Církev a růst. Jedná se o protimluv?

Je vůbec reálná představa, že by církev mohla v dnešní době růst? Pakliže se chceme na toto téma podívat z hlediska misiologického a evangelizačního, musíme si nejprve ujasnit, co je církev a co růst.

Vezmeme si to tedy popořadě. S otázkou, co je církev, nám pomůže misiologie. Z hlediska misiologického je totiž církev služebnice Božího díla ve světě. Byla Kristem povolána, aby se stala znamením přicházejícího Božího království. K tomu účelu dostala do vínku všechny možné úkoly, které má ve světě a pro svět vykonávat. Těmi jsou diakonie (služba potřebným), katecheze (vzdělávání), liturgie (bohoslužebná setkání), koinonie (společenství), pastorace (doprovázení lidí životem) a v neposlední řadě také evangelizace (sdílení evangelijní naděje a získávání nových učedníků).

Růst v tomto kontextu znamená snažit se, aby naše sbory byly aktivní ve všech výše uvedených oblastech. A aby tyto aktivity měly přesah také mimo ono úzké společenství sboru. Jedná se o růst v kvalitě sborového života. Uvedu to na příkladu diakonie – mnozí z nás si zvykli podporovat finančně Diakonii, a tím delegovat onu službu potřebným na profesionály. To má své výhody, ale také svá úskalí. Diakonická služba by měla být v nějaké formě součástí života sboru. Může to být jednoduchá činnost ve prospěch nějaké z lokálních charitativních organizací, může také jít o vhodnou aktivitu, ke které lze přizvat lidi z okolí, nikoli jen členy sboru.

Zvyk je železná košile

Tím se dostáváme k růstu z hlediska evangelizace. Téma aktuální a v posledních desetiletích opomíjené. Za totality církev příliš křídla roztahovat nemohla, ale byla alespoň v různých momentech společností vnímána jako symbol odporu. Po revoluci se sice zjednodušila možnost veřejného působení, ale se ztrátou puncu disidentství jsme přestali svět zajímat. A tak žijeme trochu odděleně, zvykli jsme si na to, že s každým dalším sčítáním lidu hledíme na menší a menší čísla. Děláme věci tak, jak se vždycky dělaly, protože to moc jinak neumíme.

A upřímně řečeno, intelektuální kázání, postavené na kvalitní exegetické práci, písně z 15., 16. a 17. století (dlouhá odmlka a pak až zpěvník Svítá), prostředí vychlazeného nedělního kostela, káva, čaj a přátelské konverzace po bohoslužbách, to všechno jsou věci, o které se nechceme nechat připravit. Tohle je pro nás ztělesnění církve, kde se cítíme dobře a bezpečně. V ideálním případě by tedy okolní svět měl pochopit hloubku své zabedněnosti, když toto odmítá; všichni Češi by měli učinit pokání a přijít v neděli do kostela a zaposlouchat se do písně Krásná je modrá obloha. Každý z nás asi tuší, že to se nestane.

Tento přístup bohužel nevyhnutelně vede k církevní marginalizaci. Čím větší máme strach o naši specifickou církevní podobu (kulturu), tím více se k ní upínáme a tím více se uzavíráme před okolním světem, stáváme se nesrozumitelnými. Jediná cesta z této nebezpečné spirály tkví paradoxně ve schopnosti vzdát se – alespoň do jisté nezbytné míry – právě toho, co máme na církvi rádi. Teprve tehdy, když se oprostíme od zažité představy toho, jak má (a musí) církev vypadat, můžeme začít vážně přemýšlet o možných nových formách křesťanského života, které budou lépe uzpůsobeny ke sdílení evangelijní naděje.

Svět kolem nás se změnil. Lidé mluví jiným jazykem, využívají jiných komunikačních kanálů a neorganizují se zdaleka tak „geograficky“ jako v minulosti. Naopak – cestují, stěhují se, žijí v různých zájmových skupinách spíše než v sousedství. To všechno představuje pro církev novou výzvu, které musíme čelit. I pro nás totiž platí úkol jít za lidmi a sdílet s nimi evangelijní naději jazykem, kterému rozumějí.

Být relevantní v dnešní době neznamená nutně přizpůsobit se různým trendům ve společnosti, naopak, můžeme na místní úrovni jít proti těmto trendům a nabízet vhodnou alternativu. Pokud je tedy nabízen většinový trend, že rozdílné generace žijí převážně odděleně, může se církev prezentovat jako ta, kde se jednotlivé generace potkávají. V různých debatách jsem zaznamenal, že tohle je pro mnoho křesťanů velmi důležitý moment.

Nikoliv obracet, ale otvírat

Na druhou stranu – praxe ze zahraničí ukazuje, že největší početní růst a přitažlivost pro lidi mimo církev mají aktivity s jasně vymezených obecenstvem – bohoslužby pro motorkáře, pro mladé lidi, pro staré lidi. Tady narážíme na velmi důležitý bod. Církev by, dle mého soudu, neměla konat evangelizaci s primárním cílem nabrat nové duše, a potažmo plátce saláru.

Evangelizace je jedním z úkolů, které má církev dělat, aby církví byla. Aby naplňovala smysl samotné své existence. Početní růst pak může a nemusí přijít. Osobně však věřím tomu, že pokud církev (v podobě jednotlivých sborů) bude vykonávat ve světě věrně službu, ke které byla povolána – totiž uskutečňovat už zde na Zemi něco z oněch zaslíbení přicházejícího Božího království – bude to církev, která bude lidi přitahovat.

Co nás na této cestě může povzbudit, je fakt, že Bůh koná nezávisle na nás, a i kdybychom se jako ČCE nedokázali dostatečně světu otevřít, jak praví klasik: „I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce". Byl bych ale raději, kdyby se nám podařilo dnešní společnosti se otevřít více. Přál bych si, abychom v místech, kde působíme, byli schopni citlivěji naslouchat potřebám okolí. Přál bych si, abychom také byli schopni se zvednout a jít mezi lidi, být u nich hosty. Vzít na sebe roli hosta totiž znamená respektovat pravidla těch, kdo nás hostí.

Co říci závěrem? Naše církev dělá mnoho výtečné práce a je církví misijní. Máme zde poslání a většinu úkolů plníme svědomitě a poctivě. Na druhou stranu má ČCE stále kam růst. Evangelizace pro nás dlouho nebyla téma, ale to se postupně mění. Sdílení evangelijní naděje je součást našeho poslání a já věřím, že společně jsme schopni nalézt cestu v tom, jak evangelizovat, abychom se neprotivili hodnotám svobodného myšlení a rozhodnutí. Když se budeme neustále učit, jak věrně sloužit poslání, ke kterému jsme byli povoláni, je nakonec úplně jedno, jestli nás bude více, nebo méně.

Autor: Jonáš Zejfart
Autor: Český Bratr