Před světem se nelze obrnit bunkrem, lidstvo může zachránit jen loajalita a bratrství

Svět se stává čím dál méně stabilním místem s předvídatelným vývojem, mnozí se tak připravují na nejhorší. Někteří miliadáři budují podzemní bunkry a zjišťují, jak se stát soběstačnými v případě celosvětové katastrofy. Papež František ale varuje, že s mentalitou individualismu nelze dosáhnout lepšího světa. Lidstvo nemůže přežít, nebude-li stavět na myšlence vzájemnosti a bratrství.

Čas od času nás média informují o tom, jak si velmi bohatí lidé kupují rozsáhlé pozemky ve vzdálených, odlehlých lokalitách, dokonce i přímo celé menší ostrovy, a budují zde rozsáhlá sídla, včetně velkoryse projektovaných podzemních bunkrů. Zacíleno mají především na Oceánii, jako atraktivní se jeví zvláště potravinově soběstačné Fidži s příznivým počasím a krásnou přírodou. A nejen toto soustroví. Přitahují je také Havajské ostrovy či Nový Zéland. 

Svět se stává čím dál méně stabilním místem s předvídatelným vývojem. Ruská agrese na Ukrajině povzbudila k harašení výhružkami i další rizikové státy, jako je Čína a její averze proti Tchaj-wanu, diktátorský režim v Severní Koreji, auritářský Írán spolupracující s Ruskem a v neposlední řadě opět nestabilní oblast celého Předního a Středního východu. Zvyšují se proto obavy z další eskalace konfliktů, a dokonce i z rozpoutání minimálně lokální války, do které by byla zatažena řada dalších zemí. Opakované ruské chřestění jadernými zbraněmi také řadě lidí nepřidá na klidu. Není důležité, nakolik je ve skutečnosti reálné, o síle jednotlivých pojistek se stejně pouze spekuluje a o konečném výsledku může nakonec rozhodnout čistá souhra okolností. V náš neprospěch, bohužel.

Někteří top manažeři disponující obrovským jměním si nedokážou nebo nechtějí představit zásadní změnu dosavadního svého stylu života. Snaží se proto zabezpečit pro případ celosvětové katastrofy. Od pandemie covidu-19 se někteří lidé začali více zabývat takzvaným preppingem, tedy přípravou na budoucí hypotetické apokalyptické scénáře. Netýká se to pochopitelně jen superboháčů, ale zaobírají se jím i lidé s běžnými příjmy. Jeho podoba odpovídá konkrétní finanční a majetkové situaci daného jedince. Zatímco strejda od vedle si nakoupí pár kilo trvanlivých potravin a případně opět zprovozní sklípek pod rodinným domkem, Mark Zuckerberg staví ranč se sítí podzemních bunkrů. Peter Thiel, spoluzakladatel PayPal, zamýšlel vybudovat podobnou rezidenci na Novém Zélandu. Elon Musk pro změnu snil o přestěhování na Mars. 

Zabezpečit se na horší časy

Být zabezpečen na roky s horší úrodou nebo suchem či s nečekaně tuhou zimou patřilo k základní výbavě našich předků a záviselo na jejich dostupných možnostech. Jistá rozvaha v tomto směru není ostatně vůbec k zahození. Motivuje k přemýšlení o budoucnosti. Počínání superboháčů však zahrnuje další rozměry, které se vymykají běžným standardům příprav na horší časy. I sami budovatelé bunkrů si uvědomují, že jejich možnosti jsou sice finančně velkorysé, ale sami si kladou otázku, jakého efektu se ve výsledku doberou. Některé projekty zaručují údajně až desetiletou ochranu a soběstačnost. Ostatně i na našem území se psalo o obřím luxusním podzemním bunkru pro miliardáře Oppidum u Českého Brodu. Je však otázkou, nakolik existuje reálně, a co z mediálně zveřejněných fotografií jsou pouze vizualizace. 

Jednu z největších možných hrozeb představuje jaderná katastrofa, vážné obavy vzbuzuje také biologický nebo chemickými útok nově vyvinutými látkami. Nastat může rovněž další celosvětová epidemie s ničivějšími dopady, než měl koronavirus. Hrozbou je pochopitelně postupující klimatická krize, ekologický kolaps či fatální hackerský útok. Douglas Rushkoff, autor zabývající se vlivem digitálních technologií na náš život, vzpomíná na jedno setkání s představiteli světa technologických investic a hedgeových fondů, z nichž nejméně dva byli miliardáři. Měl pro ně připravený projev o budoucnosti technologií. Přerušili ho a začali se vyptávat nejdříve na budoucnost kvantové výpočetní techniky, bitcoinu a virtuální reality. Záhy přešli k tématům, která je zajímala nejvíce, a to tipy na skutečně bezpečný region, ať už z hlediska klimatické krize či biologické války. Jak dlouho lze přežít bez pomoci zvenčí. Nakonec padla od jednoho ředitele, který právě dokončil stavbu vlastního podzemního bunkru, otázka: „Jak si udržím autoritu nad svými bezpečnostními složkami po takové události?“ 

Miliardáři si uvědomovali, že jejich vlastní strážci se mohou obrátit proti nim. Řešili proto nejúčinnější obranné systémy, které by je měly před možnou vzpourou zabezpečit. Rushkoff jim ale poradil něco jiného: investovat do vztahů, do budování loajality. Mluvil o partnerství, o solidaritě, o společném postupu proti hrozbám. Vůbec mu nerozuměli, připadalo jim, jako by přišel z jiného světa. Dokázali totiž přemýšlet pouze o technologických parametrech svých projektů. 

