„V této důležité hodině zápasu za pravdu a spravedlnost v naší zemi jsem já i katolická církev na straně národa,“ řekl devadesátiletý František kardinál Tomášek v klíčové chvíli – 25. listopadu 1989 v katedrále sv. Víta při děkovné mši za svatořečení Anežky České. O tom, jak se z člověka, pro kterého byla nejdůležitější lokální pastorace a snaha zabezpečit existenci církve v jakémkoli režimu, stal jeden ze symbolů revoluce, mluvili v Dominikánské 8 historik a publicista Jaroslav Šebek, historik a teolog Tomáš Petráček a biblistka Mireia Ryšková.
Debata s názvem Hrdinou se člověk nerodí, z jejíž titulní fotky se na diváka šibalsky usmívá kardinálova maminka, může dobře posloužit jako úvod do stejnojmenné knihy, která loni vyšla v Karmelitánském nakladatelství. Jaroslav Šebek v ní barvitě popisuje pohnuté dění mezi lety 1965–1992 v komunistickém Československu, v církvi po Druhém vatikánském koncilu, jakož i v životě člověka Františka Tomáška. Co však může tento příběh říct o hrdinství člověku narozenému v tomto století, který nemá zkušenost života v totalitě, nevzpomíná s nostalgií na církevní probuzení v devadesátkách a třeba ani nemá zálibu v noření se do historických spisů a líčení pamětníků? Debata nabídla několik bodů:
„Studovat způsoby, jak se vyrovnávat s režimy, které jsou založeny na rozdělování společnosti a šíření nenávisti, je něco, co se pětadvacátníkům a mladším může hodně hodit,“ říká Tomáš Petráček s poukazem na aktuální globální úpadek demokracií. „Člověk musí mít nějakou strategii, se kterou přežije a koná dobro,“ doplňuje Mireia Ryšková také na základě vlastní zkušenosti života v podzemní církvi. „Jít hlavou proti zdi není úplně dobrý recept na to, jak zajistit budoucnost dalším generacím.“ Přestože kardinál Tomášek ve vztahu k režimu navenek kličkoval, navzdory velkému tlaku si uchoval morální integritu. Také díky ní byl v rozhodující chvíli schopen jednoznačně podpořit demokratické hnutí.
I když byl Tomášek primárně katecheta s tradiční moravskou spiritualitou a poslání kněze chápal jako službu lidem ve farnosti, což předpokládalo značnou míru loajality a politické pasivity, zůstával v kontaktu s inspirativními lidmi, včetně chartistů, kteří viděli věci jinak. „Ve svém věku a navzdory své formaci si dokázal vytvořit pohled i na základě názorů, se kterými se bytostně neztotožňoval, ale viděl, že jsou pro vývoj církve u nás důležité,“ popisuje Šebek vztah mezi Tomáškem a skupinou teologů (Zvěřina, Mádr, Halík a další), kteří mu v 80. letech začali dodávat energii a přinášet své nápady. „Nesdílel jejich vizi církve a nesouhlasil s jejich teologií (…). I když by měl jako starý pán právo těm lidem nerozumět, nevěřit jim, poslat je pryč a zabarikádovat se v paláci, neudělal to,“ v čemž podle Petráčka spočívá jeho velikost.
„70. a 80. léta byla obrovským rozvojem laického života, protože nám nic jiného nezbylo,“ popisuje svou zkušenost Ryšková. Doba, kdy byl kardinál Tomášek v úřadu, k jehož výkonu měli mnozí velké výhrady, tak paradoxně ukazuje také na schopnost mnoha věřících žít autonomně svůj náboženský život a rozvíjet ho tvůrčím způsobem paralelně k nefunkčním strukturám. Tato kultura byla sice v 90. letech hozena pod stůl, ale malá hnutí kolem různých živých center po celé republice mohou v současnosti plnit podobnou roli. Je potřeba posunout se „od přehnané fixace na biskupy (…) k realističtějšímu vnímaní jejich možností a schopností,“ přičemž právě o to podle Petráčka usiloval nejenom papež František, ale k tomu také přispěla současná místní hierarchie.
Autorka: Zuzana Matisovská
