Husitská farářka Sandra Silná je oblíbenou oddávající a často ji pro obřad spojený se svátostí manželství vyhledávají jak křesťané, tak smíšené nebo nevěřící páry. Na jejím facebooku se nedávno objevil status, který naopak oznamoval, že se jeden z párů před státem rozvedl a Sandru požádal, zda by je neprovedla smiřujícím obřadem spojeným s rozlukou jejich sňatku. O tom, jak takový rituál vypadá, hovoří Sandra v rozhovoru s Hanou Pinknerovou.
Mohla bys popsat, jak probíhá takový „rozvodový rituál“, kterým páry provážíš, když se rozhodnou nepokračovat ve společné cestě?
Nejprve bych ráda popsala celou situaci. Já hodně oddávám a svatební obřad obsahuje rituál. Snoubencům to i výslovně říkám, že je to přechodový rituál, kdy mění svůj vztah v manželství. Vzájemně si udílejí svátost manželství. V naší církvi je to jediná svátost z těch sedmi, kterou si snoubenci dávají vzájemně. Já jsem tam vlastně jen jako svědkyně a požehnám jim. Ty rituály jsou pro snoubence velmi silné a jsou silné i pro ty, kteří se označují jako nevěřící.
Nicméně jsou páry, které v nějakém bodě společného soužití dospějí k tomu, že už spolu být nechtějí, nemohou, neumějí. Jistě se ještě dá leccos zachránit nebo přemodelovat, přetvořit, ale pak už je tím dalším krokem rozvod. Důvody rozvodů jsou různé a není to zdaleka jenom nevěra, o níž se nejvíc mluví – u žádného z párů, které jsem po rozvodu provázela usmiřovacím rituálem, nebyla nevěra důvodem rozvodu. Všichni přistupovali ke svým manželským vztahům zodpovědně. Nicméně se jim stalo, že jejich další společná manželská cesta se jim dál nejevila jako smysluplná. Ty páry prošly párovou terapií, snažily se na svém vztahu pracovat. Ve chvíli, kdy mě ti lidé kontaktovali, už byli před státem rozvedení. Nicméně protože se vzali před Bohem s tím svatebním rituálem, tak měli pocit, že teď potřebují před Bohem projít něčím podobným, nějakým jiným rituálem rozchodovým.
Rituálem smíření?
Ano. Rituálem smíření. Protože v té době už civilně rozvedení byli. Pro mě to bylo novum. V loňském roce se mi ozvaly tři páry se stejnou prosbou, zcela nezávisle na sobě. Nevěděly o sobě a já jsem o tom nikde nemluvila, ani jsem to nedávala na facebook. Se svolením zúčastněných, jsem nyní sdílela až ten třetí případ.
Pár si poděkuje a popřeje lásku
Jak to tedy probíhá?
Podobně jako se snoubenci při přípravě na vstup do manželství si s nimi domluvím schůzku. Při tomto setkání jsem jim ještě dala nějaké úkoly k přemýšlení na doma. Samotný rituál bylo potřeba nějak vytvořit. Stejně jako u svateb se sice držím liturgie, ale nic nečtu z papíru, nedělám to jako přes kopírák. Každý obřad je originál. Pro tento smiřovací rituál po rozvodu pochopitelně ani žádný liturgický předpis neexistuje, nikdo to ještě nedělal. Takže když jsem provázela první pár, intuitivně jsem se vrátila k rituálu svatebnímu, k jeho klíčovým bodům, kdy se ti dva spojují. Myslela jsem, že něco z toho by mělo být v usmiřovacím rituálu rozvodovém.
