Skauting je fakt dobře fungující výchovný systém, který pomáhá holkám i klukům rozvíjet svoje schopnosti a připravovat je na zodpovědný a radostný život … Představuje asi jediné hluboce duchovní hnutí, které dokázalo překročit hranice všech významných náboženství a kultur. Řada mých skautských křesťanských přátel říká, že skauting má kořeny v křesťanství, zmiňuje skaut, ředitel Městské knihovny v Praze a člen Rady České televize Tomáš Řehák.
Skaut se pro mnoho lidí stal v období jejich dětství a dospívání jedním z nejvíce formujících prožitků jejich života. Co ke skautingu přivedlo vás?
Já jsem se do skautingu doslova narodil. Můj dědeček byl jedním z prvních spolupracovníků zakladatele českého skautingu A. B. Svojsíka. A byl i jeho nástupcem v čele organizace – což mu „vyneslo“ bezmála šest let v Buchenwaldu. Moje babička, jeho žena, mu stála ve skautské práci po boku a sama se ve skautském hnutí zapojovala. Jejich dva synové tak vyrůstali ve skautském prostředí odmalička a oba se stali aktivními skauty. Starší z nich – můj táta – se jako mladý muž zapojil do skautského protikomunistického odboje a byl jedním z odsouzených v procesu s hrdinkou Dagmar Skálovou, skautským jménem Rakšou. Já jsem začal skautovat v osmi letech, v ilegální pražské Osmnáctce. Táta umřel krátce nato a já jsem tehdy na jeho pohřbu slíbil svému oddílovému vedoucímu, že budu v tátově odkazu pokračovat dál. Byl to nezralý, dětský slib, ale mnohokrát mně v životě připomněl, že to má smysl. Čímž obloukem odpovídám na nepoloženou otázku, proč jsem u toho zůstal. Protože mě to baví a má to smysl.
Změnila se doba. Lidé dnes žijí též svůj virtuální život na internetu. Skauting je přece jen ale o společenství, které je aktivní, činné a má vytčený cíl. Jaký vliv má na skauting „doba internetová“?
To by byla dlouhá a složitá odpověď. Ale abych byl stručný: zas až tak moc velký ne. Tedy kromě toho, že skauti běžně používají moderní technologie. To ostatně dělali vždycky, zakladatelé skautingu se nijak neštítili brát si z technologických poznatků to, čím mohli podpořit své výchovné snažení. Samozřejmě platí, že dnešní děti žijí část svých životů v „digitálu“, ale i tam člověk může být dobrý nebo ne. A když pak vyrazí na tábor, dají si kluci a holky přirozený digitální detox.
Skautem prošlo mnoho významných osobností naší společnosti. Jak si vysvětlujete tuhle přitažlivost skautského hnutí a jeho ideálů?
Na tohle téma se píšou diplomky a disertace! To se opravdu nedá jednoduše shrnout. Jedním z důvodů nepochybně byla osobnost Roberta Stephensona Smythe Baden-Powella, prvního barona Baden-Powell of Gilwell (my skauti mu familiárně říkáme BíPí), který byl opravdu mimořádně schopným vizionářem, organizátorem, spisovatelem, výtvarníkem, šoumenem a kdoví čím ještě. A dokázal využít své obrovské popularity, které se mu v Anglii dostalo po úspěšné obraně Mafekingu ve druhé búrské válce. Místo aby ze své slávy těžil osobně, dal ji do služeb výchovy. Což asi vysvětluje rychlý růst skautingu v Anglii, méně už to, že se skauting během pár let stal vpravdě celosvětovým hnutím. Nejpravděpodobnější odpověď na vaši otázku je ta, že skauting je fakt dobře fungující výchovný systém, který pomáhá holkám i klukům rozvíjet svoje schopnosti a připravovat je na zodpovědný a radostný život. A tohle asi rezonuje v každém lidském společenství – kdo by nechtěl vidět své děti šťastné, sebevědomé a úspěšné, že?
Zatímco komunismus a nacismus a obecně politické ideologie a tyranie skauty pronásledovaly, došlo k podivuhodnému propojení skautingu a křesťanských myšlenek. Co skauting a křesťanství sdílí? A existuje skauting také v kulturách, kde je dominantní jiné náboženství než křesťanství, třeba islám nebo buddhismus?
