Seděla jsem pozdě večer jednoho dne předvelikonočního týdne v temném kostele na strašně nepohodlné dřevěné lavici s kolmým opěradlem. Trochu mi byla zima a trochu se mi chtělo spát, ale můj duch se blaženě vznášel. Poslouchala jsem renesanční zpěvy s doprovodem varhanního portativu prokládané citacemi biblických míst z pašijových událostí a žalmů.
Pochopila jsem, že to jsou překlady textů, které se zpívaly v latině.Možná jsem chtěla myslet na jejich obsah a připomínat si Kristovo utrpení, Jidášovu zradu a Boží spasitelský záměr v tom všem, jenže mi to nešlo. Ta nebeská hudba mi nedovolila mít v mysli něco smutného nebo těžkého. Jako mocný proud mne vždycky odnesla někam, kde už slova ani konkrétní představy nemohly existovat. Plynula jsem v těžko definovatelných melodiích, vnímala souzvuky a napětí blízkých intervalů, při zvlášť hezkých prodlevách jsem se usmívala libostí. Ach, to vám byla taková krása.
Zdálo se mi, že lépe chápu Boží něžnou lásku ke mně a k celému lidstvu, když k těm drsným textům popisujícím agónii úzkosti, zradu pro peníze a zoufalství smrti zněla hudba tak líbezná. Připadalo mi, že andělé ošetřují mou duši. „To je bohoslužba,“ napadlo mne, „Bůh slouží mé duši.“ Bylo mi tak sladce, že i přes všechno nepohodlí jsem si přála, aby to nikdy nekončilo. Celé to bylo tak odlišné od toho, co běžně jako bohoslužbu znám, že mne to pojmenování až trošku zarazilo.
Proč tohle nikdy nezažívám ve shromáždění, kam patřím? Pak mě napadlo, že není důvod, proč bych měla. Protestantská charismatická tradice je na oslavy chudá. Nejsou pro ni hodnotou. Neumí to. Kázání je vždycky kázání. Hudba? Co si budeme povídat. A pokud bývá o Vánocích nebo Velikonocích jako inovace zařazen dětský program, tak to mě nudilo, i když v něm kdysi účinkovaly moje děti. Nevadí mi soustředěně poslouchat kázání, nevadí mi pozvednout hlas ke společné písni nebo modlitbě, dokonce to dělám ráda. Ale rozměr vnoření se do krásy, kdy všechna tajemná sladkost a nebeská krása je potravou mé duši, ten se v mých kruzích nevyskytuje.
Nechci tím říct, že bychom měli vytvářet paralelní kulturní světy a pokoušet se zajistit si podobné zážitky vlastními silami. Nešlo by to, nemáme na to zdroje. A jsem přesvědčená, že je to dobře. Nechci se vydělovat ze světa, který mne obklopuje, chci být jeho součástí. Věřím, že Bůh je větší, bohatší a krásnější, než všechna naše shromáždění a bohoslužby. Dokáže nás potkat a nasytit na všelijakých místech. Nemyslím, že bychom se měli stahovat do ghett svých sborů a farností a tam očekávat naplnění všech svých potřeb.
Myslím, že bychom měli Boha vyhledávat všude. Protože on všude je. Pokud pasivně očekáváme, že na bohoslužbě ve svém sboru vždy nalezneme stravu pro ducha a duši, nedočkáme se. Je naší zodpovědností sytit se sami. Pokud svou křesťanskou víru vnímáme jako vztah, nic jiného nás neuspokojí, než že sami v bibli objevíme slovo Boží pro sebe a svou situaci. Žádné kázání nás nezformuje tak, jako vlastní setkání s Boží přítomností. Je psáno: Hledejte a naleznete. Učím se hledat Boží stopy všude, kudy chodím. V každém keři hledám plameny, každá hromada kamení může být oltářem, každá hudba může být chválou. Uctívám Boha tím, že ho v tom všem hledám, nacházím a uznávám.
A tak vybízím, nabádám, volám: Hledejte Boha všude. On tam na vás čeká.
Foto: peter-herrmann/unsplash
Díky za výborně napsanou úvahu – zamyšlení – výzvu – nabídku…
Ano, je to tak.
Ovšem nejen hudba ve své abstraktnosti je srozumitelnou řečí vesmiru-Boha. Je to cokoli, co nám pomůže a umožní vnořit se do sebe = otevřít se – odpouštět – milovat…
HOnza
Odpouštěni patří Bohu ne jak si většina lidí představuje včetně církve. A to je právě ten důvod proč se lidí většinově od toho odvrací… .
Amiň!!! Kéž by lidi obecně měli čas se zastavit v neustálém kolotoči problémů. Jenže není to tak jednoduché v dnešní moderní době. Ale Bůh se o to pokouší jak je tu psáno. Pokud budeme citlivě vnímat tak připojíme se k ignorování orkevského přírodního bohatství sloužící ho k páchání vražd v UA.