Samozřejmě ještě nemám ustálenou formu, ale zatím to probíhalo takto: Přijde mi jako smysluplné, aby si namísto slibu poděkovali. Aby si řekli, čeho si na druhém dál váží, aby si navzájem vyjádřili dík za to, co bylo, co si nesou dál do života, a aby si pokud možno vzájemně popřáli lásku do dalšího života. Aby se u toho dokázali držet za ruce. To mi přišlo jako hodně důležité. Pokud chtějí, mohou si přinést víno a já jim z jednoho kalicha rozleju víno do dvou pohárků a ještě si ty pohárky vzájemně podají – zatím to tak chtěli všichni. Zdá se mi to jako krásné gesto vzájemnosti. Oba ty obřady jsem doplnila biblickým čtením, Božím slovem, stejně jako to bývá na svatbě.
Vybíral si čtení pár jako na svatbě?
Vybrala jsem ho já. U toho druhého páru jsem pořád čekala na inspiraci a pak jsem vzala do ruky denní čtení, otevřela jsem to a ten den tam byl text, který se přesně hodil k té příležitosti. A zdálo se, že to sedlo. Ten rituál je přibližně stejně dlouhý jako ten svatební. Jen tam nebyla hudba, možná by klidně mohla být, ale přijde mi, že tohle se spíše děje v tichu. Není to tak slavnostní. Samozřejmě tam nejsou prstýnky, místo slibu poděkování, ale ono to trvá, než se to všechno vysloví, je to emotivní a já jim dávám čas. Klidně je chvíli ticho. Zatím vždy tam byli jen ti dva a já.
Nehodilo by se, kdyby tam byli jejich svatební svědkové?
Ptala jsem se těch párů, jestli nechtějí, aby u toho byl s nimi někdo další, třeba děti. Ale zatím chtěli být vždy sami. Myslím, že to dává smysl. Nakonec jim dávám požehnání, aby šli dál posilněni. Vnímám to tak, že si přicházejí potvrdit své smíření a zároveň před Bohem poděkovat a poprosit za odpuštění. Samozřejmě také mluvíme o odpuštění jeden druhému i sami sobě. Aby si nenesli dál v sobě vinu.
Ovlivnila tě tvá vlastní zkušenost s rozvodem? Měla jsi podobnou potřebu?
Ano. Když jsem odešla od manžela, bylo těžké udělat ten krok k rozvodu, protože jsem věděla, že mu tím ublížím – a já mu nechtěla ublížit. Zároveň jsem věděla, že takhle nemůžu dál a musím podat žádost o rozvod. Byl v tom velký strach, velká zloba, že nejednám tak, jak jsem slibovala při obřadu před Bohem. Ale zároveň jsem věděla, že když to neudělám, moje duše tím bude trpět. Je to zvláštní, že volání na další cestu bylo opravdu silné. Prosila jsem a toužila po odpuštění od manžela a zároveň jsem potřebovala odpustit sobě, že jsem ublížila jemu i našemu synovi, rozbila jsem jim domov. Díky této zkušenosti mám pochopení pro lidi, kteří dojdou do podobného bodu. Nikdy bych si nedovolila jim říct: Když jste si před Bohem a před svědky slíbili, že spolu budete v dobrém a zlém ideálně až do smrti, tak se teď klidně utrapte. Nebo žijte napůl.
Farář nic nerozlučuje, jen provází na cestě
Jaké jsi zaznamenala reakce na svůj příspěvek o rozchodovém obřadu?
Když jsem poprvé zveřejnila zprávu o tom, co se stalo, tak se na mne sesypala spousta fundamentalistů a protestovali, že farářka musí respektovat, že co Bůh spojil, člověk nerozlučuj, co si to dovoluju a že v Bibli je to takhle napsané. Ale já přece nic nerozlučuju. Oni se rozloučili sami. Já je provázím v té bolesti posttraumatické zkušenosti. Rozvod je trauma. Provázím je jako farářka s pokorou, aby došli smíření. A jednou v nějakém dalším bodu života si řekli: „Ano, láska je. A my si děkujeme za všechno, co jsme spolu prožili. V tom se jim snažím pomoct.“ Ale nikoho nerozvádím.
Jako duchovní tedy jen reaguješ na situaci, která už se stala realitou.
