nemůže sex, ale srdce člověka, který jim dává přednost před dodržováním Božího Zákona.
Klíčem je tedy správný vztah k Bohu, jak jej definují teologické ctnosti, víra, naděje a láska. Pokud věříme v Boha, doufáme v Něho a milujeme Ho, neoddělí nás od lásky Kristovy soužení ani úzkost, pronásledování ani hlad, bída, nebezpečí ani meč – ale neoddělí nás od ní ani peníze, sex a moc. Těm, kteří milují Boha, všechno napomáhá k dobrému – všechno: chudoba i bohatství, moc i bezmocnost.
Jasně je to vidět v Písmu svatém, kde bohatý (Mt 27,57) a vlivný Josef z Arimateje nemiloval Krista o nic méně než chudí rybáři, a právě díky svému bohatství a blízkosti politické reprezentaci Mu mohl prokázat služby, které Mu ti chudí rybáři prokázat nemohli.
Mezi světci nacházíme bezdomovce (sv. Benedikt Josef Labre) i boháče (sv. Sabina), poslední z posledních i panovníky vládnoucí obrovským říším, negramotné i profesory.
Protože chudoba i bohatství, bezmoc i moc, vědomosti i nevědomost mají v Božím Stvoření své důležité místo.
Chybou je postavit si něco z toho (cokoli z toho) na piedestal.
V podstatě s Vámi souhlasím, ale dovolím si poznámku. Píšete, že peníze, sex a moc stvořil Bůh. V Bibli to vidím jinak. Bůh nestvořil peníze. Peníze je vynález člověka po pádu do hříchu a stávají se předmětem uctívání. Moc člověka nad člověkem se dostavila po pádu člověka do hříchu. Zneužívání sexu je opět projev člověka po pádu do hříchu. Bůh tyto věci dočasně připustil s tím, že přijde čas, kdy vše zlé bude odstraněno a k tomu podnikl řadu kroků, jak jsou uvedeny v Bibli. Bůh je schopen řídit běh tohoto satanova světa tak, že i tyto negativní projevy využije k prosazení svého záměru, aniž by tím porušil svoji spravedlnost a lásku ke svému stvoření. Křesťan má usilovat o přesné poznání Boha, protože to ho chrání před nebezpečím modlářství.
Děkuji za komentář. Myslím, že je nesporné, že v této fázi dějin spásy jsou (spravedlivě užívané) peníze součástí Božího záměru s člověkem, protože zjevený Boží zákon předpokládá existenci obchodu a prostředku směny a nezakazuje je, naopak určuje normy jejich užívání. Totéž platí o sexu (1 Kor 7,1-16) a moci (Řím 13,1-2). Ano, Bůh peníze nestvořil přímo – nebo aspoň nic nenasvědčuje tomu, že ano –, ale stvořil člověka schopného (a majícího sklon) si je vytvořit a věděl, že si je vytvoří. Boží záměry a zákony pro jiné eventuality dějin spásy ovšem mohou být a mohly by být (a také jsou, jak vyplývá z Mt 19,8) jiné.
Osobně nevidím žádný důvod, proč považovat peníze za následek prvotního hříchu. Jestli by byl v rajském stavu (status justitiae originalis) před prvotním hříchem možný (a Bohem dovolený) obchod a směna zboží za peníze, je samozřejmě čistě spekulativní otázka. Ve dvou lidech to asi nemělo smysl, ale teoreticky pokud by nedošlo k prvotnímu hříchu a lidstvo se v rajském stavu rozmnožilo a žilo v něm delší dobu, nevím o ničem, co by tomu bránilo.
Podle Genesis 2,24 už v rajském stavu existoval nebo mohl existovat sex (ostatně stvoření člověka jako muže a ženy logicky předpokládá pohlavní rozmnožování), ovšem neexistovala žádostivost (a proto neexistoval ani stud, který je reakcí na žádostivost) ani porušování Božího Zákona.
Vše, co Bůh stvořil, je dobré a vše má svůj účel, nic není stvořeno jako modla. Hřích je Boží stvoření užívat v rozporu s Božím záměrem. Satan nic nestvořil, jen zneužívá některé stvořené věci k tomu, aby nás oklamal a odvedl od Boha.
Myslím, že mezi námi v těchto otázkách není zásadního sporu. Jen jako nepodstatnou spekulaci vidím třeba v tom, že já si nemyslím, že by člověk, před pádem do hříchu, v rajském prostředí potřeboval ke kooperaci s dalšími lidmi peníze. Byl tělesně i duchovně dokonalý, před sebou měl perspektivu věčného života, byl v podstatě materiálně soběstačný, jeho kooperace s dalšími lidmi by byla asi jiného druhu než obchodní. Ale netrvám na tom, nemám zkušenost se stavem dokonalosti, bezhříšnosti a přímé komunikace se Stvořitelem jako měl Adam.