Když se ukázalo, že dodržování zákona vede k opaku toho, jaký s ním měl Bůh původní záměr, začal Ježíš zrazovat od jeho slepého následování… Jestliže takto přistupoval k Písmům své doby, je snad překvapivé, že by dnes Ježíš posuzoval podobně i své vlastní učení? A zdá se nám zvláštní, že tak s Ježíšovým učením zacházel Pavel?
Úvod
V mé nedávné a poměrně kontroverzní knize Saying No to God: A Radical Approach to Reading the Bible Faithfully, předkládám myšlenku, která zní sice radikálně, ale byla překvapivě vždy samozřejmou součástí ortodoxie. V Bibli se totiž dozvídáme, že není Božím záměrem, abychom vždy souhlasili s Písmem… ani s Bohem samotným.
To, že bychom neměli být poslušní Písmu nebo Bohu, pokud toužíme po opravdovém následování, je pro mnohé věřící jen těžce pochopitelné. Vztáhnout ale něco podobného i na novozákonní učení Ježíše Krista je téměř nepřijatelné. Ježíš je Bůh a jeho slova jsou život a jako taková se musí poslouchat a naplňovat. To se naučí během doby strávené v církvi a pod kazatelnou opravdu všichni moderní křesťané, i ti nejhůře zorientovaní. Proto také mnozí zoufale usilují naučit se Ježíšovy výroky co nejpřesněji a přijmout je za vlastní.
Část konzervativních věřících (zvláště fundamentálně zaměřených) věří, že Ježíšovo vyučování je natolik zásadní, že na jeho porozumění a aplikaci je závislá sama jejich spása. Proto věřící některých progresivních proudů křesťanství, unavení formalizovaným náboženstvím tradičních církví, vyzdvihli Ježíšovo učení jako nadřazené celému zbytku Písma. Pro takové „red letter“ křesťany (podle tzv. red-letter Bible, vydání Bible s červeně zvýrazněnými Ježíšovými výroky, pozn. překl.), se stávají Ježíšova slova kánonem uvnitř kánonu.
Přijmi to, můžeš-li
Ve světle podobných trendů nám musí některé Ježíšovy výroky zapsané v Matoušově evangeliu připadat zvláštní a zarážející.
Ne všichni přijímají toto slovo, ale jen ti, kterým je to dáno. Jsou eunuchové, kteří se tak narodili z lůna matky, jsou eunuchové, kteří se jimi stali lidským přičiněním, a jsou eunuchové, kteří se jimi stali sami pro nebeské království. Kdo to může přijmout, ať to přijme.
Matouš 19:11-12, B21
Je typické, že se většina čtenářů zaměří na kontroverzní obsah učení a zcela opomene mnohem kontroverznější rámec, do kterého je tvrzení zasazeno. Tuto jedinečnou pasáž Ježíš uvádí a uzavírá opatrnými slovy: toto je volitelné. Jinak řečeno, jestli jste schopni toto učení přijmout nebo ne, nijak neohrozí vaši budoucnost jako mých učedníků.
Ještě jednodušeji: můžete to ignorovat. A jestli tak učiníte, znamená to zkrátka, že nejste toto učení připraveni nebo schopni přijmout. Šokující výrok od někoho, o kom křesťané věří, že je vtělení Boha na zemi. A co je ještě překvapivější? Ježíš říkal pravdu. Tento výrok nacházíme v rámci i mimo rámec kánonu pouze v Matoušově evangeliu. Všechna ostatní evangelia, včetně apokryfních, o něm mlčí.
Kdyby jej nezmínil Matouš, nevěděli bychom ani o Ježíšových slovech o eunuších, ani o tom, že považoval některé učení za volitelné. To s sebou ale nese další důležitou otázku. Když Ježíš takto mluvil v jedné konkrétní situaci a uvedl jedno konkrétní učení, není možné, že podobně komentoval i jiné výroky? Nebylo to u něj zkrátka něco běžného? A je možné, že i když Matouš zaznamenává tento komentář jen jednou, mohli ostatní evangelisté jednoduše podobné komentáře u Ježíšova učení vynechat?
