Vnímám život ve víře bohatší než bez ní, cítím, že ve své rodině potřebuji nějaký duchovní rámec, nějaký stavební kámen, na kterém budeme schopni stavět pevně a stabilně. Jestli moje hudba nese jen stopové prvky této touhy, jsem za to ráda,” zmiňuje písničkářka a zpěvačka Marie Puttnerová.
Řada hudebníků má hudbu jako svoji profesi. Kdykoliv vás slyším zpívat, cítím, že hudba je pro vás mnohem víc, že je bytostnou součástí vaší osobnosti. Kde se vzal tak niterný vztah k hudbě?
Od doby, kdy jsem začala přemýšlet o svém budoucím povolání, jsem jen zřídka uvažovala, že by hudba mohla být mou profesí. Nebyla jsem tímto směrem vychovávaná, nicméně broukání, zpívání, písničky přítomné v dětské perspektivě se mnou byly odjakživa. Můj dědeček hrál na saxofon a svým potulným životem zlobil babičku, byl však velmi nadaný. Na jeho tón a smysl pro harmonické cítění jsem později v dospělosti hleděla s velkým respektem.
Můj táta hrál jako kluk na housle a hodně si doma zpíval, ale ani v jeho případě nepřicházelo vůči mně a mému bratrovi nějaké konkrétní vedení. Později nás rodiče upíchli do ZUŠ, v mém případě nejdříve na housle, posléze na klavír. Housle jsem nechala, klavír jsem dochodila. Důležitým momentem bylo setkání s paní učitelkou klavíru Ivou Keslovou, která v mládí chodila do Sboru Moravských učitelů pod vedením jednoho z posledních žáků Leoše Janáčka Břetislava Bakaly. Ta mi postupně představovala Leoše Janáčka, Antonína Dvořáka, Bohuslava Martinů, Františka Sušila a mnoho dalších. Milovala jsem to všechno rovnou. Myslím si, že jsem ten vztah dostala darem.
Narodila jste se na Moravě. Byla by vaše hudba bez moravských inspirací jiná?
Narodila jsem se do moravské rodiny, která má blízko k tradici. Tradice, to je vztah, a jakmile je k čemu se vztáhnout, je taktéž na čem stavět. Nicméně moje obec nepatří k těm silným muzikantským regionům, kde od mala každý hraje na housličky nebo na cimbál. Tradice v naší obci byly narušeny válečným a následným poválečným vývojem; je přesně na hranici s obcemi, kde historicky žilo německé obyvatelstvo, které bylo násilně vystěhováno. Existují prameny mapující konkrétní kulturní dědictví, k němuž se ale vztah po válce transformoval. V lidech zůstala určitá pospolitost a dost často se u nás zpívá a hraje, jen už trochu v přenesené formě z jiných regionů, a ovlivněné poválečnou tradicí dechových hudeb.
Nicméně zásadní „moravskou inspirací“ pro mě bylo jako dítě slyšet veřejné nahrávání BROLNu, kam mě rodiče vzali tak trochu náhodou. Byla jsem naprosto paf, co se tehdy ten večer odehrávalo. Zapamatovala jsem si tehdy dvě písně. Že patřily do regionů Moravských Kopanic a Horňácka, jsem zjistila o mnoho let později. Když objevíte tu hlubokou nádheru, už se jí nechcete vzdát. Nedokážu však definovat, jaké by to bylo, kdyby mi tato barevná škála zůstala neobjevena.
Máte ráda gregoriánský chorál, který má dodnes například v mé církvi důležité postavení. Jak jste si k němu našla cestu?
Mám to asi dost podobně jako s tou lidovou hudbou. Cítím silnou pokoru, uzemnění a zároveň odlet do výšin, ve kterých neexistuje nic jiného než hluboká síla v prostotě. A když k sobě najdete společenství, které to vnímá podobně, když hudba se svým přesahem tmelí, je to nepopsatelná krása.
Pocházíte z Brna, žijete v Praze, ale máte zároveň vztah k venkovu. Do vašich písní se promítá obojí. Kde je vám a vašim blízkým nejlépe?
