Apoštol Pavel vnímá tělo jako dar, o který je třeba pečovat s úctou, stejně jako Kristus pečuje o svou církev. Přesto se dnes setkáváme s hlubokou neúctou k tělu – ať už v podobě přehnaného hodnocení vzhledu, nebo jeho odmítání. Kde se tento negativní pohled bere, když Bible učí pravý opak?
„Nikdo přece nemá v nenávisti své tělo, ale živí je a stará se o ně. Tak i Kristus pečuje o církev.“ (Ef 5,29)
Nejprve ke kontextu: Apoštol psal úplně o něčem jiném než o vztahu člověka ke svému tělu. Psal mužům, bratřím v Kristu, kteří patrně měli problémy s prokazováním lásky a úcty vůči svým manželkám. A když to chtěl chlapům vysvětlit, vytasil zajímavý argument: „Nikdo přece nemá v nenávisti své tělo…“ Nikoho takového neznám – tvrdí Pavel. Vždyť každému člověku nesmírně záleží na vlastním těle, soucítí s ním, chrání je, dává mu, co je třeba. Anebo snad to někdo z vás má se svým tělem jinak?
Pak už jen apoštol přidal známé slovo z 1. Mojžíšovy (2,25) o tom, že muž se v pravou chvíli odloučí od rodičů, přilne či přilepí se ke své ženě a stanou se jediným tělem. Tudíž – dovozuje pisatel listu – péče o manželku má být stejně samozřejmá jako péče o mé vlastní ruce, nohy, břicho, krk nebo záda.
„Své tělo nemá v nenávisti nikdo…“ Bezděky nám tím apoštol prozradil něco o sobě, o vztahu k sobě: zdá se, že on své tělo měl opravdu rád. Tento postoj pro něj byla danost, hodnota, o které vůbec nebylo třeba diskutovat, natož zdůvodňovat či obhajovat. Pozitivní vztah k vlastnímu tělu je dobrá věc. A navíc je to příhodný stavební kámen pro budování pevného manželství.
Našli bychom i jiné pasáže. Opakovaně Pavel napsal, že není dobré řídit se a rozhodovat „podle těla“, že daleko lepší je žít „podle ducha“ (např. Ř 8,13). Takové citáty by nás však zavanuly jiným směrem a k jiným tématům, než je můj vztah k sobě a k vlastnímu tělu. Proto je teď dávám stranou.
Písmáci též znají ještě jiné Pavlovo slovo: „Ranami nutím své tělo ke kázni…“ (1Kor 9,27). Tato pasáž však dokazuje, že apoštol měl ke svému tělu pozitivní vztah. Kázeňská opatření máme tendenci provádět zvláště u těch, na nichž nám záleží. Těch, kdo jsou nám lhostejní, si vůbec nevšímáme. U nenáviděných jedinců pak přichází ke slovu nikoli kázeňské opatření, nýbrž podlosti a msta.
„Není nikoho, kdo by měl v nenávisti své tělo,“ praví Písmo a zní jednoznačně. Ale my víme nebo tušíme, že existují lidé, kteří se chovají, jako by své tělo nenáviděli. Kde na to přišli? Rozhodně ne v Bibli! K nenávisti vůči tělu nás vedou docela jiné síly a vlivy. O lidském těle dnes lidé mluví, píšou, tělo kreslí, fotí i nahrávají na video opravdu často.
Ale pečlivý pozorovatel, posluchač či čtenář v tomto velikém zájmu o tělo může objevit někdy skrytou, jindy zjevnou neúctu vůči tělu. Hodnotíme tělesné proporce a detaily těch, kdo se kolem nás ocitají, hodnotíme svůj vlastní vzhled. Zesměšňujeme, retušujeme. Soudíme a jsme posuzováni občas velmi přísně. A zasetá semínka hříšné kritiky vůči tělu se mohou rozrůst v otevřené nepřátelství s ničivými následky.
Zpět k Písmu. Dosud nebyla zmíněna druhá část verše: „Tak i Kristus pečuje o církev.“ Nejenže Pavel se svým tělem udržuje laskavý vztah, on také tělo použil jako metaforu pro radostnou zvěst – evangelium. Církev je tělo, o které se vzkříšený Pán milosrdně stará. „Jsme části jeho těla“ (Ef 5,30) a on své tělo zahrnuje úctou a láskou. Sotva by asi takto apoštol psal, pokud by vnímal tělo jako vězení, jako něco svazujícího, ošklivého či zlého.
Při biblické hodině jsem položil otázku na lidské tělo a přítomní shodně říkali, že své tělo chápou jako veliký Boží dar, hodný lidské úcty a vděčnosti. K tomu dodejme už jen větu z knihy Přísloví (11,17): „Muž milosrdný činí dobře i sám sobě, kdežto nelítostný drásá i vlastní tělo.“
Autor: Kamil Vystavěl
Zdroj: Český Bratr