Ano, přesně tak. Ale je tu ještě druhá věc. Promýšlela jsem to ze všech stran a napadlo mě, že jak je v Markově evangeliu, že ti dva budou jedno tělo a jedna duše, může nastat situace, aniž by ji člověk hledal, že tě duše zavolá, a ty z nějakého důvodu nejsi v jednotě s tím druhým. Můžete spolu sedět u stolu, ležet spolu v posteli, komunikujete spolu na denní bázi, všechno to navenek vypadá spořádaně, ale ta duše je už jinde. Je na cestě dál, ale ta druhé duše už s ní nejde. V takovou chvíli nejsou ti dva jedna duše. Tak co s tím?
Pokud jsme upřímní, musíme se denně ptát: Jsem já v jednotě s Bohem? Jsem v jednotě sama se sebou? Jsem v jednotě s tím, koho mám nejblíž vedle sebe? A pokud ne, tak proč, co s tím můžu dělat? Kristus říká: Já jsem dveře, já jsem cesta, pravda i život. A o to bychom měli usilovat. Tato slova visí v mnoha kostelích a vyjadřují, o co bychom měli všichni usilovat. Tak proč bych měla někomu říkat: Ale vy jste si tady jednou řekli, že spolu budete! Když nastala situace, že už nejste jedna duše a jedno tělo, tak proč byste v tom měli setrvávat a prožít velkou část života v trápení. Ne třeba přímo v utrpení, ale že jen žiju a přestanu o tom přemýšlet, radši se na nic neptám nebo někam utíkám. Sklopím hlavu a řeknu si: tohle prostě musím vydržet. Ale bude na konci čekat někdo s medailí za takovýto život? Že jste žili napůl, že jste popřeli nějaké Boží volání? Já to nevím. To nikdo z nás neví. Jenomže jsou tu i takoví, kteří se tváří, že to vědí. Pak se ženy i muži ve zpovědnicích dozvídají, že to musí vydržet. Nesmíte zklamat, nesmíte ublížit. To je ta duchovní cesta s Kristem? Já nebudu nikoho nutit a vydírat jeho vlastním slibem. Člověk se mění, posouvá, vyvíjí. Ve chvíli svatby nevíme, kde budeme za pár let, kam nás to zavolá. Je to pro mne cesta odpovědnosti, upřímnosti a pravdivosti.
Zdá se, že jsi zahájila něco úplně nového a dost potřebného.
Když se roznesla zpráva o tom druhém případu, protože to sdíleli sami dotčení lidé, byla vlna reakcí o dost větší. Já jsem to sdílela s jejich svolením, abych povzbudila lidi, kteří jsou v podobné situaci, rádi by to nějak řešili a bojí se přijít se zeptat. Z těch reakcí jsem měla pocit, že se to trefilo do nějakého pnutí doby. Že to je potřeba.
Co na to tví kolegové?
Minulý měsíc jsme měli farářskou schůzi s biskupem a s vikářem a náš biskup se ptal: Co je nového? Co je nového v církvi, co u vás osobně, co mezi lidmi? A já jsem říkala, že cítím, že nazrává doba, abychom vytvořili nějaký rituál pro usmíření lidí, kteří prošli rozvodem. Nikdo z kolegů, ani biskup, ani vikář to neodmítl nebo neodsoudil. Neřešili jsme, jak by to mělo vypadat, protože v církvi jsou tyhle věci na dlouho. Než se k tomu stvoří nějaká liturgie, toho já se asi ani nedožiju, ale nikdo to neodmítl. Naštěstí v husitské církvi mohou rozvedení lidé ke svátostem. Vždycky tomu předchází určité forma zamyšlení, řekla bych pokání.
Láska je
Myslíš, že smiřovací rituál je mezičlánkem mezi rozvodem a možností nového manželství?
