Duch svatý hraje v křesťanské víře zásadní roli, ale jeho postavení bylo po staletí předmětem vášnivých debat. Teolog Jan Zámečník v rozhovoru pro Český Bratr přibližuje, jak teologie hledá nové cesty, jak o Duchu mluvit, a zároveň respektovat jeho tajemství. V rozhovoru se zamýšlí nad propojením Ducha s inspirací, vztahy mezi lidmi i výzvami, kterým církev čelí v současném světě.
Jak došlo k tomu, že křesťané kromě vyznání Boha a Ježíše jako Krista potřebovali mluvit i o Duchu svatém?
Důležitou roli sehrály některé novozákonní oddíly, které působení Ducha tematizují – na Ježíše sestupuje při křtu Duch v podobě holubice; Ježíš zaslibuje, že Otec pošle Ducha Přímluvce-Utěšitele; Pavel uvažuje o darech, jejichž původcem je Duch. Podle Skutků apoštolských byl o Letnicích seslán Duch svatý, což vedlo k extatickému mluvení v různých jazycích. Kromě těchto a dalších pasáží křesťané promýšleli – z perspektivy své víry – i některé starozákonní texty, jako je samotný začátek knihy Genesis, ve které se hovoří o tom, že se nad prvotními vodami vznášel duch Boží. Nauka o Duchu svatém se ovšem nerodila snadno. Vznikala uprostřed vášnivých sporů o to, jaké je jeho postavení a zda lze vůbec hovořit o jeho božství. Zatímco někteří teologové, tzv. pneumatomachové, tuto představu odmítali, jiní usilovně rozpracovávali trojiční učení a zápasili s tím, jak je myšlenkově a terminologicky vyjádřit.
Myslíš, že je dnes nauka o Duchu srozumitelně vyjádřená? K čemu bys odkázal dnešního „necírkevního“ člověka, kdybys mu chtěl Ducha svatého představit?
To vždy záleží na podání. Samozřejmě najdeme mnoho teologických nebo filozoficko-teologických pojednání o Duchu, která jsou tak náročná, že z toho člověku praskají žilky v oku. Na druhé straně existuje dost textů, které nejsou plytké a zároveň jsou přístupné. U „necírkevního“ člověka bych se snažil hovořit o inspiraci nebo okamžicích, ve kterých zakoušíme, že se nás vnitřně dotklo něco hlubokého, něco, co je „vnější“, a přece navýsost blízké, možná bych také využil metafor větru a ohně, které mám s Duchem spojené. Záleželo by na tom, s kým bych hovořil – každý člověk je jedinečný, má specifické horizonty, svá konkrétní očekávání, každý je „naladěn“ jinak. Myslím, že způsob, jakým věci vyjadřujeme, je vždy spoluurčen situací a tím, kdo před námi stojí.
Trojiční představa Boha byla ve své době asi docela nekonvenční vystoupení z obvyklých způsobů, jak lidé o božstvech a Bohu uvažovali. Byl to vlastně pokus vyjádřit nově víru kategoriemi soudobé společnosti. Co je v dnešní teologii a řeči o Bohu podobně odvážného? Umíme taky vycházet ze svých myšlenkových schémat a zůstat přitom v křesťanské tradici?
Jako dobrodružství mi připadá celá teologie, pokud tedy neustrne a nestane se neživotnou. Stejně jako v minulosti se v ní i dnes setkáváme s překvapivými, a někdy až silně provokativními myšlenkami. Dráždivě působila na mnohé křesťany například teologie smrti Boha, která se zrodila v 60. letech v USA. Téměř každý nový teologický proud ovšem znamená odvážné vykročení ze zaběhaných schémat – to platí pro procesuální teologii, která opouští nejen představu statického Boha, ale také myšlenku Boží všemohoucnosti a vševědoucnosti, pro feministickou teologii, která si všímá mimo jiné toho, že řeč o Bohu byla v převládající tradici příliš maskulinní a patriarchální, pro queer teologii, která zohledňuje zkušenost queer lidí (tj. lidí, kteří mají jinou sexuální identitu a vztahovou orientaci než většina, pozn. red.), a mnoho dalších teologických směrů nebo jednotlivých myslitelů, které bych zde mohl jmenovat.
Jak nebo v čem ty sám vnímáš působení Ducha svatého? Máš s ním spojený třeba nějaký konkrétní moment bohoslužeb nebo něco jiného?
