Kaplanka hospicu Cesta domů Magdalena Ondrová popisuje svou roční zkušenost z tohoto zařízení, do které patří momenty povzbuzení stejně jako situace s neexistujícím řešením. Tou je například setkání s rodinou pozůstalých po malém dítěti nebo vztek umírajících na Boha. „Nemá cenu Boha nějak obhajovat, on to unese.“
Cesta domů se stará o lidi v terminální fázi života, o nemocné s takzvanou infaustní prognózou. Co člověka vede k tomu, aby se rozhodl tam pracovat?
Já jsem už v Kolíně dva roky působila v malém hospicovém zařízení jako dobrovolník. Tehdy jsem reagovala na výzvu, kterou rozeslala zakladatelka a ředitelka hospice při jeho vzniku. Viděla jsem v tom možnost, jak náš sbor trochu pootevřít, což se i povedlo. Když jsme plánovali přesun do Prahy, oslovila mě ředitelka Cesty domů Ruth Šormová, jestli bych nechtěla uvažovat o práci v jejich organizaci. Sešla jsem se pak s lidmi, kteří mají přijímání nových lidí v Cestě domů na starosti a domluvili jsme se na spolupráci. Těší mě, že v Cestě domů je práce duchovního chtěná a vítaná.
S umíráním jste byla přirozeně konfrontována už jako farářka, ale v hospicu je přítomnost smrti ještě silnější. Jak se Vám zpočátku dařilo se s tím srovnat?
Jako farářka sboru jsem měla zkušenost spíš s pozůstalostní péčí a samozřejmě s pohřby. Neměla jsem příležitost být přímo s umírajícími. Z toho jsem měla samozřejmě strach. Proto pro mě bylo důležité nastoupit nejprve na zkušební dobu s vědomím, že kdybych to nezvládala, můžu odejít. Ale k tomu nakonec nedošlo, zásluhu na tom má i týmovost celé práce. O situacích, do kterých se dostáváme, společně mluvíme, člověk v té „obtížnosti“ není sám. A další důležitá věc je zpětná vazba od pacientů a pozůstalých, díky které to všechno dává smysl a vlastně přináší i radost.
Jak moc je Vaše práce v rámci hospice žádáná?
Jsem zaměstnána na půl úvazku. Zpravidla dva dny v týdnu chodím do sídla Cesty domů v Michli; v pondělí bývá porada podpůrného týmu se zdravotníky a multidisciplinárního týmu a ve čtvrtek porada pětičlenného podpůrného týmu, jehož jsem součástí. Vedle toho si domlouvám podle situace návštěvy v rodinách, případně setkání s pozůstalými.
Při příjmu nového pacienta kolegové nabízejí všechny naše služby, tedy i tu farářskou. Někteří se pak ozvou sami nebo mě pacientům a pečujícím nabídnou sociální pracovníci či zdravotníci, když se jim zdá, že by to bylo ku prospěchu. Někdy mě vezme do rodiny zdravotní sestra. Ale zdaleka ne všichni naši pacienti projeví o faráře zájem.
Jak si představit Vaši běžnou návštěvu?
To je různé, záleží na situaci. Někdy jsem tam pro umírajícího, někdy spíš pro pečující, někdy obojí. Taky se stává, že nemocný už nemůže komunikovat, ale jeho rodina si pro něj přeje požehnání a modlitbu. Jsem většinou předem trochu obeznámena se situací, protože si s kolegy předáváme potřebné informace. Někdy jsou to rozhovory o víře, o smíření s Bohem, o tom, co je po smrti, některé rozhovory se víry moc netýkají.
Setkala jste se v hospici i s dítětem?
Ano, Cesta domů pečuje i o děti. To byla jedna z mých velkých obav, o které jsme mluvili i u přijímacího pohovoru. V Cestě domů je tohle otázka dobrovolnosti. Když pak taková situace nastala, odmítnout mě nenapadlo. Až později jsem si uvědomila, že člověk z toho má strach, protože tuší, že nebude chtít odmítnout.
Jak se dá pomoci lidem, kteří se nachází v tak děsivé situaci, že jim například zemřelo dítě?
Jsou situace, kdy se toho zkrátka moc říct nedá. Anebo je nebezpečí, že člověk bude říkat věci, které nepomůžou. V tomhle ohledu sestřičkám trochu závidím, že ony mají aspoň ten morfin… Je to vlastně velká bezmoc a v té bezmoci člověk akorát tak může s těmi lidmi být, nic víc. Pomáhá ale vědomí, že do rodin jdu víceméně na pozvání. Nejdu se tam nabízet, ptát se, jestli by náhodou nestáli o duchovního. A také ne vždycky si vím rady. Stalo se mi, že jsem v jedné rodině nenaplnila očekávání, vlastně jsem to nezvládla. To mě naučilo nebát se víc lidí ptát, co čekají, co potřebují, nebo jim předem říct, co vlastně můžu nabídnout. Protože jsou situace, kdy není času nazbyt.
Stává se Vám, že by s Vámi pacient polemizoval? Žádný Bůh není, když tady takhle trpíme, co to je za Boha, když tohle dovolí?
Ano, zažila jsem to s pozůstalými. Zlost na Boha, že jsou to všechno jenom „kecy“…
Co s tím?
To je otázka. Mně se zdá, že v takovéhle situaci nemá cenu Boha nějak obhajovat. Že je lepší ten hněv ventilovat, Bůh to unese. Myslím, že to souvisí s tím, jaký obraz Boha máme. Je pak tedy možné zkusit v určité chvíli nabídnout jiný Boží obraz. Může se ale stát, že ani to není pro toho konkrétního člověka cesta. Nebo je ten hněv na Boha nadlouho, možná i napořád. Také jsem byla pozvána věřícím členem rodiny k nevěřícímu umírajícímu a docela jsem tápala. Potřebovala jsem vědět, jestli to pro toho člověka není spíš obtěžující. Jsou to intimní chvíle a nezbývá čas; kdyby tam měl být člověk nevhod, je to špatně.
Magdalena Ondrová -Její tatínek byl evangelický farář, takže se s rodiči často stěhovala. V Praze absolvovala oděvní průmyslovou školu, poté vystudovala evangelickou teologii, kam ji přijali až na potřetí po sametové revoluci. Jako farářka působila šest let v Chocni, devět let v Kolíně a od roku 2020 v Praze-Modřanech, kde pracuje spolu se svým mužem. Ve stejném roce se stala také členem týmu mobilního hospice Cesta domů.
Ptala se: Jana Plíšková
Zdroj: Český Bratr
