Zdali máme reagovat na současné výzvy ke zbrojení podle Ježíšových slov, je otázkou, kterou je třeba si klást ve světle biblických textů. Poplašené a vyjukané projevy a kázání kněží a dalších milých lidí svědčí spíše o strachu, nikoli o ochotě pečovat o ohrožené a o promýšlení možností obrany před dalším ohrožením.
Řekl jim: „Když jsem vás vyslal bez měšce, mošny a obuvi, měli jste v něčem nedostatek?“ Oni mu odpověděli: „Neměli.“ Řekl jim: „Nyní však, kdo má měšec, vezmi jej a stejně tak i mošnu; kdo nemá, prodej plášť a kup si meč. Pravím vám, že se na mně musí naplnit to, co je psáno: ‚Byl započten mezi zločince.‘ Neboť to, co se na mne vztahuje, dochází svého cíle.“ Oni řekli: „Pane, tu jsou dva meče.“ Na to jim řekl: „To stačí.“ Lukáš 22:35-38
Můj dobrý přítel, starý pán, kněz nás vyzkoušel: „Víte, jak Pán Ježíš poslal učedníky pro semtele?“
A my odpovídali: „Co je to semtele?“ protože většina lidí tohle vyjádření nezná. To se dřív na vsi či v době různých koloniálů a smíšených zboží posílaly děti s bančičkou pro mléko, s taškou pro hrudku másla a košíčkem zase k sousedům pro hrušky. A když zlobily a bylo třeba je na chvíli zabavit, poslali je do koloniálu pro semtele za dvě koruny.
A pokud jim to nezapálilo včas, pak se ztrapnili u pultu. Pan prodavač si utřel ruce do zástěry a hlučně se smál, až se prohýbal. Dětem to někdy ani potom nedošlo. Pak jim to vysvětlili doma, aby se příště nenechaly tak lehko napálit.
A teď k textu: Ježíš říká „Nyní však, kdo má měšec, vezmi jej a stejně tak i mošnu; kdo nemá, prodej plášť a kup si meč.“ (Lukáš 22:36) Ten starý pán, kněz říkal, že Pán Ježíš touhle výzvou poslal učedníky pro semtele. Že to byl trochu krutý žert a učitelská lekce. Já se mu snažím porozumět, ale mám dojem, že je to jinak.
Byla to zlá doba. Ježíšova výzva přišla v okamžiku, kdy je opouští a bude odveden do vězení a rychle na kříž. Zmizí. Přijde divné mezidobí. Podobně jako je tomu v textu u proroka Jeremjáše (6:23-25). Kolem budou lidé, kteří budou schopni všeho! Prorok popisuje příchod babylónských ozbrojenců: „Chopí se luku a oštěpu, budou krutí a nebudou znát slitování, jejich hlas bude hučet jako moře, přijedou na koních seřazeni jako muži k boji proti tobě, dcero sijónská. Jen jsme o něm zaslechli zprávu, ochably nám ruce, zachvátila nás úzkost a bolestné křeče jako rodičku. Nevycházej na pole, nechoď na cestu, nepřítel má meč. Kolkolem děs!“
Zlo se ozbrojilo. Zlé časy. Skutečná velmoc s daleko více než dvanácti legiemi andělů se zdržela. Zůstala stranou a i teď Ježíšovým zatčením zůstanou učedníci sami a budou se cítit všelijak. Protože tohle nikdo nechápal, ani my ne. Ježíš jim nevdechl svého ducha, v tuhle chvíli je učil žít na této zemi uprostřed nebezpečí, které nastalo.
Měli bychom docítit samotu a bezbrannost učedníků. To znamená procítit i samotu a ohrožení všech malých, nepatrných, bezbranných jedinců. Jsme na to připraveni? Jsme schopni soucitu? Soucit, pochopení, naslouchání bez poučování: „Jo, to jste se, učedníci, měli více snažit, více se modlit…“ a jiné chytré rady je třeba dát stranou. Jestli jde o něco, tak tahle společnost potřebuje soucit, sounáležitost.