Úplně původně pocházím právě z jihomoravského venkova. V Brně jsem se narodila, měli jsme tam všechny lékaře, studovala jsem tam a tak dále, je mi velmi blízké, nicméně formoval mě venkov se všemi jeho klady i zápory. Na venkově je nám dobře, když si potřebujeme odpočinout od ruchu velkoměsta. Dost často o tom přemýšlím, zrovna jsme ve fázi, kdy se rozhodujeme, zda stávající život povedeme právě tam, nebo zůstaneme v Praze. Utíkáme do klidu, ale zároveň potřebujeme stimuly naší sociokulturní bubliny. Péče o dům a zahradu je moc fajn a mívá terapeutický charakter, nicméně osobně dost často propadám marnosti nad nekonečnem nedokončeností. Jsem ve výsledku mnohem víc zachmuřená než relaxovaná. Směr ale nejspíš určí budoucí potřeby dětí. Tak uvidíme.
Repertoár písní, které jste zpívala v souborech, jako například v Jablkoni či Půljablkoni, ale hlavně vaše nové album, prozrazují váš vztah k poezii, k umění, k hodnotě lidského slova. Co pro vás poezie a obecně literatura znamená?
Myslím si, že literatura obecně dodává nepřeberné množství odpovědí na nejrozmanitější hádanky lidského bytí. Pomineme-li literaturu odbornou a zároveň vsadíme na ověřené autory literatury beletristické nebo zmiňované poezie, můžeme z ní čerpat jakousi fundamentální moudrost danou perspektivou příběhů, odkazů, řešení někoho dalšího, ve kterých pak můžeme nacházet paralely, které nám mohou být našimi osobními berličkami v různých životních časech. Mám ráda poezii, které rozumím a jejíž příběhy mnou silně otřásají po obsahové stránce. Mám však ráda i poezii, které nutně rozumět nemusím, ale po jazykové stránce podněcuje představivost do neprobádaných sfér. Líbí se mi číst nahlas, melodie i rytmus jazyka se tak mohou rozvinout ve své bohatosti a kráse, do té doby uchu skryté.
Můj oblíbený kalábrijský zpěvák Santino Cardamone je nerozlučně spjat se svou kytarou. Jaký nástroj je vašemu srdci nejbližší?
Miluju varhany.
Někteří interpreti a kapely občas nebo pravidelně koncertují v některém sakrálním prostoru. Má pro vás takové místo také nějaký zvláštní význam?
Určitě nespočítám, kolikrát jsem v sakrálním prostoru vystupovala. Záleží na žánru, někdy může být komplikovaná situace s akustikou, ale zpravidla ve mně taková místa vzbuzují pocit hluboké pokory, usebrání a úcty. Člověku je noření přímo loženo, a byl by nemoudrý, kdyby se nedal nepozvat.
Mnoho skladeb, které jsem vás slyšel zpívat, se točí kolem tématu lidských vztahů. Ty procházejí nejen od doby covidové docela velkou zkouškou a zátěží. Jak moc jsou pro vás vztahy důležité?
Jestliže je vztah jednou z podstat lidského bytí, tak jeho „kočírování“ jednou z nejtěžších. Prožila jsem v životě celou řadu zklamání a celou řadu nádherných a zásadních setkání. Denně o vztazích přemýšlím v souvislosti s růstem a mentálním rozvojem našich dětí. Starší dcera úspěšně vstupuje do období vzdoru, které s sebou nese její první nejistoty, strachy a zklamání. Čistota, radost a bezelstnost, které jí byly tolik vlastní, najednou jako by pod tíhou nových starostí někam poodstoupily. Je pro mě složité sledovat, jak se proměňuje a přichází do světa, který je pro ni najednou velmi bolavý.
Moje role je ustát veškeré situace tak, abych jí byla oporou i v těch nejnegativnějších a pro obě nejnáročnějších momentech, a udržela na uzdě své povolené nervy. Zatím je malinká a s přibývajícím věkem před námi budou stát dozajista i náročnější výzvy, ve kterých bude třeba obstát. Ráda bych, aby z ní vyrostl zdravě sebevědomý člověk se srdcem na správném místě. Cítím však, že aby se tak mohlo stát, musí určitá pevnost, otevřenost a uvolněná přítomnost vycházet ze mě. A to je nelehký úkol. Myslím, že to tak platí obecně pro veškeré vztahy, ve kterých se nacházíme. Je důležité, aby prchlivost a pýcha „necloumaly našimi majestáty“ a my měli srdce dostatečně otevřená a mysli nezakalené.
