Arabští křesťané, jejichž kořeny sahají až k prvním dnům křesťanství, tvoří pestrou a často přehlíženou součást arabského světa. Neseni vírou i jazykem arabštiny, přežívají mezi dějinami velkých říší, náboženskými změnami i současnými výzvami – a dál ovlivňují kulturu, vzdělání i život tam, kde se víra často mísí s každodenním zápasem o přežití.
Hovoříme-li o arabských křesťanech, hovoříme o Arabech hlásících se ke křesťanství v rozličných denominacích, ovšem také o arabizovaných křesťanech jiného etnického původu v arabských zemích s určitými místními (kulturně-histrockými) specifiky. Množina arabských křesťanů, kteří trvale žijí na Středním východě, podle různých odhadů sestává z dvaceti až pětadvaceti milionů osob. Rozdíly v odhadech jsou v tomto případě velké, přesnější čísla však nejsou dostupná. Arabské křesťanské minority jsou rozšířeny napříč arabským světem – nejpočetnější komunity žijí v regionu Levanty a v Egyptě, kde jejich přítomnost sahá až k raným počátkům křesťanství a opírá se o mimořádně dlouhou historickou tradici. Další skupiny arabských křesťanů žijí mimo arabský svět.
Patrně nejstarší dochovaná zpráva o Arabech pochází z 9. stol. př. n. l. z asyrských zdrojů. Historie arabského křesťanství koření hluboko v apoštolské době, kdy první Arabové, tehdy vyznávající různé formy polyteismu, přijali víru ve vzkříšeného Krista. Společným znakem celé množiny arabských křesťanů je užívání arabštiny jako primárního jazyka.
Ani to ovšem není definitivní znak identity arabských křesťanů, neboť mnoho arabsky hovořících křesťanů rozličných etnických původů se neztotožňuje s označením „arabský křesťan“. Někteří autoři považují za arabské křesťany pouze etnické Araby, kteří přijali křesťanství, jiní autoři, k jejichž pohledu se osobně kloním, do množiny arabských křesťanů počítají také arabizované křesťany jiných etnik, tedy v podstatě všechny arabofonní křesťany, kteří používají arabštinu jako liturgický jazyk, čtou Bibli v arabštině a užívají arabštinu i jako jazyk, kterým komplexně uskutečňují svou křesťanskou víru ve svém životě.
Většinou se mezi ně ale řadí také egyptští koptští křesťané, kteří stále používají starobylou koptštinu (tedy výslednici mnohatisíciletého vývoje egyptského jazyka) jako liturgický jazyk, ale homilie jsou u nich běžně v arabštině. Ani s arabštinou to není tak jednoduché, jak se na první pohled může zdát, neboť spisovná arabština a jednotlivé dialekty hovorové arabštiny se v různých zemích liší, a to někdy poměrně významně. Mohli bychom tedy spíše říci, že arabští křesťané jsou vyznavači náboženství Trojjediného Boha v rozličných denominacích, kteří užívají arabštinu jako svůj liturgický i každodenní jazyk.
Hluboké biblické kořeny
Arabové mají v Bibli mimořádnou tradici, vždyť praotec Arabů – Izmael – byl podle první biblické knihy Genesis prvorozeným synem Abraháma (Gn 16,15), v době narození Izmaele ještě jménem Abram. Jeho matkou byla (podle arabské tradice mimořádně krásná) Egypťanka Hagar, žena pocházející z prastaré a fascinující kultury s unikátní náboženskou historií. Ve třinácti letech byl Izmael podle smlouvy s Hospodinem obřezán (Gn 17,25). Izmael se stal Bohem požehnaným praotcem Arabů: „A pokud jde o Izmaela, vyslyšel jsem tě: Hle, požehnám mu a rozplodím a rozmnožím ho převelice; zplodí dvanáct knížat a učiním z něho veliký národ.“ (Gn 17,20) Hovoříme-li o křesťanství jako abrahamovském náboženství, arabští křesťané jsou abrahamovští dokonce dvakrát.
