Současná nezvyklá společenská situace postavila do popředí především zdravotníky a zdravotnické prostředí. Jako bychom se všichni nějak víc rozpomněli na to, že spokojený život není samozřejmý. V médiích se tak o poznání častěji setkáme s vyjádřením psychologů, psychoterapeutů, krizových interventů, paliativních expertů. A rovněž nemocničních kaplanů. I já působím jako nemocniční kaplan ve dvou menších nemocnicích v Praze. Následující příspěvek si neklade za cíl odkrývat doposud neznámé vrstvy spirituální péče ani nepřinese zobecňující analýzu toho, co znamená duchovně doprovázet lidi, kteří mají podlomené zdraví a jejich život je ohrožen. Mým přáním je spíš vložit další kamének do mozaiky toho, co při jednotlivých setkáních společně objevujeme na místy klopotné, ale každopádně dobrodružné cestě.
Rozpomínání na křehkost
Nemocní lidé vědí víc než ti, kteří jsou v plné síle. Co se ale vlastně člověk dozvídá, když je nemocí zasažen? Co je obsahem jeho nově nabyté moudrosti? A v čem je to důležité pro kaplanské doprovázení? Podstata je ukryta v samotném slově ne-moc. Najednou se setkávám s tím, že leccos, co jsem mohl, nyní ne-můžu. Nemůžu se bez pomoci třeba ani posadit na posteli, obléknout, najíst se, dojít si na záchod. Nemůžu číst, soustředit se, vnímat svět okolo sebe jasně a zřetelně. V kontextu hospitalizace je pak limitů ještě víc.
Nemůžu se vidět s blízkými, nemůžu se nadechnout čerstvého vzduchu, nemůžu spát. Nemoc zkrátka vždy souvisí se ztrátou kontroly nad životem. To je bezesporu náročná, nepříjemná, vlastně otřásající zkušenost. Platí ale také, že může být k něčemu dobrá? Patrně je to vědomí ne-sobě-stačnosti, potřeby, aby mi někdo byl nablízku. A tuto podporu mohu přijímat jako nečekaný, překvapivý a velkorysý dar. I ti nejsilnější pacienti to dřív anebo později připustí. Aspoň si to myslím. Ačkoliv to často nikomu neřeknou. Zkušenost ne-sobě-stačnosti vyvolává strach.
Na emocionální rovině se objeví leckdy vztek, pocit poníženosti, křivdy, zrady od lidí (i od toho tam nahoře), později třeba sebelítost a nakonec (patrně ovšem ne vždy) lítost. Nad tím, že ti opravdu blízcí tady teď nemohou být nebo že žádní vůbec nejsou. Nad tím, že už to nebude jako dřív. Nad tím, že ty nyní už ztracené síly jsem mohl a měl napnout jinudy a jinam. Nad tím, že jsem byl jiný, než jsem ve skrytu duše být chtěl. Jinak řečeno, nemocný člověk dostává neobyčejnou a těžce získanou příležitost k přechodu ze „zapomenutosti bytí“ k rozpomínání na křehkost, která otevírá cestu ze „samosvojnosti“.
Ve slabosti se zřejmě skutečně projevuje jakási tajemná, nenápadná, neokázalá síla života. Síla dobra, pravdy, krásy. Síla lásky. Síla Boha. Boha jako skutečnosti, která nevpochoduje jako triumfální král-mesiáš. Boha jakožto konejšivé úlevy od děsu, jež přichází potichu jako úsvit po blouznivé noci. A někde v tomto prostoru se překvapivě často smí pohybovat kaplan. Jako ten, který nerozsuzuje, nepoučuje ani nezachraňuje. Spíš jako ten, kdo stojí přede dveřmi duše a může zaklepat. To pak může otevřít dveře pro setkání s tím, že blízkost, ne-samota, není jen iluze. Někdy je možné to vyslovit jako přání, jako požehnání na další cestu. Druhý člověk nečeká vyprecizovaná teologická stanoviska, bude mít užitek spíš z autentického hledání. V křehkosti tázání po naději se otvírá prostor pro skutečnou, nelíčenou blízkost.
Jak by se to líbilo tobě
To další, co se učím, je docenit ohromné maličkosti. Malá pozornost, prostý čin (třeba píseň u lůžka na Štědrý den, křížek na čelo, obrázek od dětí), dobré slovo v dobrý čas. Jakýkoliv upřímný projev zájmu. Všechno to se může zdát samozřejmé, ale ve sterilitě nemocničního prostředí se samozřejmé stává neobyčejným. Lidé na lůžku se opravdu často cítí nepovšimnuti, izolováni, dezorientováni, na obtíž. Kaplan má tu výhodu, že může nespěchat, a proto si může také dobře všímat. A může se na leccos zeptat, může se autenticky zajímat o to, co by si druhý člověk v hloubi duše přál. Kaplan může a má zůstat, je-li aspoň trochu vítán. Nejenom, že může nespěchat, ale má možnost také neutéct či neodejít, když už ostatní z profesních či osobních důvodů odejít musí.
