Stojí za to si občas udělat kontrolu. Lidský hardware ani software není všemohoucí, a tak si musíme hlídat jeho nosnost. Z tohoto tvrzení jsem vycházel v kolečku, které jsem začal točit v novém bydlišti. Jsou lékařské obory, které v hlavním městě rostou jako houby po dešti. Nabídek mnoho, recenze takové i onaké. A člověku nezbývá, než se pomodlit a napsat na jednu adresu z mnoha.
K mému překvapení mne dva dny po napsání dopisu oslovil lékař v letech, že má zrovna volno. Při pečlivém vyšetření jsem se dozvěděl, že dobře zná Zdeňka Susu, se kterým sloužil na Karláku. Pochopil jsem nebeské řízení.
Jiného odborníka znám desítky let a za tu dobu vystoupal k profesorskému titulu a dnes vede ambulanci, protože celou kliniku už předal. Nikdy jsem jej neviděl jít do kolen, až v den, kdy mne přijal a kartotéka mne vybavila číslem, které jsem očekával na displeji. Pravda, trochu déle. Až jsem to zahlédl. Pan doktor se vyvalil ze dveří a chvilku hledal vzpřímenou polohu. Později mi vysvětlil, že měl v ordinaci klasického stěžovatele. Zdržuje a zdržuje, ostatní přece počkají. To odněkud znám…
Byl jsem rychle hotov. Na odbornosti a spolehlivosti ta rychlost neubrala. Pan doktor mne poslal skrz tunel magnetické rezonance na odběr krve. Ten jsem se rozhodl absolvovat hned další ráno nalačno. A v blízkosti svého bydliště mám odběrovou ambulanci, kde mne minule skvěle odebrali, žádná modřina na ruce a dobré slovo k tomu.
Paní sestřička ovšem zůstala stát nad zadáním na žádance a ptala se mne, co že má jako odebrat. Bezradně jsem odpovídal, že to já opravdu nevím, přece to tam pan doktor napsal, což sestřičku zjevně neuspokojilo. Zvedla telefon a volala své vrchní sestře: „Ty Milčo, co to znamená?!“ a citovala jí písmenka a hvězdičky… Nestačilo to, Milča zavelela: „Vyfoť mi to a pošli!“ Vocap, tedy WhatsApp slouží skvěle, ale ani přes něj vrchní nevěděla o co jde. Podivil jsem se, že není žádná prostupnost informací, aby se zeptala přímo. I odběrové služby spolu soupeří: „To víte, to je byznys!“ Tak každý jede ve svém programu. Lékaři mi vysvětlují, že to má ale také pozitivní stránku věci: „Robustnost datových systémů chrání i pacienta, data by totiž mohla být nějakou cestou zcizena…“ Chápu, ale moc mi to nepomohlo, připadl jsem jako nahý v trní z injekčních stříkaček.
„Hm, tak půjdete do pytle a bude z vás bonbón…“ pronesla sestřička a s komáří jistotou našla žílu. Odebrala velkou zkumavku. Na vysvětlenou dodala: „Já jsem pracovala na interně a pak o patro výš na ženském oddělení onkologie. Babičky mi tam umíraly a žádná nebyla tak dlouhá, nějak se ke stáru zmenšovaly. Tak jsem je převázala v igelitu za hlavou a pod nohama. No, a to je ten bonbón!“ Jestli si myslela, že se polekám, tak se jí to nepovedlo. Nazpět jsem zasmečoval tím, že jsem nemocniční kaplan. Ona na to jasně: „Takže víte…“
Za mnou byla čekárna prázdná, tak vyprávěla dál: „Už jsem ale nemohla dál, ničilo mne to. Nejvíce ti příbuzní. Babička jim přestala jíst a udělalo se jí tak tři dny před smrtí dobře natolik, aby se mohla rozloučit. Tak to nějak bývá, že?“ zeptala se i očima. A dokončila volně souvětí: „Jenže oni začali nutit doktora, aby babičku poslal na gastro, protože kdo ví, proč přestala jíst. A zda má lékař pod kontrolou koeficient zánětlivosti. ‚CRP bude, pane doktore?‘“ přehrávala sestřička komunikaci.
Sestra vytáhla úctyhodný modrý igelit, do kterého bych se ale dozajista nevešel. Spadla tam označená zkumavka a s ní lékařova žádanka. Oni už si v laboratoři poradí. Pochopil jsem, že skutečně půjdu do igelitu.
Než jsem si podržel vatový tampón v loketní jamce, aby ranka nekrvácela, vyprávěla mi, jak se pacientky děsily, když jim nabízela kněze: „To je to se mnou tak špatný, sestřičko?!“ ptávaly se. „Už se tomu ani neříká ‚poslední pomazání‘, je z toho služba nemocným, pomazání k víře v uzdravení, ať to skončí jakkoliv!“ dodával jsem s vysvětlením. Ale chápavě jsem při tom kýval, protože něco podobného zažívám též. Při vší snaze nepřekážet se někdy sestrám pletu pod nohy. A požehnání dávám se vším citem a nadějí. Všem, kteří si o něj řeknou. A znamení kříže navrch. To proto, že jsme se vším a nakonec i v igelitu pod mocí Boží.
