56. ročník MFF Karlovy Vary nabídl jako obvykle desítky pozoruhodných filmů z celého světa. Jedním z těch nejlepších se stalo islandské drama Zapomenutá země vyprávějící o cestě dánského misionáře na nehostinný Island v závěru 19. století. Režisér Hlynur Pálmason v rozhovoru hovoří o protikladech Dánska a Islandu, o možnostech porozumění filmu i o modlitbě.
Název Vašeho filmu Zapomenutá země se do angličtiny překládá jakoGodland, tedy Boží země. Proč?
Původní název zní Volaða Land, což bychom mohli přeložit snad jako „brutální, bídná země“, a pochází z básně islandského básníka Matthíase Jochumssona (1835–1920). Ten se po studijích v Dánsku přestěhoval zpět na sever Islandu, kde prožil krutou zimu. Tehdy nastal takový mráz, že zamrzl celý tamní fjord. Pod vlivem této těžké zkušenosti Jochumsson napsal báseň, v níž se vypsal ze své nenávisti vůči Islandu a svízelí zdejšího života. Je to silná báseň, která se ale na Islandu setkala s příkrým odmítnutím, a Jochmusson upadl v nemilost. Byl přinucen k napsání další básně, která byla v naprostém protikladu k té původní. Jednalo se o milostnou báseň opěvující krásy a jedinečnost Islandu.
Najít k takovému názvu dánský překlad bylo ale velice obtížné. V dánštině není výraz vystihující stejný pocit a naladění jako Volaða Land. Nakonec jsme vybrali Vanskabte Land, což bych přeložil jako „deformovaná země“. V neposlední řadě jsme museli vymyslet i anglický název, kterým se stal Godland, přestože opět znamená úplně něco jiného. Jedině když dám všechny tyto tři názvy dohromady, cítím, že je podstata filmu vystižena.
A co český název Zapomenutá země?
Ten se mi také líbí. Výraz „zapomenutá“ v sobě nese rovinu něčeho minulého, co už není, což má ve vztahu k příběhu také svůj smysl.
Jazyková rovina je jedním ze základních motivů příběhu. Kolik smyslu se ztratí v překladu pro zahraniční publikum, které mnohdy vůbec nerozezná islandštinu od dánštiny?
Islanďané a Dánové rozhodně budou vnímat mnohem víc nuancí a je pravda, že v případě Zapomenuté země je otázka porozumění jazyku filmu, v tomto případě vlastně hned dvěma jazykům, zásadní. Zároveň platí, že když já sleduji český film, taky mi řada věcí unikne, ale zároveň jsem schopen ho vnímat a ocenit. Nemusíte všemu porozumět. Na druhou stranu je v některých momentech otázka jazyka zásadní pro vývoj postav. Například když se seznamujeme s Ragnarem, zpívá v islandštině. V průběhu filmu se to ale mění a nakonec zpívá dánsky. To mezinárodní publikum nejspíš nezaznamená.
Nejste jen filmař, ale také vizuální umělec. Fotíte, malujete. Jednotlivá umělecká díla se v rámci Vaší tvorby prolínají. V Zapomenuté zemi například pracujete se svým fotografickým cyklem Lament for a Horse (Oplakávání koně).
Posledních několik let jsem se rozhodl pracovat na tom, co mě opravdu zajímá. Vždy jsem fotil i maloval, takže práce s těmito médii je pro mne přirozená. Když na něčem pracuju, nemusím vždy předem znát výsledný tvar svého snažení. Pokud daná látka obsahuje narativní složku, může postupně nabývat na významu a projekt může vyústit v krátký film nebo videoinstalaci. Pokud se daný příběh rozvíjí ještě víc, moje práce dospěje až k celovečernímu filmu. Tak to bylo i s rozkládajícím se koněm. Začal jsem jej nejdřív fotit, z čehož vznikl cyklus fotografií Lament for a Horse. Zároveň mě ale tlející kůň dál inspiroval, a tak se stal součástí projektu, který jsem tehdy právě psal a který se rozvinul do Zapomenuté země.