Vnímám ho ve chvílích, kdy zakouším harmonii a vnitřní porozumění s druhými lidmi, přestože každý mluvíme, obrazně řečeno, poněkud odlišným jazykem. Také tehdy, když mě silně zasáhne něco, co je jakoby z „jiného světa“. Může to být zvláštní odraz světla na stromě, který míjím, nebo pohled na určitou krajinu. Nejčastěji asi zažívám jakýsi průlom při setkání s uměním. Asi i proto jsem se dlouho zabýval krásnou literaturou. V posledních letech se obracím spíš k hudbě.
Jak rozumíš vztahu mezi literaturou a Duchem svatým?
Ducha svatého si spojuji se svobodou a inspirací, což jsou oblasti, které lze smysluplně vztáhnout na tvůrčí činnost obecně. Co se týče literatury, modeluje světy, které nejsou „reálné“, a tím na skutečnost, ve které žijeme, vrhá jiné světlo. Setkáváme se s alternativou, která může bořit naše stereotypy, zneklidňovat nás, vyvádět nás za hranice známého i prolamovat hranice běžného jazyka. Pokud chápeme Ducha jako toho, kdo otevírá nové horizonty, vede k překračování obvyklého a vane, kudy se mu zlíbí, existuje zde určitá paralela.
A je v tom Bible jiná? Někteří křesťané čtou Bibli doslovně, jiní ji považují za literaturu inspirovanou Duchem svatým… Jak je to se vztahem biblického textu, Ducha a čtenáře?
Bible má pro křesťany určitě větší význam a vyšší postavení – není pro ně „pouhou“ beletrií. Tradičně se zde hovoří o Boží inspiraci, to však neznamená přijetí představy, že Bůh Bibli doslova nadiktoval. Tzv. doslovné čtení ve skutečnosti znamená vždy nějakou interpretaci – něco z Bible přijímáme, protože to odpovídá našim kulturním představám, zatímco to, co je s nimi v rozporu, ponecháváme stranou nebo tvrdíme, že to jiná biblická slova (například Ježíšova) ruší. Dalším problémem je fakt, že některé události Bible popisuje odlišně. Co bude při doslovném čtení měřítkem našeho rozlišování toho, co je „správné“?
Teologie pracuje jak s vědomím, že k výkladu textu potřebujeme patřičné znalosti a dovednosti (např. povědomí o tehdejší kultuře a dobových souvislostech, znalost jazyků, ve kterých byla Bible sepsána apod.), tak s tím, že zvěst do našeho života promlouvá díky působení Ducha svatého. Čtenář pak do interpretačního procesu vnáší prvek svých zkušeností, očekávání a představ. Při četbě jakéhokoli textu se nedokážeme oprostit od sebe samých a v tomto smyslu neexistuje žádný objektivní výklad. Ale to neznamená, že text můžeme vykládat, jak nás právě napadne. Spíš je to impulz ke kritické obezřetnosti – měli bychom si být vědomi toho, že při veškeré snaze o kvalitní, co nejméně předpojatou interpretaci biblického oddílu k němu přistupujeme s určitým úhlem pohledu.
Do tvé odbornosti spadá teologická etika. Podle čeho se mění pohled na to, co je „dobré“ v naší současné společnosti, když v ní převládají individuální hodnotové žebříčky a lidé (i v církvi) jsou různě názorově rozděleni? Na základě čeho v tom nastává posun v církvích?
Myslím, že zásadní vliv na pojetí toho, co je dobré, má měnící se kultura – ta je rovněž silným faktorem názorových změn v církvích. Na druhou stranu se křesťané na základě hodnot, ke kterým se hlásí, proti určitým kulturním trendům vymezují. Změny mohou být jak pozitivní, tak negativní. Například otroctví není v Novém zákoně problematizováno, ale společenské a kulturní proměny přispěly k tomu, že je pokládáme za nepřijatelné. Málokdo by se dnes asi odvážil pochybovat o tom, že toto odmítavé stanovisko je dobrým krokem. Avšak když v Německu nastoupil nacismus a někteří křesťané byli uchváceni Hitlerem, propadli antisemitismu a psali o potřebě rasové hygieny, bylo narušeno samotné etické jádro křesťanství.
Láska k bližnímu se změnila na nacionalistickou lásku k soukmenovcům. Musíme se tedy neustále ptát na to, čemu změna postojů slouží. Odpověď, která je nasnadě, zní, že by měla sloužit právě lásce k bližnímu. Potíž je s tím, že konkrétní stanoviska a činy, které jedni křesťané pokládají v tomto smyslu za dobré, považují jiní za problematické, nebo dokonce za nebezpečné. Jediná cesta, kterou tu vidím, je otevřená diskuze a naslouchání, kdy se nebudeme navzájem démonizovat. Bylo by ovšem naivní si myslet, že lze v církvi projevovat toleranci ke všemu – třeba i k hlásání nenávisti nebo k rasismu.
