Bylo před velikonočními svátky; Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby přešel z tohoto světa k Otci, a protože miloval ty své, kteří byli ve světě, miloval je až do konce. Bylo to při večeři – to už ďábel vložil do srdce Šimonovu synovi Jidáši Iškariotskému záměr, aby ho vydal – a protože on věděl, že mu Otec vše dal do rukou a že vyšel od Boha a že odchází k Bohu, vstává od stolu, odkládá svůj šat, a když vzal plátno, přepásal se jím. Potom nalévá vodu do mísy a začal umývat učedníkům nohy a osušovat je plátnem, kterým byl přepásán. Přichází tedy k Šimonu Petrovi a ten mu říká: „Pane, ty mi budeš umývat nohy?“ Ježíš mu odpověděl: „Co dělám, nyní nevíš; pochopíš to později.“ (Jan 13, 1–7)
Jan přijímá v části o umývání nohou základní koncept náboženské tradice Starého zákona i světového náboženství obecně. Člověk musí být čistý, aby mohl stát před Bohem, být s ním ve společenství. Náboženství tedy vytvořila systém „očišťování“, který má umožnit lidem být s Bohem.
Ježíš ale tento koncept čistoty zásadně mění. V Matoušovi 5, 8 Ježíš říká: „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha.“ Pro Ježíše neměla čistota nic společného s rituálními akty. Týká se srdce a toho, čemu dovolíme vstoupit do svého srdce.
Vyvstává tedy otázka: Jak se staneme čistého srdce? Znamená to, že nahradíme rituální akt očišťování morálkou? Máme Ježíšovo poselství chápat jednoduše jako morální nauku?
Na začátku Janova evangelia Jan říká, že Ježíš je Boží slovo, které se stalo tělem. Prostřednictvím Ježíše chápeme Boží lásku a soucit s námi. Tato láska se nevztahuje pouze k určitému aspektu naší lidské existence, ale zahrnuje naše fyzické i duchovní bytí. Ježíš je Božím Ano všemu, co existuje.
V Janovi 15, 3 Ježíš říká: „Vy jste již čistí, díky slovu, jímž jsem se na vás obracel.“ Je to Boží slovo, které do nás vstupuje, proměňuje naše myšlení a vůli, naše „srdce“. Tímto způsobem se otevírá naše srdce a stává se s něho srdce vidoucí. Jsme připraveni přijmout Ježíšovo slovo do našeho života? Jsme připraveni věřit této dobré zprávě?
Není vždy jednoduché odhalit před sebou samým, kde zůstává člověk zranitelný, kde se obviňuje.
Zůstává tajemstvím, že je pro nás někdy těžké být milován. Někdy se necítíme hodni. Nejsme schopni přijmout slova, která nám nabízejí uzdravení. Toto je zřejmé při umývání nohou. Umýt někomu nohy je velmi intimní skutek. V Bibli byly nohy vnímány jako nejzranitelnější část těla. Není vždy jednoduché odhalit před sebou samým, kde zůstává člověk zranitelný, kde se obviňuje. Myslíme si, že zvládneme všechno sami. Když ale udržujeme svoji slabost a vinu schovanou někde uvnitř, otráví nás zevnitř.
Jelikož jsme slabí a často je pro nás těžké mít víru v Boha, zve nás Ježíš, abychom mu ukázali své špinavé nohy, řekli mu o svých potížích. Také nás zve, abychom si umývali nohy navzájem. Pomáhali si navzájem.
Dělat to, co dělal Ježíš, umývat si navzájem nohy, by neměl být morální příkaz. Je to spíše důsledek vnitřní dynamiky, která pochází z daru, jenž nám dal Bůh. Je to tento dar víry a lásky, který proměňuje naše bytí. Pavel to vyjadřuje, když v listu Galaťanům 2, 20 říká: “Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.”
Činíme druhým dobro ne proto, že musíme, ale protože Bůh nás k tomu uschopnil svou láskou a slitováním. Dovolit Kristovu slovu, aby v nás sílilo, nás může přivést velmi daleko! V Janovi 14, 12 Ježíš říká, „Vpravdě, vpravdě vám říkám, kdo věří ve mně, bude sám také konat skutky, které konám já, a dokonce ještě větší vykoná.“
Je také pravda, že pouhým přijímáním Ježíšových uzdravujících slov a dovolením, aby naše nohy byly Ježíšem znovu a znovu umývány, se s ním učíme dělat pro ostatní to, co on udělal pro nás.
Co pro mě znamená sloužit druhým?
Co tento Ježíšův skutek říká o Bohu?
Autor: Taizé
