Jeho fotografie zanechávají v člověku pocit, jako by se na chvíli stal součástí obyčejných, a přesto vzácných a důležitých okamžiků, které nás přesahují. Jindřich Štreit dokumentuje život v jeho prostotě a křehkosti a často je právem nazýván ikonou sociální fotografie. V nové epizodě Příběhů bez filtru si s ním povídal Jaroslav Tomáš.
‚‚Myslím si, že při fotografování nemůžete být jenom nenápadným pozorovatelem, ale musíte se angažovat citově, nebo i jiným způsobem,” mluví v rozhovoru o své profesi fotografa, která se z jeho slov zdá být spíše hlubokým posláním. To zajisté platí i v projektech, ve kterých se dotýká například tématu chudoby a lidí bez domova. ‚‚Vždy se najde nějaký způsob pomoci, ať je to materiálně, finančně, nebo třeba radou. Je to nějaká odměna za to, že se nechají fotografovat, protože vždy je tam něco, co ten člověk musí překonat,” dodává.
Sám prožil těžké období v roce 1982, kdy byl nepohodlný pro tehdejší režim. Fotografie obyčejného venkovského života ho přivedly až do vězení. I tak nelehkou situaci ale dokázal obrátit ve svůj prospěch. Po revoluci začal fotit právě za mřížemi cyklus ‚‚ Ze tmy ke světlu”, který toto prostředí přibližuje. ‚‚Vzal jsem si z té svojí zkušenosti veliké ponaučení a těch pocitů jsem využil. Tím, že jsem si dokázal představit, co ti vězni cítí, fotografovalo se mi to mnohem lépe, než kdybych to sám nezažil, ” dodává a říká, že každý projekt je pro něj nezapomenutelný.
Jindřich Štreit není jenom fotografem, ale i vysokoškolským pedagogem. ‚‚Mladí lidé jsou dnes skvělí. Já na ně nedám dopustit, protože je poznávám v celé šíři a jsou úžasní v tom jak přistupují k životu, ke světu a jak dokážou ten svět přijímat. Na jedné straně jsou kritičtí a na druhé tolerantní. Je pro mne radost se od nich učit a přijímat jejich názory.”
Jaká fotografie je jeho nejoblíbenější? Co jej nepřestává inspirovat? A jak by podle něj na fotografii vypadal Bůh? Volně dostupnou verzi rozhovoru najdete ve všech podcastových aplikacích.
Autor: Jaroslav Tomáš
