Mezi teologií a politikou není žádná nepřeklenutelná propast. Křesťanská teologie může a má denní politickou praxi inspirovat k dobrému jednání a správným rozhodnutím, říká v rozhovoru s Evou Čejchanovou nově zvolený poslanec a teologHayato Okamura.
Jaká byla Vaše motivace pro vstup do politiky?
Zřetelně jsem v české společnosti vnímal určitou bezradnost tváří v tvář nátlaku ze strany Kremlu a Pekingu. Pozoroval jsem také jasně s tím spojenou poplatnost některých českých stran a politiků východním autoritativním režimům. Postupně a plíživě rostlo ohrožení našich občanských svobod a demokracie jako takové. Začal jsem se obávat o výdobytky pádu komunistické diktatury v roce 1989. Rozhodl jsem se nezůstat už stát stranou – ale začít aktivně jednat.
Jste křesťan, hrála v tomto rozhodování nějakou roli Vaše víra?
Určitě hrála. Víra mě vede k úsilí o svědomitost v životě – a to vlastně až do krajnosti. Život z víry v Boha mě učí odvaze, vytrvalosti v dobrém, obětavosti. A Duch svatý dává rozpoznat, co je opravdu podstatné – a co je naopak ve skutečnosti vedlejší, méně důležité.
Jakou nejtěžší chvíli jste dosud v politice zažil?
Těžká je pro mě osobně už několik let trvající veřejná a přímá politická konfrontace s extremistickou, nacionalistickou, xenofobní a protievropskou politikou mého mladšího bratra Tomia. Náročné je také časté a silné napadání (hlavně na sociálních sítích) mého názoru i mé osoby ze strany různých oponentů – a to např. za můj důsledný křesťanský postoj k manželství ženy a muže, k ochraně ještě nenarozeného lidského života či kvůli otázce adopce dítěte homosexuálním párem – ale i kvůli mé obhajobě hodnot demokracie, svobody a práv člověka, ale i naší západní a evropské orientace.
Politické názory rozdělují církev i rodiny. Co je pro církev zdravější: vytvořit oblast, která je v konverzaci tabu, nebo jít do otevřených konfrontací?
Církev by se jistě neměla propůjčovat k prvoplánové přímé podpoře určité strany nebo jednotlivého politika. Zároveň však přirozeně do politiky vstupuje v obecnější a vlastně hlubší rovině tím, že neochvějně a vytrvale hájí základní křesťanské hodnoty – kam kromě ochrany života a podpory rodiny a manželství jistě spadají také péče o demokracii a sociální spravedlnost, o mír a o dobrou evropskou a obecně mezinárodní spolupráci naší země. Pokud ve společnosti dojde kvůli nedobré politice k hrubému ohrožení takovýchto základních hodnot, je správné, aby se církev i jednotliví křesťané na jejich obranu hlasitě ozvali.
Jak lze tyto rozpory překlenout, aby nevzniklo ani rozdělení, ani tabu?
Politika určitě nemá být v církvi tabu – ale mělo by se v ní o ní mluvit z pozice hlubších hodnot a bez nepatřičného stranictví. Vyžaduje to lidský takt – a také moudrost od Ducha svatého. Laskavou otevřenost, a zároveň schopnost dialogu. Uvědomit si, že ten, kdo má na něco v politice trochu jiný názor než já sám, není přece můj osobní nepřítel. Jako křesťan mohu mít opravdovou lidskou úctu i k někomu, s kým se názorově rozcházím.
Funguje to v rodině stejně jako v církvi, nebo je rodina „jiné pole“?
Víte, je to také otázka míry. U nevelkých politických rozdílů mezi lidmi, kteří se jinak shodnou na nějaké společné demokratické základně, by při dobré vůli přece neměl být (nota bene mezi křesťany) problém – i v rodině – koexistovat. Horší je, když je někdo antisystémový politický extremista, který podkopává a nabourává základy demokracie. Tam musí jít podle mého názoru příbuzenský nebo rodinný ohled stranou. Zájem širší společnosti, její dobro – je tu důležitější.
Když se politicky radikálně rozcházejí lidé v jedné rodině, je nutné se tématu „politika“ vy-hýbat?
Těžko se do toho vžívám, protože v naší široké rodině je Tomio jediný, kdo je stoupencem antisys-témového protievropského extremismu. Všichni ostatní členové rodiny – včetně strýců, bratranců apod., jsme jasně proevropští a vážíme si daru demokracie. Nezbývá, než se pokoušet o dialog a usilovat o vzájemnou uctivost – a přese všechno i o opravdovou vzájemnou lásku.
V čem se zásadně rozcházejí teologie a politika? V čem se naopak mohou sejít natolik, že se z teologa stane i politik?
Mezi teologií a politikou není žádná nepřeklenutelná propast. Křesťanská teologie může a má denní politickou praxi inspirovat k dobrému jednání a správným rozhodnutím. Opačně se však teologie nikdy nesmí dostat do nepatřičného vleku stranické politiky ani jednotlivých politiků. Teologie si tedy má vždy od politiky udržovat kritický odstup. Křesťanská víra může jistě pozitivně inspirovat jednotlivého politika – a to někdy i k výjimečným, prorockým činům. Sám chápu svoji politickou angažovanost v těchto letech jako kus služby širší společnosti – ve smyslu služby lásky vůči ostatním lidem.
Mgr. Hayato Josef Okamura (1966) je politik, teolog, česko-japonský tlumočník a průvodce japonských turistů. Část dětství vyrůstal v Tokiu, část v Praze. Vystudoval teologii a religionistiku na UK v Praze. Vroce 2018 kandidoval za KDU-ČSL do Senátu PČR, v roce 2019 pak do Evropského parlamentu, ale nebyl zvolen. Mezi jeho koníčky patří skauting, příroda, památky, pěší poutě, hudba, umění četba, setkávání se s novými lidmi. S manželkou mají pět dětí.
Ptala se: Eva Čejchanová
Zdroj: Časopis Brána
Výdobytky po pádu diktatury? O čem to proboha melete? To komunisté tady za čtyřicet let postavili celá města, přehrady, nemocnice, školy, školky, knihovny, bazény, kulturáky, kina, divadla, dopravní infrastrukturu, školství jsme měli (bohužel minulý čas) na nejvyšší rovni, zemědělství, průmysl či soběstačné hospodářství – víceméně, atd… A co máme teď? Nic! Nic nám tu už nepatří, vše tato sametová chátra rozkradla, či za hubičku prodala, takže o čem se nás to snažíte přesvědčit? nebo jen lžete ve jménu své prohlaná strany, která se na této devastaci podílela?
Křesťanství a politika nelze spojit.
To odporuje tomu, co učil Kristus.