Ona všímavost je teologicky řečeno založena a odůvodněna Boží imanencí. Boží láskou ke stvoření a jeho přítomností v něm. Ne Bůh filosofů, ne harmonie všeobjímajícího univerza a kosmická energie. Ba naopak, inkarnace do poslední molekuly, Imanuel se vším všudy. Bůh v těle, a tedy i v tělesnosti. Posvátné a profánní je jedno a totéž. Studená Coca-Cola, fungující wi-fi v izolaci nemocničního pokoje, vyjednaná výjimka návštěvy blízkých, masáž a protažení od fyzioterapeuta, možnost jít si zakouřit. To jsou hluboké duchovní zkušenosti, to je svátostné dění. To jsou prostředky spásy. Je především povzbudivé, jak jednoduché to v životě nakonec je. Jak málo stačí, aby se dělo to opravdu dobré a nanejvýš cenné.
Můj zkušený a moudrý přítel mi jednou řekl: „Když jdeš za někým k lůžku, zkus myslet na to, jak by se to líbilo tobě. Co tobě by ulevilo, co tobě by udělalo dobře.“ A jsou to vesměs jednoduché a přímočaré věci, o nichž právě byla řeč. V každém prostředí, ale v tom nemocničním možná dvojnásob, platí, že všímavost je neustále narušována tím, čemu se říká profesní slepota. Člověk je zpočátku velmi pozorný a hodně toho vidí. Čím víc se stává součástí nějakého systému a komunity, tím jeho pozornost ztrácí na ostrosti a jeho nasazení se obrušuje. A to je škoda. Kaplan jistě nemá být revolucionář a nositel převratnosti. Vpravdě převratná ale je ochota věřit na zázraky – ona nesamozřejmost v srdci i očích. Byť by to byly zázraky snadno přehlédnutelných inkarnací všedního dne.
Naděje, kde už naděje nebyla
Před farářem se nemluví sprostě. Před kaplanem zpočátku většinou taky ne. Někdy se ale tuto paradoxní nesvobodu daří odstranit. Tento ostych před duchovním má přitom hlubší a důležité kořeny. Souvisejí s pojetím Boha jakožto nebetyčného rozhodčího. V pozadí slušného chování a společenské úcty k panu faráři je tak vedle dobrého zvyku mnohdy strach. Strach z odsouzení, z neporozumění, strach, že ve skutečnosti nejsem venkoncem v pořádku. Že nedosahuji potřebného standardu. A tak nemůžu dát najevo, jaký opravdu jsem. Zkušenost nedostatečnosti a viny, jakkoliv někdy vytěsňovaná, se v situaci ohrožení života a vytržení z běžného životního rytmu stává nanejvýš aktuální. Člověk se jenom diví, co s ním choroba (v kombinaci s extrémní intenzitou medicínských snah o pomoc) dokáže učinit.
To se pak jen těžko věří, že mi Pán Bůh fandí, drží palce, že je na mojí straně, že to se mnou myslí dobře a že ví, co dělá. Smysluplnost bytí a případně i její garant se ztrácejí před očima. A není se opravdu co divit. Je velmi důležité, když tohle nemocný může vyslovit. Když si může dovolit opravdu být zoufalý, opravdu nemít chuť dál bojovat. Potom jdou konvence stranou a pak se může také stát, že kamenná socha svrchovaného Boha Stvořitele pukne a trhlinou pronikne paprsek světla. Zkušenost toho, že můžu nechápat a nemoct skoro nic, a přece nejsem na odpis, ta je zásadní a může být uzdravující. Málokdo je při setkání s bezpodmínečným a nehraným přijetím zcela nehybný. Na obzoru jakoby přece jen svítá. A někde ještě dál, na horizontu, čeká nečekané setkání. S Bohem. S jiným Bohem, než kterého jsme znali a pochopitelně odmítali.
Tomu, kdo je přizván
Tomu, kdo je do takhle citlivých situací přizván jako duchovní, ale i komukoliv dalšímu, bych chtěl na závěr popřát, aby se vždy znovu a znovu osvědčovalo především to, že láska nezná strach. A že dokonalá láska strach zahání. Ať už je to strach z jinakosti, z neposlušnosti, z nemoci, z nákazy, ze smrti, z hříchu. Ano, láska zahání i strach z hříchu. Čteme, že láska se dokonce tajemně s hříchem ztotožnila. A tak, jakkoliv je to obtížné a přirozenosti jaksi odporující, je možné učit se nebát. Uprostřed křehkosti a strachu z ohrožení života se nebát a zkoušet milovat sebe i druhého. Zdá se mi, že v nemocnici je to snadnější. Všichni se tam ptáme totiž především po naději. Naděje je v nemoci klíčové téma. Myslí se primárně naděje na uzdravení. Když se ale stane zázrak pravdivého přijetí navzdory všemu, naděje dostává křídla věčnosti.
Matěj Hájek vystudoval jednooborovou evangelickou teologii ETS Praha, ETF UK, pokračoval postgraduálně v oboru religionistika. 10 let pracoval jako vikář a kazatel v Církvi bratrské, poté v sociálních službách jako osobní asistent, aktivizační pracovník a psychosociální pracovník. Aktuálně působí jako nemocniční kaplan v ÚHKT Praha.
Autor: Matěj Hájek
Zdroj: Křesťanská revue