Hodně aktuálních diskuzí v našem kulturním prostoru se věnuje tématům souvisejícím se sexualitou, sexuální morálkou a identitou, se zneužíváním moci a uspořádáním patriarchální společnosti. Měla by se církev vůbec do těchto debat pouštět?
Ano, myslím, že církev by se k těmto problémům vyjadřovat měla – poučeně, pokorně a bez zbytečného moralizování. Všechny tyto oblasti jsou nesmírně důležité, ale někdy si kladu otázku, proč křesťané tolik krouží kolem sexuality na úkor jiných témat, jako je například chudoba u nás i ve světě. Křesťanství navíc nese vinu za to, že svými postoji k sexualitě přispělo k devalvaci tělesnosti a mnoho lidí psychicky poškodilo. Mnozí queer lidé – zvláště v některých církvích – mají stále pocit, že jsou zahnáni do kouta. Narážejí na předsudky, necitlivá stanoviska, nepochopení a odmítání.
Zabýváš se i teologií osvobození a ekoteologií. Mohl bys stručně přiblížit, o co jde a na co v současnosti teologie osvobození klade důraz?
Teologie osvobození se zrodila v Latinské Americe. Vyrostla ze zkušenosti útlaku a chudoby. Na teologická témata hledí optikou nuzných a i z tohoto důvodu chápe Ježíše Krista především jako osvoboditele, jenž se zasazuje o chudé, nemocné a utiskované. Křesťany vybízí k tomu, aby ho v tom následovali a také aby usilovali o strukturální změny, které by vedly k větší spravedlnosti. Chudoba, jak upozorňuje jeden z hlavních představitelů tohoto směru, brazilský teolog Leonardo Boff, však neznamená pouze hmotný nedostatek.
Existuje i duševní a duchovní hlad, který je třeba tišit – například hlad po kráse. A byl to právě Leonardo Boff, kdo v posledních letech svou pozornost zaměřil na přírodu; ta se v jeho očích stala novým utlačovaným. Proto mluví stejně jako papež František nejen o „křiku chudých“, ale také o „křiku Země“. V roce 2019 dokonce v USA vyšla kniha, která nese přímo název Ekologická teologie osvobození. Jejím autorem je Daniel P. Castillo. Jednou z oblastí, kterou se teologie osvobození v poslední době zabývá, je tedy vztah ke stvoření.
Potřebujeme v Českobratrské církvi evangelické, jak ji znáš, také nějaké osvobození v tomto smyslu?
Českobratrské církve evangelické si vážím mimo jiné proto, že se aktivně zabývá vztahem k přírodě. To, co mi chybí, je větší zájem o osud jednotlivých tvorů, zvláště těch, kteří jsou nám vydáni na milost a nemilost, protože jsme je domestikovali. Mám na mysli zejména nezměrné utrpení zvířat ve velkochovech. Čím víc toho vím o sociálním a emocionálním životě zvířat, tím větším zděšením mě naplňuje to, jak s nimi zacházíme. Z tohoto hlediska pokládám za důležité, abychom se vymanili ze silného antropocentrismu, „člověkostřednosti“, která přehlíží – řečeno s apoštolem Pavlem – sténání tvorstva.
V křesťansky orientovaném myšlení není snaha o laskavý vztah ke zvířatům nový, nebo dokonce pouze módní trend, který by do něj byl importován zvnějšku. Už Albert Schweitzer napsal: „Nikdo nesmí zavírat oči a myslet si, že utrpení, od něhož se odvrátil, vlastně neexistuje. Ať si nikdo neulehčuje břímě odpovědnosti! My všichni jsme vinni, že jsou živí tvorové tak týráni, že nikdo nedbá řevu žíznivých zvířat přepravovaných železnicí, že na našich jatkách vládne tolik surovosti, že v našich kuchyních čeká zvířata trýznivá smrt z neobratných rukou, že všemožně trpí zacházením nemilosrdných lidí nebo jsou vydána napospas krutým hrám dětí.“
Jan Zámečník je evangelický teolog, působí jako odborný asistent na Katedře teologické etiky Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a jako externí pedagog na Katedře environmentálních studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Zabývá se obecnou a aplikovanou etikou, vztahem beletrie a teologie, ekoteologií a environmentální etikou. Působil jako farář FS ČCE v Břeclavi a je členem poradního odboru synodní rady ČCE pro otázky životního prostředí.
Ptala se: Jana Hofmanová
Zdroj: Český Bratr