Biblických zmínek o Arabech je ve Starém i Novém zákoně Bible mnoho a etnikum Arabů je tak skutečným „biblickýcm národem“ (např. 2 Kro 17,11; Neh 4,1; Ez 27,21, Sk 2,11). V Novém zákoně je biblická zpráva o konverzi prvních Arabů ke Kristovcům zaznamenána ve Skutcích apoštolů při Letnicích: „Jak to, že je slyšíme každý ve své rodné řeči: Parthové, Médové a Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judeje a Kappadokie, Pontu a Asie, Frygie a Pamfylie, Egypta a krajů Libye u Kyrény a přistěhovalí Římané, Židé i obrácení pohané, Kréťané i Arabové; všichni je slyšíme mluvit v našich jazycích o velikých skutcích Božích!“ (Sk 2,8–11)
Zmínka o Arábii, kam se vypravil apoštol Pavel, aby se sám duchovně formoval a hlásal (nejen) Arabům evangelium, se objevuje v jeho novozákonním listě Galaťanům: „Ale ten, který mě vyvolil už v těle mé matky a povolal mě svou milostí, rozhodl se zjeviti mně svého Syna, abych radostnou zvěst o něm nesl všem národům. Tehdy jsem nešel o radu k žádnému člověku, ani jsem se nevypravil do Jeruzaléma k těm, kteří byli apoštoly dříve než já, nýbrž odešel jsem do Arábie a potom jsem se zase vrátil do Damašku.“ (Gal 1,15–17)
Král Abgar a Ježíš Nazaretský
Prvním politicky významným Arabem, který přijal učení vzkříšeného Krista, byl patrně arabský král Abgar V. z Edessy (1. stol. př. n. l.–50 n. l.) Přezdívá se mu „Černý“ a podle římského historika Tacita (55–120 n. l.), který Abgara nazýval králem Arabů, byl panovníkem Osroénského království. Podle jiných zdrojů byl ale prvním křesťanským králem Osroénského království, za jehož panování se oblast významněji christianizovala, král Abgar IX. vládnoucí kolem roku 200 n. l. Mezi arabskými křesťany se velkému zájmu těší údajná korespondence mezi králem Abgarem V. a Ježíšem Nazaretským. Obvykle se uvádí následující dopis krále a odpověď, kterou Ježíš nadiktoval písaři a nechal králi odeslat.
Údajný dopis krále Abgara adresovaný Ježíši z Nazareta:
Abgar, vládce Edessy, pozdravuje Ježíše, dobrého lékaře, který se objevil v jeruzalémské zemi. Slyšel jsem zprávy o tobě a o tvých uzdraveních, která jsi vykonal bez léků a bylin. Říká se totiž, že dáváš slepým vidět a chromým chodit, že očišťuješ malomocné a vyháníš nečisté duchy a démony, že uzdravuješ postižené vleklou nemocí a křísíš mrtvé. A když jsem o tobě slyšel všechny tyto věci, usoudil jsem, že jedna ze dvou věcí musí být pravda: buď jsi Bůh, a protože jsi sestoupil z nebe, děláš tyto věci, nebo jsi ty, který tyto věci děláš, syn Boží. Proto jsem ti napsal, abych tě požádal, zda by ses neobtěžoval přijít ke mně a uzdravit všechny nemoci, kterými trpím. Slyšel jsem totiž, že Židé proti tobě reptají a spřádají plány, jak ti ublížit. Já však mám velmi malé, ale vznešené město, které je pro nás oba dost velké.
Údajná odpověď – jak ji uvádí také Eusebios – nadiktovaná Ježíšem Nazaretským:
Blahoslavení, kteří jste ve mne uvěřili, aniž jste mě viděli. Neboť je o mně psáno, že ti, kdo mě viděli, ve mne neuvěří, a ti, kdo mě neviděli, uvěří a budou spaseni. Ale vzhledem k tomu, co jsi mi napsal, abych k tobě přišel, je třeba, abych zde splnil všechno, pro co jsem byl poslán, a až to splním, abych byl opět vzat k tomu, který mě poslal. Ale až budu vzat, pošlu k tobě jednoho ze svých učedníků, aby uzdravil tvou nemoc a dal život tobě i tvým. (Tolik údajná Ježíšova odpověď.)
Arabské koncily a stanoví biskupové
Eusebios (265–339) nás rovněž zpravuje o dvou tzv. arabských koncilech. Byly to dva koncily raně křesťanské církve, které se konaly v Bosře, v římské provincii Arabia Petraea; první v roce 246 a druhý v roce 247. Oba se konaly v reakci proti místnímu biskupovi Berylovi a jeho stoupencům, kteří věřili, že lidská duše po smrti těla zaniká. Origenes (185–253), který byl přítomen na obou koncilech, je měl přesvědčit, že jejich nauka je herezí. Město Bosra leží v jižní Sýrii a poutník v něm dnes najde mnoho dobře dochovaných římských památek včetně velkého amfiteátru z 2. století.
Podle tamější (dnes neprokazatelné) tradice hlásali Arabům evangelium také někteří z Ježíšových dvanácti apoštolů a jejich spolupracovníci. Mezi Araby se postupně ustavili menší křesťanské obce a byli ustaveni první arabští biskupové. Biskupové se mezi Araby dělili na sídelní, tedy ty, kteří sídlili na jednom místě, a tzv. „stanové“, tedy ty, kteří putovali s kočovnými skupinami. Od 2. století se křesťanství mezi Araby rozšiřovalo zejména v oblasti Levanty, ovšem později i hlouběji do Arabského poloostrova.
