Některé události a data se do dějin zapíší tak hluboko, že už nikdy nebudou jen číslem v kalendáři. U některých z nich si možná dokonce pamatujeme, kde jsme byli, když se staly. Uvedu pár příkladů: 17. listopad, 11. září, 24. únor a 7. říjen. V tento den byl Izrael napaden v rozsahu, který mnozí považovali za nepředstavitelný a který v mnoha lidech silně evokoval hrůzy holokaustu. Brutalita a rozsah teroristického útoku Hamásu překonaly mnohé představy o násilí páchaném na civilistech.
Po útoku velká část světa vyjadřovala Izraeli podporu a soustrast s oběťmi i pozůstalými. Izraelská odveta na sebe nenechala dlouho čekat a spolu s ní začala válka v Gaze, kde nejvíce trpěli a trpí opět civilisté. V tomto článku ale nechci soudit, jak moc byla odveta Izraele adekvátní, protože na toto téma už bylo řečeno mnoho.
Jisté je, že o tři roky později jsme v situaci, kdy v některých evropských městech, kde ještě nedávno obyvatelé vyjadřovali podporu Izraeli, teď probíhají velké propalestinské demonstrace, dochází k pálení izraelských vlajek a mnozí Židé se v některých evropských metropolích necítí bezpečně.
Symbolem téhle proměny atmosféry je i to, že irští fotbalisté se 27. září, jen pár dní před výročím 7. října, před utkáním s izraelskou reprezentací odmítli účastnit tradičního podávání rukou. Šlo o součást protestu spojeného s válkou v Gaze. Jako sportovního fanouška mě proto napadá otázka, proč irští fotbalisté v letech 2002 až 2011 bez podobného gesta nastupovali proti ruské reprezentaci, přestože v té době probíhala druhá čečenská válka a ruské síly byly právem obviňovány z rozsáhlého násilí vůči civilnímu obyvatelstvu. Je to důsledek změny okolností, nebo dvojí metr? Ať už na tuto otázku odpovíme jakkoli, zmiňované gesto ukazuje, jak důležitou roli Izrael hraje na světové scéně a jak silně to, co se v něm a kolem něj děje, rozděluje společnost.
K událostem 7. října se budou vracet mnozí renomovaní politologové a znalci, a nechci si hrát ani na jedno. Místo toho bych chtěl ukázat na tři krajní polohy, které někdy vnímám nejen mezi některými křesťany.
Tři pokušení
Prvním je postoj, že Izrael je Bohem vyvolený národ, a proto je cokoliv, co udělá, správné. Slabinou tohoto přístupu je přesvědčení, že vyvolení v Bibli je totéž jako beztrestnost. Jenže proroci opakovaně kritizovali Izrael a Judu za bezpráví, násilí a utlačování slabých – Amos, Izajáš, Jeremjáš nebo Micheáš rozhodně neříkali svým adresátům něco ve smyslu „jste vyvolený národ, proto je vaše jednání automaticky správné“. Naopak vyvolení s sebou neslo větší odpovědnost před Bohem. Moderní stát Izrael vznikl v roce 1948 a jeho vládu, armádu ani jednotlivá politická rozhodnutí nelze automaticky ztotožnit s biblickým Izraelem. Není tedy správné tvrdit, že Izrael je vyvolený, a proto je všechno, co dělá, správné, stejně jako není správné říkat, že kvůli tomu, že Izrael dělá něco nesprávného, přestává platit jeho Boží vyvolení.
S tím souvisí druhá poloha, kdy je kritika Izraele, včetně jeho politiky v Gaze, ztotožňována s antisemitismem. Zde je třeba vyslovit hlasité ne. Antisemitismus je nepřijatelný, scestný a nebezpečný. Můžeme kritizovat rozhodnutí české, americké nebo německé vlády a stejně tak můžeme kriticky posuzovat i kroky vlády izraelské, aniž bychom tím útočili na Židy jako národ nebo na judaismus jako náboženství. Právě schopnost rozlišovat mezi antisemitismem a legitimní kritikou konkrétní politiky je důležitá, pokud chceme o Izraeli, Gaze i utrpení civilistů mluvit pravdivě a bez předsudků.
Zároveň je třeba upozorňovat na rostoucí antisemitismus na mnoha místech světa a na návrat starých jedovatých mýtů o tom, že světové židovstvo ovládá finance, ekonomiku, média nebo politiku. Varovné je také to, když je Izrael vykreslován jako jakési unikátní zlo, zatímco zločiny jiných režimů, včetně režimů na Blízkém východě, zůstávají mimo pozornost. Kritika konkrétní politiky se pak může postupně měnit v odmítání samotného práva Izraele existovat, a někde se znovu objevuje i relativizace nebo popírání holokaustu.
Třetí krajní polohou, které se ale dopouštíme i vůči jiným etnikům, je zobecňování Židů a Arabů, jako by několik milionů lidí na jedné či druhé straně představovalo jeden celek, který myslí a jedná stejně. Pak se snadno začne říkat „Židé dělají…“ nebo „Arabové jsou…“, místo abychom rozlišovali mezi konkrétními lidmi, jejich názory a politickými představiteli. Nebezpečí takového zobecňování spočívá v tom, že z konkrétního jednání několika lidí vytvoříme charakteristiku celého národa nebo etnické skupiny. Člověk ale nenese odpovědnost za něco jen proto, že patří k určitému národu, etniku nebo náboženství.
Právě v době, kdy je tolik emocí a zjednodušujících soudů, potřebujeme nejvíc schopnost rozlišovat – nevidět před sebou „Žida“, „Araba“, „Izraelce“ nebo „Palestince“ jako abstraktního představitele nějaké skupiny, rasy či etnika, ale především člověka, který má svou konkrétní tvář, příběh, zápasy, odpovědnost i důstojnost. Křesťanská víra k tomu přidává ještě jeden důležitý rozměr: žádný člověk nemá být posuzován podle kolektivní nálepky, ale jako člověk stvořený k Božímu obrazu.
