Země trpí horečkou, varuje papež a vybízí k ochraně přírody

Papež František v poslední době často hovoří o „křiku planety Země“, která člověka prosí, aby s ní nezacházel jen jako se zásobárnou surovin a potravy a nevnímal přírodu pouze jako dekoraci svých cest. Slyšíme ale tuhle bolest? Nasloucháme utrpení miliónů obětí přírodních katastrof?

Kdo by to ještě před pár lety řekl, že to bude hlava římskokatolické církve, kdo se stane jedním z nejvýraznějších hlasů varujících před globální změnou klimatu, zapříčiněného z větší části člověkem. Teprve papež Pavel VI. byl tím, o kom můžeme říct, že začal plánovitě cestovat po Itálii i mimo ni. Papežové prvních dvou tisíciletí pochopitelně také překračovali hranice Říma, ale často spíš z nevyhnutelných důvodů. Papežové druhé poloviny 20. století tak mohli poprvé na vlastní oči vidět nejen pestrost katolického kulturního prostředí ve světě, ale také rozmanitost a zároveň složitost světa jako takového.

Už na Druhém vatikánském koncilu (1962–1965) zaznívaly hlasy biskupů ze Spojených států amerických, z Afriky a Asie, že valná část kuriálních kardinálů, majících tehdy rozhodující moc v církvi, nemá o tom, jak vypadá běžný život člověka, ponětí. Jako se apoštolem papežských cest po světě stal Jan Pavel II., stal se současný papež František hlasem volajícím po okamžité a trvalé změně chování jednotlivců i společnosti, které má na svědomí globální klimatické země. 

František, který se rád setkává s příslušníky malých komunit, kteří částečně žijí v prostředí přírodního světa, je konzervativními kruhy nazýván papežem synkretismu, a tedy tím, kdo má „nepochopitelné sympatie“ k lidem jiných vyznání. Ikonické jsou dnes snímky, na nichž má papež na hlavě indiánskou čelenku nebo tradiční pokrývku hlavy některého z malých národů. Právě od nich a ze svých cest se papež naučil vnímat jedno z největších nebezpečí dnešní doby – lidské zacházení s planetou.

Země schvácená horečkou

František rád personifikuje planetu Zemi. Zvláště v poslední době hovoří o „křiku planety Země“, která člověka prosí, aby s ní nezacházel jen jako se zásobárnou surovin a potravy a nevnímal přírodu pouze jako dekoraci svých cest. V jednom ze svých posledních apelů mluví o tom, že Země má horečku, jako ji zná každý člověk, a volá o pomoc. Říká: „Jestliže změříme teplotu planety, řekne nám, že Země má horečku a že se cítí špatně jako jakýkoliv nemocný. Slyšíme ale tuhle bolest? Nasloucháme utrpení miliónů obětí přírodních katastrof? Ti, kteří v největší míře trpí následky těchto katastrof, jsou chudí lidé, kteří jsou nuceni opustit svůj vlastní domov kvůli záplavám, vlnám vedra či suchu.“ Papež nás vyzývá, abychom se modlili a aby toto volání planety Země nebylo zbytečné, a pro nás nakonec fatální.

Pouto mezi utrpením planety a chudými, které papež rád tematizuje, má své hluboké františkánské kořeny. Svatý František z Assisi píše ve své Písni tvorstva o „sestře matce Zemi“, ale také o „sestře vodě“, o „bratru větru“, o „sestře Luně“, o „bratru Slunci“ a pochopitelně také o lásce, jíž jsou si mezi sebou povinováni lidé a kterou by měli prokazovat vůči všemu a všem, kteří jsou jeho matkou, otcem, bratry a sestrami. Věřili byste, že tahle nádherná modlitba-báseň, přeložená do mnoha světových jazyků, byla napsána v roce 1224? 

Vidíme poslední roky kolem sebe v jižní a dnes i střední Evropě, jak se změnil projev letního počasí, a nejen letního. Ani pro běžného člověka žijícího v bytě nebo domku není snadné a levné ho zabezpečit před horkem. Jako jsou dnes neprodejná auta bez klimatizace a „nemožné“ obchody a veřejné prostory bez klimatizace, nebudou v blízké době možná ani lidská obydlí, v nichž nebude pamatováno na centrální chlazení. Svět bez umělého ochlazování bude brzy nepochybně vnímán jako cosi cizího, zvláštního a nebezpečného. Málokdo si ale klade otázku, jak se mohou proti vzrůstajícímu horku v delších časových úsecích bránit chudí lidé anebo ti, kteří vyžijí jen tak tak. Začínáme žít – a někde už trvale žijeme – v chlazených prostorách. Chlad se stává důležitou součástí našich životů.

Papež nepoužívá metaforu o křiku Země a chudých jen tak. Je si vědom, že pokud se nezmění náš vztah k životnímu prostředí, můžeme se na technologické úrovni ochlazovat až do úplného zmrznutí. Není patrně daleko doba, kdy se zvednou velké migrační vlny lidí, kteří už nebudou moci žít ve svých domovech. Nářky řady mých přátel, že léto posledních roků nelze už ani v Česku a jeho okolí skoro vydržet, jsou jen chabou předzvěstí toho, co přijde. 

Neustrnout v duchovním chladu

I kdyby se umělé ochlazování našich příbytků a všech míst, kde se člověk nachází, stalo stavebním prvkem naší civilizace, pak se jím naopak nikdy nesmí stát „duchovní chlad“. V něm totiž člověk snadno zapomene na to, že v církvi a před Bohem nežije pouze sám za sebe, ale s druhými. Církev se z podstaty věci modlí k Bohu, jeho prosí, jeho velebí a jeho vyznává ústy všech lidí bez výjimky. Duchovní chlad jedněch vůči druhým je fatálním neporozuměním toho, proč Kristus poslal do světa svoji církev a jaké jsou její úlohy.

Říká se, že jeden člověk proti průmyslovým gigantům a zemím, které se s ekologií příliš nepřátelí, nezmůže nic. Jenže jeden jediný člověk dokázal změnit běh dějin – náš Pán. Jeden jediný misionář dokázal ujít přes 30 tisíc kilometrů pěšky a postavit na nohy církevní společenství a pomoci jim smysluplně žít – apoštol Pavel. Jeden jediný zdánlivě bláznivý chlapík dokázal před osmi sty lety zažehnout revoluci, v níž ohled k druhému a ohled k přírodnímu světu patří do povinné výbavy věřícího člověka – svatý František. A mohli bychom pokračovat. Papež by mohl klidně dál sedět v klimatizovaném prostředí Domu svaté Marty, kde žije, a říkat si, že to přece Bůh nějak zařídí. Na svých cestách a při svých setkáních s lidmi se utvrzuje v přesvědčení, že Bůh to opravdu zařídí, jen když se nabídneme stát se rukama jeho díla, rukama jeho revoluce, rukama jeho zázraků. Nabídneme?