Věra Roubalová Kostlánová je hostkou další epizody podcastu Příběhy bez filtru, ve které popisuje svůj pestrý život, který jí kromě krásných chvil přinesl taky nespočet překážek. A dozvíte se třeba i to, čemu říká “spolykaný trauma”. Rozhovor, ve kterém se mluví hlavně o přijetí, vedla redaktorka Hana Strašáková.
Věra vystudovala strojárnu, ale posledních třicet let se věnuje psychoterapii. Pochází z pronásledované židovské rodiny a teď sama pomáhá těm, kteří prchají před válkou. Se svým prvním mužem Pavlem vázala samizdatové knihy, bojovala proti režimu a podepsala Chartu 77 i přesto, že její rodiče byli partajní komunisté.
"Teď bych potřebovala, aby Ukrajina vyhrála válku a aby se uklidnil konflikt v Izraeli,” říká Věra na otázku, co by teď ona sama chtěla probrat na takzvané supervizi. To je totiž jedna z hlavních věcí, které se ve své psychoterapeutické praxi věnuje - pomoc terapeutům, kteří buďto pochází z míst válečných konfliktů nebo se jimi zabývají.
“Hodně jsem prožívala ruský útok na Ukrajinu, statečnost bránících se Ukrajinců i konflikt samotný. Až mi i lidé psycholožky z Ukrajiny říkaly, že si to nemám tak pouštět k tělu. Přitom jsem už válečné konflikty viděla, jezdila jsem do bývalé Jugoslávie, do rozbomradovanýho Sarajeva, nebo do Grozného v Čečensku,” popisuje a dodává, že přehodnotila i svůj hluboce zarytý pacifismus.
O svých židovských kořenech se dozvěděla až v šestnácti letech od svého bratrance. O židovství se u nich doma nikdy zásadně nemluvilo, a to i přesto, že velká část Věřiny rodiny zemřela při holokaustu. “Až když jsem vedla terapeutickou skupinu, která se zabývala rodinnými traumaty po holokaustu, jsem si sama uvědomila, co pro mě židovství znamená a jak se mě dotýká. Že je to pro mě důležité. Ani ne tak z hlediska víry, k té pořád hledám cestu, ale kvůli rodinným kořenům a osudům.”
Začala si také všímat, jak má v sobě traumata zakořeněná ona sama. Všimla si, že se svými dětmi nemazlila, nebo když vnukovi říkala, aby si z hlavy sundal židovskou kippu. “To poselství, které se táhne od prvních generací přeživších holokaustu, je úzkostné a plné obav, aby další generace nedopadly podobně. Předává se jim, aby nebyly nápadné, aby nevyčnívaly, ale aby byly profesně výborný,” dodává k tomu, s čím se židovské rodiny po holokaustu musí vyrovnávat.
Věra se svým bratrem strávila část vyrůstání v dětském domově, když jejího otce zavřeli ve vykonstruovaném procesu, a to i přesto, že byl partajní komunista. Po invazi vojsk Sovětského svazu v srpnu 1968, který byl pro Věřiny rodiče velkou ránou, se ale jeho pohled na komunismus proměnil a později už Věře i jejímu Manželovi Pavlovi pomáhal s protirežimní činností.
Rozhovor si můžete poslechnout v podcastových aplikacích.
Autorka: Hana Strašáková
