V posledních dnech jsem se častěji než obvykle potkával se smrtí. V průběhu necelého týdne tři pohřební a jedno vzpomínkové setkání, něco v rodině, něco v okruhu přátel. U několika mně blízkých lidí se někdy nově, jindy po letech relativního klidu ohlásila nemoc, která už zjevně je, nebo má potenciál stát se fatální. Souseda objevili mrtvého v jeho bytě, který musel otevírat zámečník za asistence policie. Jakoby za květnovým oknem prošel chladný dech ledových mužů.
Když člověk potká smrt, přemýšlí, jestli ji pozdravit, nebo odvrátit tvář. Víme, že našimi ulicemi chodí bez ustání, ve dne v noci, a přece nás vždycky znovu zaskočí. Vytlačujeme ji z mysli, zavíráme před ní oči, na její přítomnosti to nic nezmění. Je tu s námi; zatím nás jen míjí, jednou se s námi ale zastaví. Možná jen na kus řeči, možná nám předá rozhodnutí Nejvyššího a odvede nás jinam.
Když takto zmizí někdo z našeho okolí, bolestně vnímáme prázdné místo. Byli jsme na něj zvyklí, počítali jsme s ním, byl součástí našeho života, teď zůstala jen jizva. Zranění zprvu bolí až nesnesitelně, čas ho ovšem léčí. Zapomenout přesto nejde, zmizel kus našeho vlastního života.
Rozumějme si ale dobře, vím, že život smrtí nekončí, že opravdu jen přecházíme jinam. Do lepšího, těším se na nebe. Ta ztráta se ale odehrává v reálném čase tady na zemi. Tady to bolí a tady dochází k odloučení. Jistě, na chvíli, žijeme ale přítomností, tady a teď.
Pokud ale vnímáme pouze přítomnost, stává se nám život mozaikou. Jako jednotlivá sklíčka či kamínky tvoříme všichni společně obraz. Obraz života. Když kamínek vypadne, zjizvený obraz trpí, už nemluví tak zřetelně jako dřív, jakoby koktal. Jak jde čas, obraz stárne a chudne. Ztrácí řeč. Je obrazem života, je ale mrtvý.
Apoštol vnímal život jinak, nebyl mu obrazem, viděl v něm závod. Tak ho i žil. Usiloval, bojoval a v tom všem rostl. Bylo to velmi dynamické, nestálé, proměnlivé, takový je ale růst, takový je život.
Jedno z těch vzpomínkových setkání, která jsem před chviličkou zmínil, mi taky zobrazilo život jako běh, jako cestu odněkud někam. Nebo ještě lépe, po apoštolsku: jako závod. Štafetový závod. Nesnažilo se tím zakrýt tu ránu, kvůli které jsme se sešli. Nepopíralo prázdné místo, jen ho vnímalo jinak. Dalo mu smysl, neboť předáním štafety je každý závodník v cíli. Ve svém cíli. Udělal, co měl, splnil svůj úkol. Ano, ocenění dostane, až doběhne poslední, on sám už ale doběhl, už vyhrál. Znamením smyslu jeho snahy se stává ten, komu předal štafetový kolík. Pokud ten běží dál, stává se jeho předchůdce vítězem své vlastní etapy.
To setkání zorganizovaly děti ženy, která zemřela. Ji samotnou smrt odvedla, její děti ale převzaly štafetový kolík, pokračují v jejím běhu. A teď opravdu nechci mluvit o věčném životě jako o pokračování života v životech našich potomků a v myslích těch, kteří si nás ještě pamatují. To jsou jen prázdná slova. Mluvím o smyslu života, o předávání víry, o daru sebe sama, který proměňuje naše okolí. Naše nejbližší nejvíc, tím to ale nekončí. Dát sebe sama druhým, to nemusí znamenat umřít za druhé. Mnohem víc to znamená, pro ně žít.
V ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu, píše apoštol. Je-li motivem takového života láska ke Kristu a důvěra v jeho milost, dá takový život smysl i smrti.
Za Rádio 7: Petr Raus