Čím je lidem hůř a čím je svět složitější, tím více hledají mesiáše. Někoho vyvoleného, schopného a kompetentního. Mesiášské nabídky se objevují před volbami všech druhů. Falešní mesiášové slibují to, co nemohou splnit. Předsedové, faráři a jejich biskupové, ředitelé i prezidenti jsou přesvědčeni, že bez nich to nepůjde, že zrovna oni musí zachránit celý svět.
Mesiáš (řecky Christos, tedy Kristus) znamená v češtině pomazaný. Všechna tři slova znamenají totéž, ale „pomazání“ je v našem českém kontextu spojováno spíše s mazaností. Ta je nám blíž! Pod zmíněným slovem Kristus vidíme zase ve většině případů jen toho ukřižovaného, nikoli Pána pánů. (Příznačné je, že v naší jazykové představě označení křesťan máme od křtu, nikoli od Krista. Neříkáme si tedy „kristovci“, ale jsme spíše obyvateli matrik, protože nás někdo někde pokřtil a zapsal do matriky.)
Pomazáni bývali lidé, kteří přebírali nějakou úlohu. V Bibli je pomazání vázáno na kněze Áronovy rodiny, které lze tedy vnímat jako mesiáše. Byli pomazáni za kněze pro Hospodina, a to se dědilo v linii rodiny z generace na generaci. Spíše to však byla zátěž než nějaká spasitelská úloha.
Izraeli velel Mojžíš, to s ním mluvil Hospodin, a Mojžíš neměl žádné pomazání. Takže můžeme říci, že člověk v Izraeli mohl sehrát vážnou roli, ale vůbec nemusel být pomazaným. Jako příklad může sloužit Samuel, soudce Izraele. Až Saul, první král Izraele, je pomazán od nepomazaného Samuela. Nepomazaný Samuel mohl dokonce přinášet oběti. Zato když se pomazaný Saul snažil o to, aby mohl přinášet oběti sám (bez nepomazaného), bylo zle.
Saul selhal v roli krále, tak do Betléma přišel nepomazaný Samuel a pro Hospodina pomazal Davida na krále (1. Samuelova 16). David a Šalamoun jsou velcí králové velkého Izraele, po kterých dochází k rozdělení Izraele na Judsko a Severní království. Davidovská dynastie zůstává v Jeruzalémě a přichází dobří i hrozní králové… Podobně jako si dnes vzdycháme nad některými politiky a u jiných máme velká očekávání.
Není divu, že své radosti a očekávání lidé sepisovali do písní. V nich se formuje touha po mesiášství. Zároveň nás dějiny učí, že ani Mesiáš to za všechny lidi nevyřeší. Za budoucností musí stát také prostí lidé. Izrael obstojí i se špatným „mesiášem“, protože záleží na Boží moci, kterou Bůh dává i prostým lidem.
Ještě zřetelněji než v žalmech vyvstala velká potřeba obnovy Davidovského království v 8. století, kdy hrozilo nebezpečí pro severní říši. Nakonec to severní izraelské království rukou Asyřanů stejně zaniká. Izajáš prorokuje pro Judské království a má na srdci jeho pevnost. Pán Bůh nechá Izajáše vyprorokovat malé dítě. Mesiáš Imanuel. „Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: „Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje“ (Izajáš 7:14, 9:5).
Pán Bůh zcela nekonkrétně, bez hlasitého opakování pojmů, jako je Mesiáš, staví před oči Izraele obyčejné dítě v jeho bezbrannosti. Spása přijde z kolíbky! Přes všechny velké naděje se Izrael dostává do babylónského zajetí. Proroctví však trvá. V dějinách Izraele se po návratu z Babylóna objeví naděje na obnovení Jeruzaléma, chrámu a království. Konkrétně Zerubábel, syn Šealtíelův, a Jéšua, syn Jósadakův a v prorockých viděních Ješua, velekněz omilostněný. Trpící velekněz jako protiváha politickým dohodám Makabejců a Hasmonejců a saducejské moci velekněží před Ježíšem.
Eséni, v jejichž knihovnách je mnoho dokladů o mesiášských nadějích, čekali Mesiáše z pouště. Viděli jej v Janu Křtiteli? Mesiášů té doby bylo ale více! Jan se toho zříká – je jen hlasem. Mesiáš ale nepřichází z pouště, přichází z lidu. Je to v osobě Ježíše Syn člověka, který se sám zříká mesiášské titulatury a nikdy ji nepoužívá pro svoje představení. „Neboť mnozí přijdou v mém jménu a budou říkat ‚já jsem Mesiáš‘ a svedou mnohé. Tehdy, řekne-li vám někdo: ‚Hle, tu je Mesiáš nebo tam‘, nevěřte!“ (Matoušovo evangelium 24:5, 24:23).
My musíme téhle rady poslechnout také. Potřebujeme pokoru a nízkost. Nesmíme z evangelia dělat kšeft a mediální show. Nesmíme být rychle hotovi a pro dobro věci Mesiášovi „pomoci na svět“. To nejpodstatnější udělá on sám – jako dítě, jako trpící i jako obyčejný člověk. Nám evangelíkům je všechno až moc jasno. Čteme přece Bibli, tak víme, jak to je! Ale v mesiášsky jasné teologii se nám skutečná spása ztrácí. Velké církve mají zase rituály a atmosféru nebes, ale v tom také spása není. Ježíš vystupoval a působil ve skrytosti, a tak to zůstává.
Současné možnosti práce s veřejností a kouzlo sociálních médií jsou schopny přetvořit jakéhokoli kandidáta nebo kandidátku do podoby, která může být dokonce nebezpečná, protože slibuje něco, co se nemůže naplnit. Ale aby bylo jasno, mesiášských způsobů se musí vyvarovat také ti, kteří mají velmi dobrou a rozumnou alternativu pro společnost.
Velmi potřebné slovo, díky za ně!