Nehledejte odpověď u Ježíše
I když odpověď na tuto otázku může znít jako pouhá spekulace, nalézáme i další důkazy, které naše uvažování podporují. V Lukášově evangeliu (a stejně tak v Tomášově evangeliu) čteme o muži, který po Ježíši žádal rozřešení majetkového sporu s bratrem.
Někdo z davu ho požádal: „Mistře, řekni mému bratrovi, ať se se mnou rozdělí o dědictví!“ Ale on mu řekl: „Člověče, kdo mě ustanovil vaším soudcem nebo rozhodčím?“
Lukáš 12:13-14, B21
Jeden muž mu řekl: Řekni mým bratrům, aby si se mnou rozdělili věci po mém otci. On však pravil: Člověče, kdo mě ustanovil za dělitele? Obrátil se ke svým učedníkům a řekl jim: Jsem snad ten, který rozděluje? (Tomáš 72). Problém, se kterým bratr k Ježíšovi přišel byl biblický. Chtěl, aby Ježíš jako náboženská autorita (rabbi) informoval jeho bratra, že jednají v rozporu s Písmem a aby je usměrnil.
Ježíš se překvapivě takové pozici, pozici konečné autority v diskuzi nad Písmem, vzpírá. Nechce tuto roli přijmout právě proto, že není jejich „soudcem ani rozhodčím“ nebo „dělitelem“ (slovo stejného významu). Ježíš, zjevení Boha v těle, odmítá rozsuzovat biblické spory. Namísto toho jim vlastně doporučuje, aby si na to přišli sami.
Tento příběh připomíná jedno podobenství židovského Talmudu (který, ačkoliv byl sepsán pár set let po Ježíšově smrti, reflektuje myšlení mnohem starší). Dva rabíni se dohadují o konkrétním pokynu v Tóře. Jeden z nich k Bohu volá a žádá odpověď a Bůh mu ji skutečně dá. Zbylí rabíni však, místo aby byli šťastní, odvětí Bohu, aby jim příště do debaty nezasahoval a odůvodňují to takto: „Tys dal přeci Tóru nám na zemi (už není v Nebi) a je tedy na lidech, aby se v ní sami vyznali (bez vměšování třetí strany, které by jim upírala schopnost používat vlastní rozum).
Když později jeden z rabínů žádá Eliáše, aby se ve snu Boha zeptal, jestli se kvůli tomu na ně nehněvá. Eliáš se usměje a sdělí mu, že je Hospodin nadšený, protože jeho děti poznaly, po čem jeho srdce touží.
Je Ježíšovo učení…volitelné?
Ježíš některé své výroky uvádí tak, že možná nebudou úplně pro všechny přijatelné a na jiných místech se ohrazuje proti roli rozhodčího nebo soudce, co je a není podle zákona. Je možné, že přijetí jeho učení je tedy někdy volitelné? A pokud ano, jak poznáme, co je dobrovolné a co je pevně dané? Naštěstí pro nás je v Novém Zákoně zaznamenáno, jak si s touto otázkou poradili první křesťané.
V Pavlových listech, konkrétně v listu Korintským, čteme o zajímavém problému. Ježíš ve svých kázáních nesouhlasil s rozvodem, což bylo obecně známo. Křesťané z pohanů ale stáli před docela novou situací, ve které toto učení vneslo víc škody než užitku.
Co se stane, když někdo konvertuje ke křesťanské víře a jeho partner toto rozhodnutí nedokáže přijmout a chce se rozvést? Mají následovat Ježíšovo učení a odmítnout souhlas s rozvodem? Když tak budou jednat, způsobí svému protějšku jen další bolest a budou rozdmýchávat spory v celé domácnosti. Nebo by snad měli jednat proti Ježíšovu pokynu, a tak vnést do situace pokoj? Co měl Pavel dělat? Rozhodl se, že Ježíšovo učení musí být pozměněno, aby odpovídalo nové realitě.
Pro ty, kdo žijí v manželství, mám nikoli své, ale Pánovo přikázání: Manželka ať od muže neodchází. (Pokud přece odejde, ať zůstane nevdaná anebo ať se smíří s manželem.) Stejně tak muž ať neopouští manželku. Ostatním říkám já, nikoli Pán: Má-li některý bratr nevěřící manželku a ta je ochotná s ním zůstat, ať ji neopouští. Stejně tak, má-li některá žena nevěřícího manžela a ten je ochoten s ní zůstat, ať ho neopouští…Pokud však nevěřící chce odejít, ať odejde. Bratr ani sestra nejsou v takových případech vázáni. Bůh vás povolal k pokoji.