Stále pracuji na více věcech najednou. Jednotlivé projekty se ovlivňují, rostou, různě se prolínají a dávají dohromady. Mám rád energii, která vzájemnou komunikací různých projektů vzniká. Samotného mě překvapuje ta synergie, která jako by se jen pomalu vynořovala.
Čím je pro Vás unikátní právě film? V čem spatřujete jeho podstatu a originalitu?
Pokud má určité dílo dorůst až k filmu, musí v sobě zahrnovat celou řadu významových rovin. V případě Zapomenuté země je jednou z těch základních rovin téma protikladů. Věděl jsem, že chci natočit film o meziprostoru mezi dvěma zeměmi, tedy mezi Dánskem a Islandem. A dal jsem dohromady nejrůznější protiklady: červenou dánskou vlajku a modrou islandskou, dánštinu a islandštinu, hornatou islandskou krajinu a proti ní dánské roviny. Nebo postavu Lucase, mladého idealistického kněze z Dánska, a proti němu zemitého muže, horala Ragnara.
Neméně důležitá je pro mne formální stránka díla. Srdce filmu bije v příběhu, ale ten musí být vyjadřován originální formou. V případě Zapomenuté země je důležitou součástí zmiňovaného srdce filmu nemožnost dorozumění, hodně mi ale záleželo i na formálním uspořádání, v jehož rámci jako by byl film téměř rozříznut vedví. První část představuje záznam strastiplné cesty Islandem, druhá část ukazuje události v cíli Lucasovy cesty. Mezitím je ale ještě jedna důležitá část, část přechodová, propojující první a druhou polovinu. Mým cílem bylo přejít z první do druhé části formálně zajímavým způsobem.
Ve filmu vidíme záběr na osamocenou květinu nacházející se na pobřeží, kam přijíždí Lucasova výprava. Mohl byste nám o tomto záběru říct víc?
Detaily někdy vycházejí z čistě praktických okolností. Zrovna tento záběr má svůj původ v místě natáčení, což je pro mne příznačné. Lokace si vybírám už velice brzy při psaní scénáře. Vybraná místa navštěvuji, vracím se na ně, prozkoumávám je. Když jsem se procházel podél pobřeží, kam měla dorazit Lucasova loď, narazil jsem na tu rostlinu a uvědomil jsem si, že se mne nějak dotýká. Někdy ani tomu, co mne osloví, úplně nerozumím, nedokážu svůj zájem zdůvodnit a daná věc je pro mne spíš otázkou nebo tajemstvím, které chci zachytit. Opět je to charakteristika mé tvorby, v níž se mnohem víc ptám, než abych dával odpovědi. A je to tak v pořádku. I já se snažím věcem porozumět.
Na detail té květiny se ptám, protože se mi hned vybavily velice podobné záběry z filmů Terrence Malicka, jehož Nebeské dny mi připomněla i druhá část filmu během svatební scény, v níž zabíráte hodující lidi ležící v trávě nebo skotačící děti. Jako bychom se alespoň na malý moment ocitli v ráji.
Malickovy Nebeské dny (1978) miluju.
Těch inspirací z jiných filmů ale můžeme najít celou řadu téměř u každého dobrého filmu. Takový přístup k tvorbě, kdy odhalujeme možné inspirační zdroje, může být pro tvůrce iritující.
Mně to nevadí. Když vidí můj film někdo ze Spojených států, tak mu připomene tvorbu Paula Thomase Andersona nebo Terrence Malicka. Někomu ze Skandinávie se zase vybaví filmy Ingmara Bergmana nebo Larse von Triera. Nacházení vizuálně-tematických paralel vždycky vychází ze vztahu daného diváka ke konkrétním filmům. Ve své tvorbě jsem skutečně ovlivněn tvůrci, které jsem zmínil, ovšem stejně jako vším ostatním, čím jsem až dosud ve svém životě prošel.
