Nejen v populárních článcích o církvích a křesťanství, ale i v samotných církvích a jejích společenstvích bývá život z víry někdy prezentován jako svého druhu olympijské hry. I v duchovním ohledu je prý třeba někoho předběhnout, přeprat, dohodit dál, být v cíli rychleji než druzí, občas i za cenu faulů urvat lepší místo, ideálně stupně vítězů. V zápase o osobní růst a církevní kariéru je možno občas někomu podrazit nohy.
V církvích katolické i protestantské tradice najdeme navíc dvojí hry. Amatérské, kde mezi sebou soutěží laici a křesťané takzvaně obyčejní, a to navíc s malou nadějí, že by kdy postoupili do vyšší soutěže, a tedy do her profesionálů. V nich mezi sebou zápolí lidé vysvěcení a ordinovaní ke službě, lidé zasvěceného života, zkrátka křesťané – jak se říkává – vyšších duchovních kvalit, kteří patří mezi maličký počet vyvolených.
Myslím si, že není většího omylu, než že by duchovní život měl být poměřován kritériem sportovních soutěží. Apoštol Pavel sice používá symbolických příkladů ze sportovního života své doby, jeho misijní činnost ale ukazuje, že jádro jeho teologie bylo úplně jiné. Vítězi se totiž stávají všichni, kdo neodmítli Boží dar víry a kdo vyznali Ježíše Krista jako svého Pána. Neznamená to, že už nebudou ve svém životě čelit těžkostem a že nebudou muset zápasit o svoji duchovní budoucnost, o svoji duchovní rovnováhu, o svoji duchovní harmonii a radost. Vůbec ne. Mohou si přitom ale být jisti, že Bohu skutečně nezáleží na tom, skončíme-li v pomyslném duchovním životním maratonu první, dvacátí nebo poslední. Kdyby nás měl Bůh soudit podle našich duchovních výkonů, mám za to, že by se den co den snášel z nebe hustý déšť Božích slz, nebo naopak Boží smích nad tím, co si člověk myslí o Bohu, o Kristově vykupitelském příběhu a hlavně – sám o sobě.
Sledovat olympijské hry v Paříži je fascinující věc. Ať už hry mají a budou mít i své stinné stránky, jde o jednu z největších kulturních událostí světa. A jelikož kultura, jak jako křesťané věříme, je zároveň dílem lidským a dílem Božským, měli bychom tak přistupovat i k tomu, co se na sportovištích odehrává a jak velké osobní příběhy olympiáda nabídne.
Zahajovací ceremoniál olympiády nabídl úžasný začátek plný pestrosti, barevnosti, velkorysosti, tolerance a humoru, které k evropské tradici patří právě tak jako křesťanství. Jako se máme radovat z víry, která nám pomáhá radovat se radostí druhých, radujme se i z toho, že nás olympiáda v něčem vytrhne z rutiny všedního dne a někoho dokonce přiměje k tomu, aby si znovu zamiloval pohyb a sport a učinil je součástí svého fyzického i duchovního života.
Není třeba kohokoliv předbíhat, s kýmkoliv zápasit, na kohokoliv ukazovat ramena. Jsme součástí jedné velké Boží rodiny, která je mnohem širší než společenství našich církví i křesťanství jako takové. Bohu náleží všichni a nad všemi drží Pán svoji ochranou ruku.
Pane Emingere, že vy jste něco pil…., pak by se snad ještě dalo omluvit, jak hájíte neobhajitelné. Nebo vám za to někdo zaplatil? To by už pak bylo s vámi horší…
Zahajovací ceremoniál nenabídl úžasný začátek plný pestrosti, ale nabídl bizarní, nechutné perverzní LGBT představení, jehož cílem bylo vysmát se Bohu a všem křesťanům. Pokud to tak nevnímáte, tak ovšem máte velký problém vy sám…
Kdo nezná učivo 6. třídy ZŠ, by se neměl vyjadřovat. OH vznikly k poctě starověkých bohů a k oslavě lidského těla. V té době se neválčilo a sportovci měli zajištěno bezpečí při přechodu přes nepřátelská území. Ve starověkých hrách hráli i ženské role muži.
Protože 6. třídu ZŠ absolvoval téměř každý, myslím si, že se nejedná o historickou negramotnost, ale o úmyslné dezinformace, které mají šířit nesnášenlivost a rozdělení. A takové lži nemají v křesťanství místo, takže jde zase o úmyslné zneužití OH, obdobně jako dříve zneužili úmluvu o předcházení násilí a sexuálního zneužívání. Nejde tedy o křesťany šířící radostnou zvěst, ale lži a nenávist.