Hluboká ekonomická krize, klimatické sucho a dlouhodobé politické represe vytvořily v Íránu výbušnou směs, která na přelomu roku vyústila v masové protesty. Ty rychle přerostly z odporu proti zdražování v otevřenou výzvu režimu, jenž se udržuje u moci kombinací ideologie, násilí a kontroly informací.
Loňský rok byl, co se vody týče, kritický. Ke konci listopadu řada přehrad hlásila minimum zásob vody. Problém vzniknul vlivem klimatické změny v kombinaci se zanedbanou vodní infrastrukturou, úbytkem spodních vod a předimenzovanými přehradami, které paradoxně též zhoršují situaci v důsledku vypařování vody. Zodpovědnost za vzniklou situaci nese íránský režim – bránil totiž racionální diskusi ohledně klimatu a hospodaření s vodou a zasahoval proti environmentálním aktivistům.
Přetrvávající sucho přimělo vládu dokonce zvažovat evakuaci Teheránu. Cena balené vody prudce vzrostla a její prodej byl omezen. Konzervativní politici krizi rámovali jako „Boží varování“ a spojovali ji s údajnou morální dekadencí společnosti, zatímco jiní upozorňovali na paradox, že Evropa podobnému nedostatku nečelí. Když v polovině prosince konečně přišly silné deště, půda už vodu nedokázala absorbovat a země se potýkala s ničivými záplavami.
Íránci v ulicích
Koncem prosince vyrazili Íránci do ulic. K původním protestům proti mizernému stavu hospodářství a vysokým cenám se přidávaly hlasy vyjadřující odpor a hněv vůči režimu, který omezuje politická práva a svobody. Masové protesty vypukly po celé zemi a režim zakročil proti demonstrujícím s brutální silou. Zasahující jednotky střílely do demonstrantů ostrými náboji, ozývala se i kulometná palba.
Vláda odpojila zemi od internetu, a nedařilo se proto ověřit, nakolik jsou zprávy o počtu mrtvých přesné. Jednotlivé zdroje uváděly výrazně odlišné údaje, od stovek až po desítky tisíc obětí, šířily se zvěsti o okamžitých popravách. Po zhruba dvou týdnech protestů veřejně promluvil ajatolláh Alí Chameneí. Přiznal několik tisíc mrtvých s tím, že odpovědnost za ně přičetl Donaldu Trumpovi. Američané údajně podle Chameneího vycvičili a vyzbrojili teroristy vraždící v Iránu.
Trump zvažoval vojenské údery proti Iránu. Vzápětí však oznámil, že popravy se nekonají a situace se již uklidnila. Zřejmě se ho podařilo přesvědčit, že útoky by situaci mohly dále jen zhoršit. Proti byli významní američtí spojenci na Blízkém východě. Navíc v danou chvíli USA neměly v místě ani dostatečné vojenské kapacity. V současnosti se zdá, že hlavní protesty se již nekonají a režim zatím svoji pozici udržel.
Udržitelná budoucnost pro Írán
Pro Iránce by bylo ideální, pokud by si mohli svoji svobodu vybojovat sami. Až příliš často do jejich života zasahovaly síly zvenku. Současný režim je však zatím k jejich smůle odolný a nikdo netuší, jak dlouho a kdo ho nahradí.
Návrat šáha je zase snem především iránského exilu a některých demokraticky smýšlejících Zápaďanů, kteří obvykle znají z historie Iránu pouze fotky atraktivních dívek v minisukních a naleštěný vzhled některého z velkých měst. Experti však pochybují o rozsahu jeho podpory v samotném Iránu.
Vzpomínky na vládu jeho otce moc důvodů k optimistickému nadšení nedávají. Vysoké životní úrovni se těšili hlavně ti, kdo byli napojeni na vládní korupční systém. Zbytek obyvatelstva žil v chudobě.
Zemi držel pohromadě policejní režim a jeho prodloužená ruka: tajná policie SAVAK. Brutálně mučila a vraždila nejen odpůrce režimu; represe hrozily i za „nevhodně“ použité slovo. Třeba za výraz „dusno“. Naše padesátá léta byla proti tamějším represím jen slabým odvarem.
Šáh navíc svou zemi doopravdy neznal. Nechápal, že chybí základní infrastruktura – že modernizace se nedá postavit jen na heslech, přehlídkách a betonu ve správných místech. Jeho plány byly velkolepé, ale nepromyšlené: naivní, bez konceptu a bez kontaktu s tím, jak se v zemi skutečně žije.
Při pohledu do budoucnosti je třeba vzít v úvahu, že režim nemá jen odpůrce, ale i podporovatele, kteří rovněž vyrazili do ulic. Je rozdíl být v Teheránu, Isfahánu či některých dalších velkých městech, kde člověk potká ženy bez šátku a poslechne si, že lidem režim vadí. Stačí však vyrazit například do Qomu, jednoho z náboženských center země, a uvidí pečlivě zahalené ženy v černém a davy zbožných poutníků. Obecně pak platí i pro venkov, který je výrazně konzervativnější oproti velkým liberálním městům.
Írán dnes stojí na křižovatce. Budoucnost země zůstává nejistá: změna může přijít zdola, ale může také uvíznout mezi represí, vnitřními rozpory společnosti a geopolitickými zájmy okolního světa. Jisté je zatím jen to, že strukturální problémy, které Íránce vyhnaly do ulic, nezmizely – a s každou další krizí se vracejí s větší intenzitou.
Náš postoj by v této situaci měl vycházet zejména z důrazu na lidskou důstojnost, solidaritu s trpícími a odpovědnost za stvoření. Cílem není nabízet přímočará politická řešení, ale vymezit se vůči násilí a lhostejnosti. Tato pozice vyžaduje aktivní podporu aktérů, pro které jsou spravedlnost, svoboda a autentický dialog prioritou.