Za prvního písemně doloženého arabského biskupa se považuje sv. Mojžíš, který žil ve 4. století a dlouhá léta strávil jako poustevník v pouštích Egypta a Sýrie. Byl vyhledávaný lidmi pro svou údajnou schopnost uzdravovat a konat zázraky. Po vysvěcení na biskupa putoval s kočujícími Araby, a byl tedy stanovým biskupem. Arabština byla v tehdejší Levantě spíše okrajovým jazykem, pozdější masivní rozšíření bylo až plodem islamizace a arabizace motivované šířením islámu.
Snad již ve 2. století přicestoval alexandrijský teolog Pantaenus až na území dnešního Jemenu, aby mezi tamějšími Araby hlásal evengelium. Neprokazatelná ústní tradice dokonce uvádí, že svatopisec Matouš putoval nilskou cestou na území dnešní Etiopie, kde podpořil první křesťanské obce založené etiopskou výpravou, o níž nás zpravují Skutky apoštolů, aby se následně přeplavil na území dnešního Jemenu a misionářsky působil také tam.
Ježíš v mekkánské Ka´bě
V době rodícího se islámu arabští křesťané uctívali Trojjediného mimo dalších také před ikonou Panny Marie s dítětem Ježíšem v Hubalově svatyni v Ka´bě. Při příchodu islámu již bylo křesťanství plně etablovaným náboženstvím na celém území tehdy obydleném Araby. Mnozí Arabové ovšem zůstávali u původních polyteistických (lokálních) náboženství, a rozhodně tedy nelze zobecnit, že by celá Arábie byla před islámskou expanzí křesťanská.
První křesťanské texty v arabštině se objevují patrně až v 8. století. S šířením islámu prakticky ihned po jeho vzniku přišla také arabizace velké části tehdy známého světa, zejména severní Afriky. Tato masivní expanze znamenala mimořádně efektivní šíření islámu a významné oslabení křesťanství mezi Araby, ovšem i poarabštění velkého množství křesťanů, kteří do té doby hovořili jiným než arabským jazykem.
Trocha čísel
Dnes jsou arabští křesťané přítomní v mnoha místních církvích a denominacích napříč arabským světem v různě velkých minoritách. Uveďme alespoň nejpočetnější z nich, jako jsou např. Koptská pravoslavná církev (10 milionů věřích), Maronitská katolická církev (3,5 milionu věřích), Pravoslavný patriarchát antiochijský (2,5 milionu věřích), Syrská pravoslavná církev (1,7 milionu věřích), Melchitská řeckokatolická církev (1,6 milionu věřích), Chaldejská katolická církev (0,6 milionu věřích), Pravoslavný patriarchát alexandrijský (0,5 milionu věřích), Asyrská církev Východu (0,5 milionu věřích), Syrská katolická církev (0,2 milionu věřích) a mnoha dalších.
Zároveň je třeba dodat, že nikoli všichni věřící těchto církví jsou pouze Arabové. Do detailu teologických diferencí jednotlivých blízkovýchodních myšlenkových směrů se kvůli prostoru pouštět nebudeme, je ale zjevné, že některé nauky arabských křesťanů promluvily do velkých teologických sporů, které byly řešeny na největších koncilech v průběhu 1. tisíciletí. Mezi arabskými křesťany byli v průběhu pestré dvoutisícileté historie jak západní i východní katoličtí teologové rozličných myšlenkových směrů a obřadních kořenů, pravoslavní teologové podobné myšlenkové rozmanitosti, miafyzité, nestoriáni, ariáni, apolinaristé, monotheletisté a mnozí další.
Co je ovšem pro arabský křesťanský svět poměrně výjimečné, je oproti západnímu křesťanství nikoli neobvyklá vícečetná náboženská identita, a to zejména v africkém arabském křesťanství, čím dále od středozemního moře, tím intenzivněji. V minulosti byla vícečetná náboženská identita poměrně běžná i mezi arabskými křesťany na Arabském poloostrově.
Arabští křesťané v současnosti přispívají k rozvoji arabské literatury, obchodu, věd, umění a v některých arabských zemích také politiky. Když jsem začínal podnikat v drtivě většinově muslimském Egyptě, byl jsem překvapen, jak silně jsou v egyptském byznyse zastoupeni tamější křesťané. Poměr úspěšných podnikatelů zcela jistě nekopíruje demografická čísla, a to silně ve prospěch podnikajících arabských křesťanů. Mnohým arabským křesťanům se v převážně muslimských zemích žije obtížně a jejich historie je bohužel plná krvavého pronásledování, které na nich páchali jejich etničtí bratři a duchovní příbuzní, to už je ale téma na samostatný text.
