Sestra Ludmila je ženou mnoha jmen i rolí. Vlastním jménem Marie Šindelková, řeholním pak Ludmila, ale posledních zhruba třináct let je jednoduše „mama mia“. V tanzanském sirotčinci Karibu Nyumbani, což v překladu znamená vítejte doma, ji tak oslovuje 28 dětí, o které se stará spolu s dalšími dvěma ženami – Angličankou Fionou a Tanzankou Ester. Kromě péče o děti i sirotčinec vede také krejčovskou dílnu, ve které učí tanzanské ženy šít.
Její cesta k misiím však zdaleka nebyla přímočará. Jak se sestra Ludmila dostala přes skrytou církev v tehdejším Československu, práci s Romy a pobyt v komunitě v Anglii až do Tanzanie? Co obnáší stavba domu v Africe a jaké je soužití s muslimy v jedné vesnici? Odpovědi nejen na tyto otázky najdete v dalším díle Příběhů bez filtru.
Sestra Ludmila vystudovala obor dámská krejčová v komunistickém Československu. Při studiu večerní školy ji oslovil kněz, který na škole zároveň učil, s otázkou, zda by chtěla více poznat Ježíše. U Ludmily už tehdy rostlo přesvědčení zasvětit svůj život Bohu, které se naplno rozvinulo ve společenství skryté církve. „Bylo to velmi zajímavé a fantastické, co jsme zažívali. Bylo to plné radosti a byli jsme úžasný tým“, vzpomíná Ludmila. V tomto společenství se také prohloubila její touha jít na misie. „Měli jsme různé kontakty na lidi, kteří pomáhali a posílali do rozvojových zemí balíky. A když jsme si s těmi misionáři dopisovali, tak mě to velmi chytlo za srdce.“
Plány nastoupit na misie však paradoxně zhatila změna politické situace a namísto zahraničních cest tak Ludmila nastoupila nejprve do domova pro nenarozený život a potom pracovala s Romy. „Tehdy mi jeden kněz řekl, ať zkusím práci s Romy, že je to jako misie. Byla to pro mě velká škola a jsem za to vděčná. Naučila jsem se tam, že moje očekávání je velmi vysoké, ale že se musím naučit toho druhého přijímat takového, jaký je, ale hodně ho motivovat.“
Ludmila však stále hledala cestu, jak se na misie dostat, a když se jí naskytla příležitost odjet do komunity „The House of the Open Door“ (Dům otevřených dveří) v Anglii, chopila se jí. Neznalosti jazyka navzdory pobývala v komunitě spoustu let a angličtinu se naučila.
V komunitě se seznámila s Fionou, která po čase odjela do Tanzanie. Přes místní komunitu se tam Fiona seznámila s tanzanskou ženou Ester a spolu se rozhodly, že pro děti, které přišly o rodiče nebo které jejich rodiče odložili, vybudují sirotčinec. Ludmila se k nim přidala a tyto tři ženy společně hledaly nejprve místo a finance, kde a za co sirotčinec postavit. Stavbu sice provázely obtíže a nevraživost místních, i díky štědrosti dárců se však povedlo postavit dům ve vesnici Boko Temboni.
Vesnice však byla minimálně z poloviny muslimská a místní lidé tři misionářky a sirotčinec mezi sebou původně nechtěli. Postupem času se však vztahy s komunitou zlepšily natolik, že dnes muslimové posílají do školy, kterou tyto tři obdivuhodné ženy také vybudovaly, svoje děti.
Díky úsilí Ludmily, Fiony a Ester tak stojí sirotčinec i s další novou budovou, neboť ta původní už kapacitně nestačila, a také nová škola, kam se sjíždějí děti z širokého okolí.
Sestra Ludmila vypráví s lehkostí a velkým klidem nejen o svých zkušenostech, ale také o každodenním životě v sirotčinci. „Vnímám, že když mám něco dělat, nebo mi to Bůh dovolí, tak mi dá i sílu“, říká v rozhovoru a popisuje, jak těžké je nechat některé z dětí odejít zpět k rodičům nebo co ji na Tanzancích krátce po příjezdu do země zlobilo.
Pozitivně naopak hovoří o spolupráci s Fionou a Ester. „Vycházíme spolu velmi dobře. Máme se rády a jsme jednotné. Naučily jsme se jednu věc, a to přijímat toho druhého takového, jaký je, a mít ho tak rád. I s těma mouchama, které se nám nelíbí,“ uzavírá sestra Ludmila.
Přála bych nám všem, abychom se tomu naučili právě s takovou lehkostí, jako tyto tři ženy v Tanzanii.
První část rozhovoru je k poslechu ve všech podcastových aplikacích.
Další informace o činnosti sestry Ludmily v Karibu Nyumbani najdete na https://www.kntanzanie.cz/
Autorka: Tereza Pospíšilová
