Před dvěma lety se našemu tehdy jedenáctiletému synovi každé ráno před odchodem do školy začala motat hlava, což bylo provázeno zvracením. Díky manželce jsme to záhy začali řešit s naší obvodní lékařkou v Třinci. Co za tím může být? Byl to stres z nového prostředí a nové školy?
Před třemi měsíci jsme se jako rodina přestěhovali 400 km na východ do nového sboru, kde pracuji jako kazatel. Po 14 dnech různého zkoušení a hledání, kdy to neustávalo, nás paní doktorka poslala na CT vyšetření do nemocnice. Museli jsme tam podepisovat papíry, že souhlasíme s rizikem, které je spojeno s tímto vyšetřením, což nás jako rodiče znepokojovalo. Ale ta pravá hrůza na nás teprve čekala.
První zpráva byla strašná. Váš syn má v hlavě nádor. Další byla ještě horší – nádor je zhoubný a agresivní. Oba jsme seděli na sesterně, drželi se a brečeli. To, co následovalo, bylo jako roční jízda na horské dráze. Rozjelo se to, a už se to nedalo zastavit. Letěli jsme nahoru a dolů, žaludek jsme měli občas až v krku, zavírali jsme oči, protože jsme nemohli dívat na to, co je před námi, křičeli jsme hrůzou a volali, ať už to skončí, ale dráha jela stále dál a dál a my jsme prožívali chvíle úlevy, kdy jsme se znovu nadechli, před dalším volným pádem dolů do temné propasti, aby nás to po chvíli zase vystřelilo nahoru na slunce.
Byl to především ohromný zápas o naši víru, o naše vyznání. Rozhodl jsem se, že si nepřipustím jiné myšlenky než na uzdravení. Postil jsem se, modlil se, bojoval o každou myšlenku – s přesvědčením, že skutečný zápas se odehrává v našem srdci, že je to především zápas o naši víru. Základním momentem, který mě celou tu dobu držel, bylo to, co čteme v Bibli, že lidé, kteří se setkávali s Ježíšem, od něj byli uzdravováni, kromě asi dvou nebo tří případů, výjimek, kteří z něčeho uzdraveni nebyli, apoštola Pavla, Trofima a Timotea. Takže jsem věřil, že Ježíš má naprostou moc našeho syna uzdravit.
Bylo to naše přání, touha, modlitba zoufalého otce a matky, to, co nám dávalo sílu, víru a naději. Snažili jsme se být připraveni na jakýkoli scénář, pokud se na to vůbec dá připravit, ale naše základní nastavení bylo toto: Ježíš uzdravuje. Ohromně nám pomohlo i to, že jsme na nic nebyli sami. Díky tomu, že jsme součástí církve, díky sociálním sítím a manželčině vypisování se z každé bolesti o nás záhy věděly stovky, ba tisíce lidí z Evropy i zámoří. A naprostá většina těchto lidí se za nás modlila a psala nebo nám nahrávala různé vzkazy, posílali nám různé balíčky, ve kterých bylo všechno možné, o čem si mysleli, že nás potěší.
Tato podpora ze strany církve, rodiny, ale třeba i armády pro nás byla extrémně důležitá. Po tom všem jsme stále velmi unavení a vyčerpaní, ale náš syn je zdravý – a právě v tuto chvíli, kdy píšu tento článek, hraje pod okny mé kanceláře s manželkou badminton. Příští měsíc nás čeká další CT vyšetření v Brně, ale tak to bude ještě příští tři roky. Apoštol Pavel napsal: „Všechny věci napomáhají k dobrému těm, kdo Boha milují.“ To je naše vyznání i naše víra. Toho se chceme a budeme držet.
Autor: Ondřej Kyml