Nedávno jste se se svým mužem stali rodiči. Do toho začal vznikat projekt vaší vlastní hudební skupiny a narodilo se nové sólové album Laila tov. Co všechno vám rodičovství k vaší profesi dalo?
Rodičovství nám kompletně převrátilo život vzhůru nohama. Tak se v něm snažíme zorientovat. Kromě toho velikého zázraku, kterému se neustále podivujeme, je to ale určitý smysl pro organizaci věcí a taky síla dotáhnout věci v konkrétním čase do konce. Dalo nám určitou sebejistotu a odvahu. Album Laila tov je důkazem toho, že když se člověk rozhodne udělat nějaký krok, tak se ho nemusí tolik bát. Stačí se rozhodnout, jít mu naproti a začnou se dít věci.
Jak náročná byla práce na debutovém albu, které se výrazně odlišuje od vašich předchozích děl a obsahuje bohatou instrumentalizaci, spolu s texty básníků Jana Zahradníčka, Vlastimila Třešňáka a vaší vlastní tvorbou?
Jak už jsem předeslala, nejnáročnější asi bylo se k němu rozhodnout. Ačkoliv ty písně vznikaly postupně během několika let, nebylo zřejmé, jakou budou mít na albu podobu. Když jsme se rozhodli, a to jsme už byli hotová kapela hrající repertoár koncertně, kdo bude desku produkovat, stačilo se věci odevzdat. Náročné pak bylo v druhém nahrávacím termínu ustát únavu, která plynula z mého pokročilého těhotenství.
I přes absenci prvoplánové náboženskosti či liturgičnosti ve vaší hudbě, vnímám silnou a inspirující duchovní energii. Jakým způsobem ovlivňuje křesťanství vaši vlastní tvorbu?
Křesťanství je pro můj život důležitým zdrojem, který se opakovaně v různých fázích a intenzitě snažím obsáhnout. A ten obsah je asi tím zjevným podnětem. Hledat ho, nacházet a pak ho i zakoušet ve svých rozličných podobách. Jestli moje hudba nese jen stopové prvky této touhy, jsem za to ráda.
Ve vaší hudbě se často vyskytuje téma krajiny a domova. Jak je obtížné nebo snadné najít společný jazyk s ostatními hudebníky?
Určitě to jako ve všech vztazích patří mezi veliký dar. Semknutý ansámbl odevzdaný jediné věci, potlačující vlastní ego a sloužící „společné emoci“, to je skutečně veliká věc. Jsem za uskupení ve složení Martin Novák – kytary a bicí, Petr Uvira – kytary a Martin Brunner – klávesové nástroje, ve kterém hrajeme dnes, neskutečně ráda. A vůbec, celé to začalo už ve studiu ve spolupráci s Eddiem Stevensem, myslím, že došlo k maximálnímu vzájemnému pochopení a celá ta jedinečná muzikantská chemie se celou deskou prolíná.
Česká společnost prochází v posledních letech vážnými otřesy. Ani postavení církví není kdovíjaké. Přesto tu jsou křesťanské osobnosti, které svým životem a dílem ukazují, že to jde všechno i jinak. Znáte někoho takového?
Po přestěhování do Prahy jsem cítila, že musím najít nějaké místo, útočiště, které budu vnímat jako nový domov, bez ohledu na to, kde ale budu bydlet. Začala jsem chodit pravidelně do akademické farnosti Nejsvětějšího Salvátora, jehož hlavním rektorem je kněz Tomáš Halík. Tak například ten. Dialog, který vede s hledajícími, je velmi inspirující.
Dál pak moc ráda čtu, poslouchám Václava Malého nebo Láďu Heryána. Máme štěstí, že ačkoliv se církev místy nehnula z jakéhosi pomyslného místa zatvrzelosti a rigidnosti, je tu celá řada těch, kteří její pohnutý status oprašují a jdou v šlépějích Kristovy lásky a opravdovosti... Málem bych zapomněla, velice ráda čtu vše, co publikujete vy. Je mi tedy velikou ctí, že jste mne požádal o rozhovor.