Dočetl jsem se, že Vám byl při tvorbě Zapomenuté země inspirací také hudebník a spisovatel Leonard Cohen. Jeho píseň Memories zazněla ve Vašem předcházejícím snímku Bílý bílý den (2019). Jak ale Cohen ovlivnil Zapomenutou zemi, v níž žádná z jeho písní nezazní?
Při své práci jsem někdy přímo inspirován jiným uměleckým dílem, které do své vlastní tvorby následně zakomponuji. Je to i určitý způsob, jak danému umělci vzdát hold. Při psaní scény, v níž Ragnar opakovaně říká „modli se za mě“, jsem si vzpomněl na Leonarda Cohena a jeho sbírku básní Energy of Slaves (1972). Je to jen malá nenápadná inspirace, jakých je v mých filmech celá řada.
Proč je hlavní postavou filmu právě kněz, a ne třeba biolog nebo nějaký dobrodruh? Jakou roli hraje ve Vašem filmu náboženství?
Vaše otázka nás vrací k tématu protikladů. V Zapomenuté zemi jde do značné míry o otázku moci. V dnešní společnosti mají vliv a peníze nadnárodní společnosti a v době našeho příběhu měla hodně moci i peněz církev, rozhodně alespoň v kontextu mého vyprávění. Vedle tématu víry jako takové je tedy podstatná i rovina institucionální. Na jedné straně máme Lucase, idealistického kněze, na druhé Ragnara, praktického muže těsně srostlého s nehostinným prostředím Islandu. Kdo má moc ovládnout druhého? Kdo se komu bude muset přizpůsobit?
Zároveň je zde ona duchovní rovina, v níž se ptáme po existenci Boha. Je v přírodě? Nebo někde jinde? A jaký Bůh je? Lucas a Ragnar mají na tyto otázky zcela odlišné odpovědi. To všechno mne při psaní scénáře zajímalo. Určitě bych nebyl schopen Zapomenutou zemi napsat, kdyby v sobě postava Ragnara nenesla onu bázeň z posvátna. Jeho strach z Boha byl pro mě zásadní charakteristikou a zároveň byl i motorem, který mi dával energii do psaní celého příběhu.
Nemá Ragnar v jistém slova smyslu hned od začátku větší víru než Lucas? Ragnar přece ví, že ráno nalezne síť plnou ryb, hledá Boha, chce uvěřit, na konci se právě on zpovídá. Lucas je naopak tvrdohlavý, nechce se vzdát svého pojetí víry, je neschopen s druhými mluvit, a to nejen kvůli jazykové bariéře.
Někteří diváci mohou vnímat Lucase jako pochybující postavu, jako někoho, jehož víra je zpochybňována radikálně jiným prostředím. Rozhodně jde o interpretačně otevřený motiv. V této souvislosti mne napadá citát jednoho islandského spisovatele: „Jsem sám a všemi opuštěn až na Boha. Ale Bůh neexistuje.“ A to myslím velice dobře sedí i na našeho kněze.
Když Ragnar při svém putování zpívá řadu jmen, můžeme to vnímat jako vzpomínání na již zesnulé přátele, ale také jako určitý druh modlitby.
Ano. I pro mě je jeho zpěv něco mezi připomínáním si mrtvých a modlitbou.
Pronáší Ragnar svoji závěrečnou řeč, v níž opakovaně prosí Lucase o modlitbu, dánsky nebo islandsky?
Je to poprvé, kdy Ragnar promluví dánsky. A to je opět něco, co nemusí moc lidí mimo Island a Dánsko postřehnout. Ragnar na začátku filmu tvrdí, že dánsky neumí ani slovo. A přesto právě v dánštině nakonec začne mluvit o nejdůležitějších věcech svého života.
Ptal se: Lukáš Jirsa
Zdroj: Universum