Řekněme, že tak to je. V rámci předsvatebních příprav se ptám snoubenců, kteří mají nějaký vztah nebo dokonce manželství už za sebou, jestli si uvědomují, proč jejich předchozí vztah nebo manželství skončilo. Jestli vnímají svůj podíl na konci toho vztahu a jestli si myslí, že už jsou dnes dál. Jak to zpracovali. Ptám se, jestli mají s předchozími partnery dobré vztahy. Nezajímám se o to, protože bych to potřebovala vědět, ale aby si to ti snoubenci řekli nahlas před sebou, pokud k tomu náhodou ještě nedošlo. Ne u všech párů ke smíření dojde. Proto si opravdu vážím těch, kdo to chtějí podstoupit. Myslím, že jim to výrazně pomůže k tomu, aby byli ve shodě sami se sebou, aby odpustili. Jde i o důležitý signál pro děti, pro rodinu, pro přátele: Nemusíte se rozhodnout mít rádi jen jednoho z nás, abyste nezrazovali toho druhého. Jsme smíření. Můžete nás mít rádi oba. Láska je. Když už se to stalo, že se rozešli, ať to dojde ke smíření a odpuštění.
Může tím rituálem projít i jen jeden z páru? A jak by to mohlo vypadat?
Ano, i to je možné. Myslím, že by tam vždy měla být modlitba, duchovní slovo, nějaký symbolický úkon, poděkování, smíření, odpuštění a požehnání.
Ty jsi takovým rituálem smíření sama prošla?
My jsme se s manželem rozváděli v době, kdy jsme spolu už nežili tři roky. Teď to bude pět let a jsme přátelé. Máme se rádi jako přátelé a máme spolu syna. Odpustili jsme si. On mi to řekl a já jsem odpustila sama sobě a poděkovala jsem mu, že mi odpustil. Žádným rituálem jsme spolu neprošli, každý jsme si to vyřešili sám. Ovšem moje navazující zkušenost s mým dalším partnerem, kterého jsem měla po manželovi a s nímž mám taky syna, je náročnější. Leč cenná. Trvalo nám, než jsme došli oba dva k usmíření po rozchodu. Ten proces vlastně ještě trvá, nejde všechno hned, komunikace je hodně náročná. Je to přes tři roky, co jsme od sebe a ještě je stále na čem pracovat, aby se rány opravdu zahojily. Bývalý partner chtěl mít vedle sebe matku svého syna i bez funkčního partnerského vztahu. Moje naivní duchovní farářská víra mi říkala: „Ale přesto to zkus. Třeba tě Bůh do toho vztahu vede.“ Nikdy jsme se nevzali, ta vůle tam nebyla. Naštěstí jsme postupně oba dospěli do bodu, že naše osobnosti spolu neumí v lásce a radosti tvořit, že nedokážeme společně sdílet to pro nás podstatné a nosné v životě, nakonec ani víru v Boha, a že každý sledujeme úplně jinou neviditelnou životní nit, máme úplně jiné priority. Ten vztah, pokud bychom v něm setrvali, to by bylo doživotní trápení, žití napůl, soužení na polopoušti.
A protože už žiju po téměř fatální autonehodě před 12 lety v „nastaveném čase“, jak tomu říkám, přišlo mi škoda pokusit se nežít plně. Bylo to vlastně těžké rozhodnutí, ale uvědomila jsem si, že také musím myslet na sebe, dát lásku sobě, abych ji mohla také dát druhému. Nelze žít na dluh, jen dávat. A to také přeju svému bývalému partnerovi a vlastně všem lidem – abychom žili pokud možno v plnosti, protože to stojí za to, i za ta mnohdy dílčí trápení, kterými na té cestě procházíme. Není to sobectví, ale naplnění slov Písma - miluj bližního svého jako sebe sama. A láska bez zdravé sebelásky, myslím, možná není, a to ani ta bezpodmínečná. I Bůh přece tak miloval svět, který stvořil (tedy sebe), aby nám dal svého Syna.
Takhle vypadá ta vaše “křesťanská” láska v praxi, když mažete a blokujete nepohodlné názory na fb? 😀