Někteří muzikanti se vydávají různě do světa, aby načerpali inspiraci z různých regionálních kultur. Je nějaké takové místo, které ve vašem životě sehrálo významnou roli?
Velmi důležitou roli sehrála návštěva hudebního festivalu v japonské Shizuoce. Ani ne tak proto, že bych si z japonské kultury odvezla něco pro sebe konkrétního japonského, ale že jsem mohla hluboce docenit, odkud pocházím a co jsou mé kořeny prostřednictvím české hudby, kterou jsme tam interpretovali. Byla to velmi důležitá a podstatná lekce v mém dospívání.
Již zmíněný básník Jan Zahradníček byl se svou rodinou osudově postižený komunistickým režimem. Díky badatelům se postupně objevují osobnosti, které se před rokem 1989 odvážně postavily totalitě. Je někdo, ke komu v tomto ohledu vzhlížíte?
Asi ke všem, kteří v tak nelehké době dokázali obstát sami před sebou a našli v sobě hlubokou sílu a odvahu všem příkořím čelit, každý jeden nějakým jiným způsobem a po svém. Fascinuje mě silná víra v Boha Ivana Martina Jirouse nebo Bohuslava Reynka; odevzdání malbě v poslední době často skloňovaných sester Válových nebo odhodlanost bojovat za pravdu v životě nedávno zesnulé Petrušky Šustrové a její rodiny. Mohla bych jmenovat celou řadu dalších. Těch lidí není málo.
Občas najdu v písních, které poslouchám a které nejsou náboženské, nějaký biblický úryvek, slovo nebo parafrázi, a docela mě to potěší. Nelákalo by vás zhudebnit některé takové texty?
Vím o pár lidech, kteří jsou v tom hodně dobří, tak to prozatím nechám na nich.
Některé písně z vašeho nového alba vnímám tak trochu jako prosby nebo básně-modlitby. Mohl bych se vás zeptat, co pro vás znamená svět víry, duchovního života a modlitby?
Intimitu. Určité chvění, které nedovedu přesně popsat slovy. Je to chvění vnitřní radosti, usebrání a zároveň pocitů odpovědnosti za myšlení a konání. Vnímám život ve víře bohatší než bez ní. Cítím, že ve své rodině potřebuji nějaký duchovní rámec, nějaký stavební kámen, na kterém budeme schopni stavět pevně a stabilně.
Vidím, kolik lidí ze světa umění i z mého oboru teologie, které znám, mají k vaší hudbě blízko, a jak moc je těší. K jakému posluchači vlastně vaše hudba míří?
Nikdy jsem moc nepřemýšlela o tom, kam by měla moje hudba mířit. Doufala jsem ve spřízněnost určité vrstvy společnosti, a tak mě o to víc těší, že zasahuje ty, ke kterým dost často sama vzhlížím.
Kam byste se ráda v následujících letech ve své tvůrčí činnosti vydala? Co byste nerada minula? Kdyby vás měl někdo poznat z jedné jediné písně vašeho nového alba, jaká skladba by to byla?
Mám celou řadu restů, rozdělaných textů a melodií, tak bych chtěla některé z nich dokončit a obléknout je do koncertního kabátu. Mám taky v plánu nějaké spolupráce, tak by se mi líbilo, kdybychom se vzájemně motivovali a konkrétní kroky k dokončení podnikli dohromady. Sním o tom, že se jednou naučím hrát na kytaru nebo na klavír a budu schopna se bez velkých obtíží doprovodit sama, nebo sdílet instrumentální magii se spoluhráči. Pokud se ptáte na píseň, která by mě měla definovat, možná, že to může být právě Milá. Lehce zachmuřená, ale doufající.
Marie Puttnerová (1986): Jako malá jsem proseděla hodiny ve vaně (a nejen tam) a zpívala prakticky cokoliv, co mi vešlo do úst. Roky v dětském sboru Skřivánek nebo VUS Ondráš ve mně upevnily lásku k hudbě od klasické po folklor. Zásadní pro mě byla angažmá v kapelách Cymbelín, Jablkoň, Půljablkoň: Němec & Puttnerová, Zvíře jménem Podzim a další četná hostování napříč žánry. Nyní vydávám své roky toužené debutové album Laila tov.