1. Korinstkým 7:10-13, 15, B21
Pavel se v tomto případě na základě vlastního úsudku (jak sám zdůrazňuje), odchyluje od konkrétního Ježíšova příkazu. Zůstává nicméně stále v trajektorii Ježíšova učení. Musel na okamžik uvést do uvozovek, co Ježíš řekl a zamyslet se nad celkovým kontextem jeho učení. Jedině tak mohl posoudit, jak křesťanské poslání zasadit do nového kontextu a do zcela nové reality. Pavel věřil, že Ježíšovým cílem bylo přinášet pokoj. Proto v úsilí o zachování věrnosti Duchu Ježíše Krista pozměnil svazující pravidlo, které vyhlásil historický Ježíš.
Podle Pavla nebyli věřící v novém kontextu a okolnostech dále „vázáni“ pokynem, který Ježíš vydal (alespoň ne stejným způsobem, který platil v situaci a na místě, kde jej pronesl). Po pravdě řečeno je tento způsob uvažování blízký tomu, jak přemýšlel Ježíš sám. On sám učil, že zákony o sobotě a chrámu, by se měly ignorovat, pokud nepřibližují ty, kdo je dodržují k Bohu, ale naopak jim škodí.
Potom dodal: „Sobota byla učiněna pro člověka, ne člověk pro sobotu.“
Marek 2:27, B21
Ježíš sám učil, že Boží zákon v Tóře má smysl jen, pokud je naplňován v souladu s Božím záměrem s lidmi (kterým je jejich růst a prospívání). Pokud začal být zákon zneužíván a vedl k opaku toho, k čemu měl sloužit, Ježíš zrazoval od jeho dodržování. Fakticky by se totiž lidé dopouštěli hříchu, kdyby Boží záměry o dobru používali ke zlému. Jestliže takto Ježíš přistupoval k Písmu, je snad překvapivé, že by posuzoval podobně i své vlastní učení, nebo to, že tak s Ježíšovým učením zacházel Pavel?
Závěr
Oproti všeobecným očekáváním se z Nového Zákona a od Ježíše samotného dozvídáme, že jsou chvíle, kdy je potřeba jeho učení ignorovat. Má to ale malý háček. Můžeme to dělat dobře a věrně jen, když zůstáváme v trajektorii Božího záměru, jak jej naznačil Ježíš. Jedině tak můžeme správně posoudit, kdy se v novém kontextu stává učení nebo pravidlo nezdravým. Ježíš sám nás v Novém Zákon učí, jak rozlišovat, kdy má být to, co učil, aplikováno a kdy se tím nemáme řídit doslova.
Ježíš vykládá Ježíše. Pavel pouze jednal podle jeho příkladu.
Když ignoroval Ježíšovy výroky o rozvodu, aby rozmnožil pokoj, byl lepším učedníkem než jiní, kteří by prostě Ježíšova slova odrecitovali a vybídli k poslušnosti. Co si tedy máme odnést z našeho zamyšlení? Není to svoboda ignorovat Ježíše. Naopak, je nutné, abychom se stali lepšími učedníky. Místo toho, abychom jako loutky jen opakovali jeho historické výroky, musíme jít hlouběji a hledat v předivu jeho slov tu zlatou nit, která je drží dohromady. Poselství, ve kterém se ukazuje jeho vůle, živá a aktuální díky neustávající práci Ducha svatého.
Matthew J. Korpman – je autorem knihy Saying No to God: A Radical Approach to Reading the Bible Faithfully (Quoir, 2019). Doktorand Biblických studií, absolvent Yale Divinity School (MAR v oboru Judaismus období Druhého chrámu) a La Sierra University, kde dokončil studia v oborech religionistika, filosofie a archeologie.Je aktivním členem Církve adventistů sedmého dne a při jeho studiu pokrývá témata od apokryfů po apokalypsu.
Autor: Matthew J. Korpman
Zdroj: Patheos.com
Překlad: Jana Fajmonová