Soucit však neznamená vyhlášení nepřátelství a válečné tažení, jímž bychom nepřipraveni vstoupili do války. Není třeba dělat hrdiny! Ani okamžité vyhlášení rozhodného nesouhlasu s jednáním zlého není někdy vhodné. Je lépe se postarat o bezbranné a připravit si plány na obranu, na zajištění bezpečnosti. Postavit hradby, promyslet strategii. Zbrojit a chystat odstrašení není pošetilost. Ano, znamená to nakonec i povinnost ozbrojení. Připusťme si: Žijeme v podobné době. A jak na ni reagujeme? Vykřikujeme, že „Chceme mír!“, to je hezké, ale nemoudré.
Poplašené a vyjukané projevy a kázání kněží a dalších milých lidí svědčí spíše o strachu, nikoli o ochotě pečovat o ohrožené a o promýšlení možností obrany před dalším ohrožením. Ano, když si přebereme skutečnosti, pak můžeme připravit prohlášení, pokud bude třeba. Deklamace silných slov bez ochoty a schopnosti postavit se boji je hloupá. Měli bychom si nechat vyprávět Davidem, když šel proti Goliášovi. Ale ještě jednou zřetelně: Sestry a bratři, ač je nám to naprosto nepřirozené, musíme se někdy ozbrojit. A hlavně chápat, že zbrojí naše i sousední země.
Ježíš odstrašil všechny, kteří jej brali na lehkou váhu. Ježíš není nějaký měkota. Takový člověk se k evangeliu nehodí. Ježíš říká: „Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a ‚nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina’. Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden. Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“ (Matouš 10:34-35)
Svoje slova myslel Ježíš absolutně, neohlížel se na rodinu. Žádný klídek, pohoda. I Ježíšova matka to musela vydržet. A nebe jí to řeklo radši dopředu, že její duši pronikne meč. V Ježíšových slovech byl a je skryt i meč, meč Ducha svatého, který nemůže brát ohled na nikoho. Musí být přítomen všude a někdy je třeba jej i tasit. Ale Ježíš s ním nebude pomateně mávat.
Ježíš nechtěl rozpoutat válku, prolévat krev jiných a nechtěl umírat v bitvě. To byl veliký rozdíl od mesiášů jeho doby – chudáků lidových povstání, ale i mocipánů, kteří se chtěli ve velekněžském úřadě či v nějakých jiných vládních rolích posunout výš. Těm byla krev jako nutné potvrzení. A často právě krev jiných. Obranu svého mesiášství mečem Ježíš zakázal a zraněné ucho uzdravil. Poslední zázrak před křížem. Ne, že by se nemohl bránit. Petrovi říká na vysvětlenou to zmíněné: „Či myslíš, že bych nemohl poprosit svého Otce, a poslal by mi ihned víc než dvanáct legií andělů?“ (Matouš 26:53) Proto říká: „Petře, vrať svůj meč na jeho místo; všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou.“ (26:52) Věděl, že rozpoutat krvavou řež je tak snadné! A následky jsou pak nevyhnutelné na obou stranách.
Ježíšův apoštol Pavel chápe, že meč musí autorita držet pevně. A kdo drží meč, ten má vládnout rozhodně. I kdyby meč tasil, nemusí s ním zabíjet. Vláda drží stráž tam, kde je třeba něčemu bránit – podobně jako andělé cherubové dostali základnu na východ od ráje, aby hlídali cestu ke stromu života. A jako anděl v branách do ráje je politik s výkonem služby obdařen autoritou Boží, tedy mečem. A také za meč, moc a spravedlnost zodpovídá – i když se neprofiluje nábožensky, je ve službě Boží.
Pavel rýsuje jiné pochopení politické moci. „Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly. Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo.“ (Římanům 13:3n)
Ježíš přišel prolít svou krev. „Petře, schovej ten meč do pochvy! Což nemám pít kalich, který mi dal Otec?“ (Jan 18:10n) To je jiné zdůvodnění než v Matoušově textu. Ježíš přijal svou oběť jako Boží vůli. Má všechny důvody pro vlastnictví meče a legií andělů. Jeho meč tentokrát zůstane v pochvě a nebude prosazovat Boží království silou. A Pán si udělá jednou pořádek, dříve anebo později, On to udělá, věřte tomu!