Uvedené setkání, jak ho popisuje Rushkoff, odhaluje způsob myšlení jeho účastníků. Budování opevněných sídel v odlehlých lokalitách bychom mohli na první dobrou označit za zcela neškodnou aktivitu. Boháči nezřídka mívají roztodivné koníčky. Pokud peníze na jejich provozování získali z legálních aktivit, je jejich svobodnou volbou, čemu se hodlají věnovat ve svém volném čase. Při bližším pohledu si ale uvědomíme problematické souvislosti celé této mentality. Abstrahují od dopadů svých aktivit, v centru jejich zájmu je dobývání, obsazování prostor a sebezáchrana, nikoliv přemýšlení o světě, který je vzájemně propojen a kde každá aktivita představuje následný řetězec dalších souvislostí. 

Mentalita individualismu nevytváří lepší svět

Papež František kritizuje v encyklice o bratrství a sociálním přátelství Fratelli tutti mentalitu společníků, tedy vytváření skupin tíhnoucích k identitě, která je odděluje od druhých. V těchto skupinách se ztrácí význam pojmu bližní a je nahrazen slovem „společník“, protože jediným pojítkem je sledování určitých zájmů. Jednat jako bližní však znamená něco jiného. Jako bližní jedná milosrdný Samaritán, který jediný se ujal potlučeného člověka na kraji cesty. Papež hovoří o bratrství, které vyrůstá v dialogu a při uznávání hodnot reciprocity a vzájemného obohacování se. Vyžaduje víc než jen zákonem zaručenou svobodu a rovnost. Neuznání bratrství jako hodnoty vede i k redukci svobody a rovnosti. Součet individuálních zájmů nemůže vytvořit lepší svět pro celou lidskou rodinu, připomíná papež. 

Radikální individualismus představuje past. Nutí nám přesvědčení, že všechno záleží čistě na našich ambicích a vytváření individuálních jistot. Tím ale nijak nemůžeme prospět společnému dobru. Stejně jako ti stavitelé bunkrů. Muska, Thiela, Zuckerberga a další spojuje hájení prostoru svobody, ale jen toho vlastního, pro svoje vlastní potřeby. Nikoliv vědomí společenské odpovědnosti, jak ostatně můžeme vidět na proměně Twitteru, který nepotírá dezinformace a po rebrandu v X obnovil profily mnohým vlivným antisemitům a rasistům rozdělujícím společnost. Varující je také příklon k autoritářským vůdcům, jaký vidíme právě u Muska a Thiela a jejich nynější podpory volební kampaně Donalda Trumpa. Libertiání, pokud jde o jejich vlastní byznys, autoritáři, pokud se jedná o politické uspořádání.

Přežití lidstva stojí na bratrství

Romano Guardini už před lety psal, že „moderní člověk není vychován k správnému užívání moci,“ protože obrovský rozmach techniky nešel ruku v ruce s rozvojem člověka v jeho odpovědnosti. Lidem chybí adekvátní soudnost při vyhodnocování svých mezí. Stále existuje nebezpečí, že člověk užije svoji moc nesprávně, možná dokonce fatálně. Nadčasová slova Guardiniho potvrzují i současní technologičtí giganti. Soustředí se na ovládnutí a vytěžování prostoru, přičemž současně hledají únikové cesty z případné katastrofy, ke které svým byznysem přispěli.

Ve skutečnosti k přežití stačí velmi málo, jak ukazuje jeden pozoruhodný příběh z poutního místa Skoky. Po výstavbě Žlutické přehrady v roce 1969 byli z vesnice Skoky vystěhováni poslední obyvatelé. Až na paní Marii Holešovou obývající bývalý hostinec. V roce 1972 byly, kromě domu poslední obyvatelky kostela a kapličky, srovnány se zemí zbývající domy. Elektřina sem nebyla nikdy zavedena, stejně jako nebyla zbudována původně naplánovaná zpevněná příjezdová komunikace. Paní Holešová zde přesto zůstala žít až do své tragické smrti v roce 1982. 

Těžko si dokážeme představit, jak bychom zvládali poustevnický život, který vedla paní Holešová. Ale o co lákavější je přežívání v dobře zorganizovaném a luxusně vybaveném bunkru, kdy se stane hlavním předmětem zájmu otázka zajištění vlastní bezpečnosti před možným útokem personálu. Byť některým uším znějí slova papeže Františka příliš socialisticky, avantgardně, levicově (dosaďte si podle vlastního uvážení), jeho apely vycházejí právě z nekompromisního důrazu na lidskou důstojnost. Každý člověk má právo žít důstojně a plně se rozvíjet, zdůrazňuje papež, a dodává, že dokud je tento základní princip popírán, nelze do budoucna počítat s bratrstvím ani s přežitím lidstva.