BíPí pocházel z křesťanské rodiny, jeho otec (který ale zemřel, když byl BíPí malý chlapec) byl pokrokový liberální anglikánský pastor. Proto někdy v roce 1917 BíPí prohlašuje, že „skauting není nic jiného, než aplikované křesťanství“. Tento pohled ale později mění – to když si uvědomil sílu skautingu, který přijímaly i další kultury a náboženství. A zřejmě tušil, že skauting rezonuje s něčím, co není výlučně křesťanské, s něčím, co odpovídá přirozené duchovní potřebě člověka bez ohledu na denominaci. Takže o devět let později na otázku, jak se dostalo do skautingu náboženství, odpovídá: „Nijak. Je tam. Je základním kamenem skautingu.“ Nehovoří ovšem specificky o křesťanství, v té době už byl skauting rozšířen do řady islámských, hinduistických či budhistických zemí. A tak dnes skauting představuje asi jediné hluboce duchovní hnutí, které dokázalo překročit hranice všech významných náboženství a kultur. Řada mých skautských křesťanských přátel říká, že skauting má kořeny v křesťanství. V jistém smyslu snad ano, ale já mám pocit, že spíše je to tak, že skauting s křesťanstvím i jinými formami duchovního života sdílí společné kořeny.
Každé hnutí čelí čas od času vážným problémům, ale i odvážným výzvám. Jaké se týkají skautingu u nás?
Momentálně je asi největší výzvou pro český skauting ta nejradostnější: obrovský zájem, který dalece přesahuje současné kapacity hnutí postaveného téměř výhradně na dobrovolnících. Spousta oddílů má čekací listiny a zejména u oddílů mladších dětí bývá běžná čekací doba několik let. Takže rodiče zapisují na „čekačku“ čtyřleté děti, aby v sedmi letech mohly začít skautovat.
Také mladých lidí v sekulární společnosti i církvi se dnes silně dotýká fenomén genderu. Zdá se mi, že jsou o něco víc citlivější na útoky proti svobodě, lidským právům a vlastní identitě, než byla třeba moje generace. Jak s těmito tématy pracují skauti a jejich vedoucí při společných akcích?
Zatímco otázka genderu a především postoje k homosexualitě byla – a do jisté míry stále je – kontroverzní třeba u amerických skautů, u nás to v zásadě téma není. Respektive řešíme otázky typu, zda se má v oficiálních materiálech používat formulace „člen*ka“ místo „člen/ka“, aby nevypadala, že vylučuje nebinární lidi. Český skauting je prostě v tomto ohledu značně liberální.
Nemalou část svého života jste jako ředitel Městské knihovny v Praze v kontaktu s knihami a jejich autory a čtenáři. Podílí se i literatura na formování skautské duše mladého člověka?
Moje funkce je vzhledem k velikosti knihovny, která má zhruba 500 zaměstnanců, povýtce manažerská a s knihami jsem v kontaktu mnohem méně, než v době svého mládí. Když jsem byl na gymnáziu, dokázal jsem přečíst až tři knihy za den. Teď nedokáži přečíst tři za měsíc. Ale ano, literatura se určitě podílí na formování duše mladého člověka, byť se pere o jeho pozornost s mnoha jinými vlivy. Co se týče skautské literatury, tam je to horší – většina skautské beletrie byla napsána před mnoha lety a té současné je pramálo. Bohužel.
Kdybyste mi měl doporučit tři knihy, které pojednávají o skautingu a jeho historii, přítomnosti a osobnostech různě po světě, které by to byly?
Dobrá, začneme klasikou, kterou je BíPího slavná kniha „Skauting pro chlapce“. A když říkám slavná, tak to není nadsázka, ta kniha patří k deseti nejvydávanějším knihám všech dob a stála u zrodu skautského hnutí, protože je zajímavá, vtipná a poučná. I dnes. A pro pochopení toho, jaké jsou vlastně kořeny skautingu, je zcela zásadní. A když tři knihy, tak přidám dvě knihy o historii skautingu. Tu českou popisuje „Skautské století: dobrodružný příběh 100 let českého skautingu“ od týmu skautských historiků, mimo jiné mého skautského kamaráda Romana Šantory, který je v současnosti nejfundovanějším českým historikem skautingu. A světové dějiny až do prvních let tohoto století popisuje Eduard Vallory v knize „Světový skauting: výchova ke globálnímu občanství“.
