Při procházení zpráv a článků na webu mě nedávno oslovila jedna z prognóz blízké budoucnosti. Objevil jsem ji v rozhovoru Zuzany Hodkové s kybernetikem Janem Romportlem, specialistou na umělou inteligenci. Rozhovor byl publikovaný v pořadu Inside Talks pod titulem „Už to nejde zastavit“ s podtitulem „Expert popisuje, co s lidmi udělá umělá inteligence“.
„Jakmile se umělá inteligence zakoření do našich běžných životů, bude to pro lidstvo stejně zásadní zlom, jako když Homo sapiens objevil přirozenou řeč. Přirovnat to k vynálezu knihtisku či parního stroje, by bylo málo. Takhle zásadní věc umělá inteligence bude.“ Těmito slovy Jan Romportl začal. Uvědomil jsem si, že nástup umělé inteligence představuje druhý krok změny, kterou zahájil už samotný internet. Ten zcela proměnil hodnotu informace a ruku v ruce s rychlostí technologického vývoje fakticky eliminoval cenu zkušenosti. Co jsem se naučil včera, je dnes už k ničemu. Generace prarodičů, tedy moje generace, a možná už i rodičů se stala nadbytečnou.
Co s tím? Odpojit internet? To už dnes nejde, nové generace něco takového nepřipustí. Internet se stal jejich životním prostorem, ten jim není možné vzít. Je třeba se naučit žít jinak. Další vývoj a rozšíření umělé inteligence tento nárok ještě prohloubí. Jak ale ten nový způsob života bude vypadat? Co od nás bude vyžadovat, a co nám dá?
Podle Jana Romportla může umělá inteligence (cituji) „pomoci s řešením většiny zásadních problémů, kterým jako lidstvo čelíme – od globálních klimatických změn přes nedostatek zdrojů energie až po problémy s ukládáním energie či rizika pandemií.“ (konec citátu) To je ten pozitivní přínos. Člověk se svými schopnostmi už pomalu přestává stačit nárokům systému, který sám vytvořil. Umělá inteligence jeho možnosti rozšíří, doplní, co už je člověku samotnému nedostupné. Nakonec, tak tomu bylo s technikou od počátku, dalekohled i mikroskop rozšířili možnosti lidského vidění, auto, loď či letadlo možnosti pohybu, umělá inteligence možnosti myšlení. Pokračujeme stále stejným směrem.
Existují ovšem i rizika, a ne malá. Pomíjím teď možnost, že by umělá inteligence lidstvo ovládla, to patří, domnívám se, stále spíše do oblasti science fiction, přímé propojení umělé inteligence s realizačními výstupy je zatím příliš slabé. Ohrožena ale nepochybně budou některá povolání. Podobně jako dělníka v továrně nahradí mnohem efektivnější robot, nahradí umělá inteligence mnohého úředníka či jiného pracovníka, jehož hlavním pracovním nástrojem by měla být hlava.
Máme se toho bát, nebo ve skutečnosti půjde o proces, ke kterému jsme se měli propracovat už dávno, ne až pod tlakem nutnosti, vyvolané nástupem umělé inteligence?
Ještě jeden, a už poslední citát ze zmiňovaného rozhovoru: „Bude spousta právníků, developerů i softwarových inženýrů, kteří tu změnu profese nedají a nezvládnou se přeorientovat. Problémy zatím nebudou mít řemeslně zdatní lidé, těm však mohou začít brát práci ti, kteří se z práce hlavou přeorientují na práci rukama… Mnoho lidí se pak bude více orientovat na péči o jiného člověka. A právě pečující profese mají velký potenciál se obohatit daleko více než teď.“
To mne zaujalo: Mnoho lidí se bude více orientovat na péči o jiného člověka. Vždyť tohle potřebujeme jako sůl! A nemyslím teď na tu možnost sebeobohacení, lidé v pečujících profesích, alespoň podle mé dosavadní zkušenosti, většinou uvažují jinak. Myslím na tu potřebu. Kolik je už dnes mezi námi lidí osamělých, opuštěných, lidí zanedbávaných! Jakou cenu má věnovat jim pozornost a péči.
„Má-li někdo dostatek a vidí, že jeho bratr má nouzi, a bez soucitu se od něho odvrátí – jak v něm může zůstávat Boží láska?“, píše apoštol Jan. Nedostatek lidského zájmu, to je veliká nouze. Zaplnit takový prostor je užitečnější, než do úmoru pracovat na nějaké evidenci, která nakonec stejně skončí jen v nějakém zaprášeném šanonu.
Za Rádio 7: Petr Raus
